Životní příběh

 

V rubrice Životní příběh si budeš moct přečíst, proč jsem se před lety se rozhodla opustit pohodlný život v Bruselu a odjet do divoké západní Afriky.

Dozvíš se, co mi tamní život dal a co mi vzal. Byla jsem spíše šťastná či nešťastná? Udělala jsem dobře? A udělala bych tak znovu? Provedu tě cestou, která nebyla vždy růžová, ale vždy se objevilo světlo na konci tunelu.

Dozvíš se jak jsem našla svoji druhou a zároveň drahou polovičku – mého manžela, jak jsem kariérně rostla, jak jsem přišla o své první dítě a jak jsem se cyklicky zpět vrátila do mé země zaslíbené – České republiky.

Návrat dp Afriky

Návrat do Afriky

Už jsem dost dlouho nenapsala pokračování mého životního příběhu v Africe. Dnes je právě ten den, kdy se mi nechce nahrávat žádný podcast, ráda jen tak odpočívám a do ničeho se nenutím. Chuť na psaní přišla sama a já toho teď tedy využiji, abych s vámi sdílela, jak probíhal můj návrat do Afriky. Naposledy jsem psala o tom, jak jsem získala stipendium a mohla jsem jet do Afriky studovat a dělat výzkum. Pojďme tedy na to navázat. Studium a pracovní plán Kdo mě čte už nějakou tu dobu tak ví, že se nikdy do ničeho nehrnu bez plánu. Ráda si věci organizuji a chystám dopředu. Jsem sice spontánní, to jo, ale vše má své určité limity a já mám vždy nějakou jistotu. Do Afriky jsem se vracela pouze na půl roku s tím, že budu pracovat na místní soukromé univerzitě ESIG Global Success jako učitelka angličtiny. K tomu jsem navíc připravovala externí zájemce o angličtinu na mezinárodní zkoušky TOEFL. Víc předmětů jsem si vzhledem ke své nedobré francouzštině bohužel přibrat nemohla. Mimo práci na univerzitě jsem měla také pracovat na svém výzkumu pro belgickou uiverzitu. Tématem výzkumu bylo něco s občanskou společností a neziskovými společnostmi. Je tomu už pár let a přesně si to téma nevybavuji. Možná to bude i tím, že jsem na něm ani nikdy nezačala pracovat. Jedna z mála věcí, kterou jsem ve svém životě nedotáhla do konce. Bydlení a shledání se s Landrym V únoru jsem tedy z evropské zimy přiletěla do vyhřátého Lomé a sranda mohla začít. Na letišti na mě tentokrát čekal Landry se svým kamarádem a měli mě odvézt do obydlí jedné mé kamarádky, kterou jsem poznala v létě, když jsem byla v Lomé poprvé. Zase ale předbíhám, pěkně po pořádku. Když jsem odjela zpět do Bruselu a Landry mi sliboval, že se časem vše změní a budeme žít tak, jak si představuji, nebo tak jak bych byla alespoň schopná bydlení akceptovat, tak se reálně vlastně vůbec nic nezměnilo. Finanční situace se nezlepšila, pracovní příležitosti nepřicházely a my si společně s Landrym nemohli dovolit pořídit si něco lepšího na bydlení. Respektive, já vůbec netušila, jak to v Lomé chodí a nechtěla se do ničeho nového vrhat. Stále jsem hledala jistoty. Nabídla se mi tedy kamarádka, která pochází z Lomé, ale která momentálně pracovala v jiném městě daleko na severu Toga, že mohu zůstat u ní, jak dlouho chci. To byla nabídka, která se nedala odmítnout! Landry mě tedy s kamarádem přivítali na letišti a chystali se mě odvézt k té kamarádce. Ještě chci říct, že jsem z opětovného shledání měla trochu strach, jelikož si vždy partnera hodně idealizuji a nebyla jsem si jistá, jestli jsem si nezidealizovala za ten půl rok i Landryho. Naštěstí byl stejný jak jsem si ho pamatovala a nedošlo tak naštěstí ke zklamání :-). Padli jsme si do náruče a byli šťastní, že jsme opět spolu. Příjezd do nového obydlí Jak Landry slíbil, že mě odveze, tak splnil. Jen to bylo opět o adrenalinu. Vzhledem k tomu, že jsem přiletěla na půl roku, tak jsem si sbalila dva veliké kufry, každý o cca 20 kg. Když se to tedy spočítá, tak na převoz do nového bydlení jsem byla já, dva těžké kufry, Landry a kamarád. Člověk by na převoz nečekal nic jiného než auto. To by však nesměl chodit s mým mužem, který uznal za rozumné všechno převézt na dvou motorkách. OMG! Škoda že z tohoto zážitku nemám fotku. Já seděla za Landrym, který mě odvážel ke kamarádce. Co si tak pamatuji, tak z letiště na místo to na motorce trvalo cca 15 minut. Takže celkem pohoda. Byli jsme tzv. safe. Litovala jsem ale kamaráda Landryho, který si vzal na bedra převézt mé kufry. Seděl na motorce za řidičem a v každé ruce držel jeden kufr. Za takové to držátko nahoře. Umíte si to představit? Sedět na motorce a v každé ruce držet volně ve vzduchu cca 20 kg. Za jízdy? Já se opravdu bála, že se na to v půli cesty vykašle a ty kufry někam zahodí. Když jsem se po něm otáčela, tak si jen vybavuji jeho vypoulené oči, zaťaté zuby a vystupující šlachy na rukou :-D. Se tomu dnes opět musím smát. Chlapec to ale nepochopitelně zvládl a kufry s menším zpožděním do cíle dovezl. Byl ale dost dlouho vyčerpanej a myslím, že už nikdy nikomu kufry nepřevezl. Nové obydlí Přijeli jsme k takovému komplexu malých cihlových budov s centrální bránou. Rodiče mojí kamarádky mě už čekali a všechny nás přivítali. Nepřáli si však, aby Landry s kamarádem zůstali, tak jsem se s nimi musela rozloučit a šla jsem se ubytovat sama. Někteří tožští rodiče jsou holt hodně tradiční a nemají rádi cizí osoby na jejich území. Rande jsme tedy přesunuli na večer a naplánovali tzv. oficiální představení mého partnera kamarádčiným rodičům. Od brány jsem prošla kolem pár malých baráčků, kde žili příbuzní mé kamarádky a na konci řady mi bylo představeno moje bydlo. Jednalo se o jednu místnost cca 4 x 4 m, na stropě byla jedna žárovka, na pravé stěně bylo malé okénko a asi třičtvrtě místnosti zabírala postel se stolkem na televizi a jednou skříní, která nebyla vyklizená. Ve zbylém prostoru jsem tedy umístila mé dva kufry a i když se tam nedalo absolutně hnout, tak jsem byla ráda, že někde bydlím. Sociální zázemí První věc, co jsem samozřejmě potřebovala vysvětlit bylo, kde je záchod a sprcha. Tentokrát jsem měla okusit pravou Afriku. Toaleta byla sdílená s dalšími třemi nebo čtyřmi lidmi a byla umístěna venku. Takže jakási kadibudka, ale s normálním WC, které se však splachovalo kýblem s vodou. Na rozdíl od mé minulé zkušenosti, vždy někdo vodu doplňoval, tak jsem se s tím nemusela moc tahat. Sprchy byly také venkovní. Jednalo se o takové kamenné sprchové kouty, bez sprch :-). Byly to vlastně jenom kamenné kouty. Vodu jsem si vždy musela nabrat do kýble a vystačit si s ní. Aspoň se neplýtvalo. Voda se brala z centrálního kohoutku, sousedé mi ji vždy pomohli natočit do velikého asi 50 l barelu

Pohádkové pláže, úžasné koření a trocha (trpké) historie

Před tím, než budu pokračovat v mém životním příběhu, tak vám chci představit část životního příběhu Zuzany Filipové, zakladatelky blogu Your african hapiness (Tvá radost z Afriky). Zuzana nás ve svém článku Pohádkové pláže, úžasné koření a trocha (trpké) historie, provede napříč Tanzanií, poví nám něco o historii koření a architektury a v neposlední řadě nám představí Tanzánii, takovou, jaká je. Něco málo o Zuzaně Tanzánie však není jedinou zemí, kterou Zuzana v Africe navštívila. Zuzana se do Afriky dostala poprvé před deseti lety. Žila a pracovala v Ugandě, Tanzánii a nyní už žije šestým rokem v Zambii, se svým mužem a synem. Při mateřské dovolené se rozhodla splnit svůj sen začít psát na svém blogu, Your African Happiness (Tvá radost z Afriky), o dnešní Africe, hledání štěstí a mateřství. Zuzku můžete sledovat na Facebooku ZDE či na Linkedin. Teď už ale pojďme přejít k jejímu příbehu. Afrika pro začátečníky Tanzanie. Pohodová země ve východní Africe, často považovaná za „Afriku pro začátečníky“. Tanzanie je opravdu ideál, najdete tu nádherné národní parky se zvířaty, Kilimandžáro i překrásné sněhobílé pláže na pobřeží Indického oceánu, které jsou ideálním zakončením dovolené. A samozřejměZanzibar. K tomu je navíc Tanzanie bezpečná a lidé jsou opravdu přátelští.Já měla to štěstí, že jsem Tanzanii navštívila dvakrát, a potřetí jsem se tam rovnou přestěhovala. Pohádkové pláže Tanzánie Můj první výlet do Tanzanie byl z Ugandy, kde jsem žila a pracovala s mým tehdejším italským přítelem před neuvěřitelnými devíti lety. Rozdíl mezi Ugandou a Tanzanií byl cítit okamžitě po překročení hranic. Policisté neměli automatické pušky AK47 jako v Ugandě, byli milí a nemusela jsem se pokaždé obávat, že mě za něco nesmyslného zatknou s cílem ze mě dostat úplatek. Tehdy jsme během tří týdnů přejeli celou Tanzanii po zemi až do Dar es Salaamu na pobřeží a na Zanzibar. Doteď si pamatuju, že jsem nemohla uvěřit svým očím, když jsem poprvé stála na sněhobílé pláži na východě Zanzibaru. Úplný sen! Městečko Kilwa Masoko Podruhé jsem do Tanzanie přiletěla ze Zambie s cílem odpočinout si u oceánu a navštívit záliv u městečka Kilwa Masoko, asi pět nebo šest hodin cesty na jih od Dar es Salaamu. Tři dny relaxace a trocha historie v ruinách Kilwa Kisiwani, krátkou cestou lodí od našeho hotelu. Stěhování do Tanzanie Tanzanie pro nás byla snem. Dar es Salaam je úžasné město, kde spolu žijí křesťané, muslimové, hinduisti, děti hrají fotbal na ulicích, obchodníci prodávají čerstvé kokosy, výbornou kávu, čerstvý džus z cukrové třtiny nebo kousky chobotnice. A to vše se prolíná s moderními mrakodrapy,kavárnami nebo restauracemi. Po roce a půl jsem se tedy rozhodla, že se za mým přítelem do Tanzanie odstěhuju. Sen „Tanzanie“ nešel sice úplně podle představ, ale i tak jsem tam strávila devět měsíců, během kterých jsem se naučila svahilštinu, nádherný oficiální jazyk Tanzanie, navštívilaněkolikrát Zanzibar a užila si Dar es Salaamu a jeho přilehlých pláží, včetně městečka Bagamoyo . Arabský obchod s otroky Zanzibar. Kilwa Kisiwani. Bagamoyo. Co spojuje tato tři místa, kde jsem se ocitla v rozmezí pěti let? Kromě toho, že jsem je poctila svou nedůležitou maličkostí? Tři věci. Úžasné pláže, historie obchodu s otroky a arabské nadvlády a jejich členství v seznamu světového dědictví UNESCO. Máma z Afriky v srpnu ve svém podcastu mluvila o otroctví a atlantickém trojúhelníku, kdy Evropané obchodovali s otroky ze západního pobřeží Afriky a Amerikou. Otroctví se ovšem bohužel neomezilo jen na tutočást Afriky. Možná jste někdy slyšeli o arabském obchodu s otroky? Jednalo se o arabské otrokáře, kteří obchodovali se svahilskými obchodníky a kupovali otroky z vnitrozemí Tanzanie, Keni, ale i ze Súdánu a dalších území dosazujících až k západnímu pobřeží. A to od středověku až do začátku 20. století, dá se tedy říci, že arabský obchod s otroky byl rozsáhlejší, starší a komplikovanější než obchod transatlantický, i přesto, že se o něm mluví o poznání méně. Arabská stopa v Tanzánii Nebudu vás nudit rozsáhlou historií arabského obchodu s otroky. Naopak chci sdílet svou zkušenost s těmito místy, které jsou opravdu jak z pohádky. Tak jsem tato místa vnímala, když jsem je několikrát navštívila. Ano, o otroctví a arabské nadvládě jsem slyšela, ale moc jsem o tom nevěděla (asi i kvůli tomu, že muzea nejsou mojí oblíbenou destinací). Ovšem několik let poté, kdy již v Tanzanii nežiji, jsem si začala uvědomovat trpkou příchuť výborného kořeněného jídla na pobřeží, portugalských či arabských architektur, které se tak nádherně vyjímají na fotkách se západem slunci nebo mou nezapomenutelnou návštěvu farmy na koření na Zanzibaru. A díky tomuto článku mi na mém seznamu knížek k přečtení přistálo pár knih o otroctví ve východní Africe. Trochu se stydím, že je to až nyní. Vždycky jsem se pozastavovala nad tím, jak je možné, že vnitrozemí Tanzanie je tak odlišné od pobřeží. Na pobřeží bylo vždycky jiné (a lepší) jídlo. Na rozdíl od vnitrozemí, kde se jí typická ugali (něco jako kukuřičná polenta, která se jí rukama) s fazolemi, masem nebo zeleninou, na pobřeží i na Zanzibaru najdete častěji kořeněná jídla, výbornou rýži vařenou v čerstvém kokosovém mléce nebo sladké rýžové palačinky s kořením. Používá se tu čili, kardamom, skořice nebo hřebíček. Zanzibaru se často říká ostrov koření, které je v současnosti jedním z jeho nejdůležitějších ekonomických příjmů. Historie koření a architektura na Zanzibaru Jaká je ale jeho historie? Koření se na Zanzibar dostalo z Indie či jižní Ameriky díky portugalským obchodníkům, kteří Zanzibar chtěli ovládnout v rámci svých koloniálních ambicí. Ovšem obchod s kořením pak dosáhl své slávy díky nadvládě arabských sultánů, kteří vládli na Zanzibaru od 18.století. První sultán prý dokonce nařídil, že každý farmář musí nasadit dva keře hřebíčku na každou kokosovou palmu, která je na jeho pozemku. Když jsem byla na Zanzibaru poprvé před devíti lety, tak jsme se na jednu farmu s kořením podívali, pro mě, jako milovnici květin a stromů, to byl úžasnýzážitek, protože jsem poprvé viděla, jak vypadá hřebíček, muškátový oříšek, pepř, vanilka, kardamom nebo skořicovník. Bohužel o ne tak úžasné historii se na návštěvě farmy nemluvilo a o implikacích vhodného podnebí pro pěstování koření na Zanzibaru pro jeho suverenitu jsem se dozvěděla až později. Podobně tomu bylo i s historickými budovami. Vnitrozemská Afrika, se kterou mám já zkušenost, je typická tím, že tu nejsou téměř žádné historické budovy, jak je běžné u nás v Česku. Každé malé