Návrat dp Afriky
Životní příběh

Návrat do Afriky

Už jsem dost dlouho nenapsala pokračování mého životního příběhu v Africe. Dnes je právě ten den, kdy se mi nechce nahrávat žádný podcast, ráda jen tak odpočívám a do ničeho se nenutím. Chuť na psaní přišla sama a já toho teď tedy využiji, abych s vámi sdílela, jak probíhal můj návrat do Afriky. Naposledy jsem psala o tom, jak jsem získala stipendium a mohla jsem jet do Afriky studovat a dělat výzkum. Pojďme tedy na to navázat.

Studium a pracovní plán

Kdo mě čte už nějakou tu dobu tak ví, že se nikdy do ničeho nehrnu bez plánu. Ráda si věci organizuji a chystám dopředu. Jsem sice spontánní, to jo, ale vše má své určité limity a já mám vždy nějakou jistotu.

Do Afriky jsem se vracela pouze na půl roku s tím, že budu pracovat na místní soukromé univerzitě ESIG Global Success jako učitelka angličtiny. K tomu jsem navíc připravovala externí zájemce o angličtinu na mezinárodní zkoušky TOEFL. Víc předmětů jsem si vzhledem ke své nedobré francouzštině bohužel přibrat nemohla.

Mimo práci na univerzitě jsem měla také pracovat na svém výzkumu pro belgickou uiverzitu. Tématem výzkumu bylo něco s občanskou společností a neziskovými společnostmi. Je tomu už pár let a přesně si to téma nevybavuji. Možná to bude i tím, že jsem na něm ani nikdy nezačala pracovat. Jedna z mála věcí, kterou jsem ve svém životě nedotáhla do konce.

Bydlení a shledání se s Landrym

V únoru jsem tedy z evropské zimy přiletěla do vyhřátého Lomé a sranda mohla začít. Na letišti na mě tentokrát čekal Landry se svým kamarádem a měli mě odvézt do obydlí jedné mé kamarádky, kterou jsem poznala v létě, když jsem byla v Lomé poprvé. Zase ale předbíhám, pěkně po pořádku.

Když jsem odjela zpět do Bruselu a Landry mi sliboval, že se časem vše změní a budeme žít tak, jak si představuji, nebo tak jak bych byla alespoň schopná bydlení akceptovat, tak se reálně vlastně vůbec nic nezměnilo. Finanční situace se nezlepšila, pracovní příležitosti nepřicházely a my si společně s Landrym nemohli dovolit pořídit si něco lepšího na bydlení. Respektive, já vůbec netušila, jak to v Lomé chodí a nechtěla se do ničeho nového vrhat. Stále jsem hledala jistoty. Nabídla se mi tedy kamarádka, která pochází z Lomé, ale která momentálně pracovala v jiném městě daleko na severu Toga, že mohu zůstat u ní, jak dlouho chci. To byla nabídka, která se nedala odmítnout!

Landry mě tedy s kamarádem přivítali na letišti a chystali se mě odvézt k té kamarádce. Ještě chci říct, že jsem z opětovného shledání měla trochu strach, jelikož si vždy partnera hodně idealizuji a nebyla jsem si jistá, jestli jsem si nezidealizovala za ten půl rok i Landryho. Naštěstí byl stejný jak jsem si ho pamatovala a nedošlo tak naštěstí ke zklamání :-). Padli jsme si do náruče a byli šťastní, že jsme opět spolu.

Příjezd do nového obydlí

Jak Landry slíbil, že mě odveze, tak splnil. Jen to bylo opět o adrenalinu. Vzhledem k tomu, že jsem přiletěla na půl roku, tak jsem si sbalila dva veliké kufry, každý o cca 20 kg. Když se to tedy spočítá, tak na převoz do nového bydlení jsem byla já, dva těžké kufry, Landry a kamarád. Člověk by na převoz nečekal nic jiného než auto. To by však nesměl chodit s mým mužem, který uznal za rozumné všechno převézt na dvou motorkách. OMG! Škoda že z tohoto zážitku nemám fotku.

Já seděla za Landrym, který mě odvážel ke kamarádce. Co si tak pamatuji, tak z letiště na místo to na motorce trvalo cca 15 minut. Takže celkem pohoda. Byli jsme tzv. safe. Litovala jsem ale kamaráda Landryho, který si vzal na bedra převézt mé kufry. Seděl na motorce za řidičem a v každé ruce držel jeden kufr. Za takové to držátko nahoře. Umíte si to představit? Sedět na motorce a v každé ruce držet volně ve vzduchu cca 20 kg. Za jízdy? Já se opravdu bála, že se na to v půli cesty vykašle a ty kufry někam zahodí. Když jsem se po něm otáčela, tak si jen vybavuji jeho vypoulené oči, zaťaté zuby a vystupující šlachy na rukou :-D. Se tomu dnes opět musím smát. Chlapec to ale nepochopitelně zvládl a kufry s menším zpožděním do cíle dovezl. Byl ale dost dlouho vyčerpanej a myslím, že už nikdy nikomu kufry nepřevezl.

Nové obydlí

Přijeli jsme k takovému komplexu malých cihlových budov s centrální bránou. Rodiče mojí kamarádky mě už čekali a všechny nás přivítali. Nepřáli si však, aby Landry s kamarádem zůstali, tak jsem se s nimi musela rozloučit a šla jsem se ubytovat sama. Někteří tožští rodiče jsou holt hodně tradiční a nemají rádi cizí osoby na jejich území. Rande jsme tedy přesunuli na večer a naplánovali tzv. oficiální představení mého partnera kamarádčiným rodičům.

Od brány jsem prošla kolem pár malých baráčků, kde žili příbuzní mé kamarádky a na konci řady mi bylo představeno moje bydlo. Jednalo se o jednu místnost cca 4 x 4 m, na stropě byla jedna žárovka, na pravé stěně bylo malé okénko a asi třičtvrtě místnosti zabírala postel se stolkem na televizi a jednou skříní, která nebyla vyklizená. Ve zbylém prostoru jsem tedy umístila mé dva kufry a i když se tam nedalo absolutně hnout, tak jsem byla ráda, že někde bydlím.

Sociální zázemí

První věc, co jsem samozřejmě potřebovala vysvětlit bylo, kde je záchod a sprcha. Tentokrát jsem měla okusit pravou Afriku. Toaleta byla sdílená s dalšími třemi nebo čtyřmi lidmi a byla umístěna venku. Takže jakási kadibudka, ale s normálním WC, které se však splachovalo kýblem s vodou. Na rozdíl od mé minulé zkušenosti, vždy někdo vodu doplňoval, tak jsem se s tím nemusela moc tahat.

Sprchy byly také venkovní. Jednalo se o takové kamenné sprchové kouty, bez sprch :-). Byly to vlastně jenom kamenné kouty. Vodu jsem si vždy musela nabrat do kýble a vystačit si s ní. Aspoň se neplýtvalo. Voda se brala z centrálního kohoutku, sousedé mi ji vždy pomohli natočit do velikého asi 50 l barelu a z něho jsem si ji denně čerpala až do vybrání. Zpětně si pamatuji, jak byla ranní sprcha vždy velice osvěžující a moc jsem se na ni za východu slunce těšila.

Kuchyň

V neposlední řadé vám chci ještě popsat jak jsem to měla s kuchyní. No já vlastně kuchyň neměla. K dispozici jsem měla jen prázdnou plynovou bombu a jelikož jsem nevěděla, kde koupit plyn a jak s tím zacházet, tak jsem to nechala ladem skladem a kupovala si jídlo na ulici. K snídani jsem tedy měla většinou rohlík s kafem, oběd jsem měla na univerzitě a šetřila jsem si ho, aby mi zbylo i na večeři. Když nezbylo, tak jsem si něco koupila venku nebo mi něco přivezl Landry. Měla jsem tedy velice polní podmínky.

I když sem byla vděčná, že mám střechu nad hlavou, sem tam jídlo a vodu, tak mi bylo jasné, že takto dlouhodobě žít nevydržím. Nejhorší byly noci, které byly extrémně teplé. Já neměla větrák a abych usnula, tak jsem musela spát maximálně v kalhotkách, jinak se to nedalo. Do toho byli všude komáři a já spala opravdu velice málo. Navíc si rodina vedle mého obydlí vybudovala rodinný kostelík – představ si normální místnost s oltářem – kam se tak dvakrát až třikrát týdně po půlnoci chodili hlasitě modlit a já usínala někdy kolem 2 hodiny ranní. Když už to bylo opravdu neúnosné, tak jsem se domluvila s ředitelem mé soukromé univerzity, kde jsem učila, že mi sežene důstojnější bydlení a nájemné mi bude strhávat z platu.

***

Jak všechno pokračovalo dále, jak jsem učila, jak jsem hledala nové bydlení a jak můj vztah pokračoval s Landrym se dozvíte příště v pokračování mého životního příběhu. Aby vám nic neuniklo, tak se nezapomeňte přihlásit k odběru novinek ZDE a vše vám bude chodit do emailové schránky :-).

Please follow and like us:

Zanechte odpověď