Ráno se vzbudím před tím, než se vzbudí mé děti. V klidné, spící domácnosti, provedu ranní hygienu, uvařím si kafe, v KLIDU, si ho vypiju, posnídám a začnu připravovat snídani dětem. Ty se pak pozvolna probudí, klidným krokem dojdou za mnou do kuchyně, dají mi pusinku a spořádaně začnou snídat….Ne takto u nás opravdu nevypadá každodenní ráno. A jestli u vás jo, tak mě fakt nas****e :-D. U nás totiž každé ráno začíná boj s větrnými mlýny. A ten už trvá bez mála tři roky. Já se ale nevzdávám 🙂
Narodil se Bryan
Takže, abych to uvedla pěkně od začátku. On byl Bryánek relativně hodné miminko. Teda jako upřímně jen čistě mezi námi, mluvit o miminku, že je hodné, je trochu blbost. Ono tak úplně hodné není nikdy. Za to samozřejmě ale nemůže, je to prostě miminko. Já to po něm ani nikdy nechtěla. Teda, vlastně jo, ale no prostě, víte, jak to myslím. Kolem a kolem, Bryánek, byl miminko odpovídající mým představám.
Pak procházel různými obdobími, které prostě nikdy nepřestaly. Ono totiž to dítě jde z období do období a nikdy to období není mother friendly. Rozumíme si. Vždycky nějaký problém. Jednou to jsou prdy, pak to jsou zuby, pak má období nenažranosti, pak období separační úzkosti, pak si prostě jen tak vymejšlí a furt kňourá, no stále něco.
No a když už z něho začínal růst relativně “vyspělý” jedinec a tzv. parťák, tak se narodila, no, ehm, další osůbka, která se ze začátku jevila, stejně klidně , jako kdysi Bryánek.
Narodil se Aiden
Kolotoč okolo miminka začal nanovo a do toho mi po bytě lítal Bryan. Bylo to náročnější než mít jen jedno dítě, ale kupodivu se to dalo zvládat. On totiž Aidenek většinou jen jedl a spal, takže jsem nevnímala, že bych měla o moc práce navíc.
No jo, jenže jen spící a jedící dlouho nevydržel, a postupně začal projevovat zájem i o jiné aktivity. U kterých jsem samozřejmě musela vždy asistovat. Nezapomeňte, že mi u všeho také musel asistovat i Bryanek. A ten měl také své potřeby, které se naprosto neshodovaly s těmi potřebami Aidenka. Už by kurňa nějaký developer aplikací mohl konečně vynalézt appku baby synchronization! Stačil by jeden klik a všechny děti v místnosti by byly na stejné vlně. Kdo takovou appku vynaleze, nominuji ho na Nobelovku.
V tuhle dobu, co právě popisuji, si děti k sobě tvořili vztah, poznávali se, věděli, že teď už se nikdy jeden druhého nezbaví, ale zároveň stále fungovaly jako samostatné jednotky. Aidenek si byl sám v kolébce a když byl spokojený, tak mu ke štěstí stačily jen jeho končetiny. A Bryanek si hrál s hračkami nebo jsme spolu něco vyráběli. Relativně klidné období to bylo…
Záliby Aidenka
Nějak se stalo to, že Aiden začal již v devíti měsících chodit! To je něco, co maminka u druhého dítěte prostě tak nějak nechce. Ono, když se to miminko ještě nikam moc nedostane, to má dost výhod. Hlavně tedy pro tu maminku. No, ale právě Aiden začal chodit brzy. A také začal dosti brzy všude lézt. Jako po stole, židlích, až se jednou dostal na sporák. Je takový hodně dobrodružný. No a jak tak objevoval svět, tak se také začal učit dosti věcem od Bryanka. Jsou to věci, které se mně, mamince, vůbec nelíbí.
Našel si oblibu ve vytahování záchodové štětky ze stojanu a máchání s ní všude kolem. Takhle. Já ten záchod samozřejmě zavírám. Jen nezapomeňte, že mám doma dalšího škodíka, Bryana, který tajně ty dveře Aidenovi otevře. Nejlépe, když jsem někde daleko a třeba věším prádlo. To se pak tou štětkou máchá o sto šest a je to strašná sranda.
Další věc, co si Aiden oblíbil, je vytahování veškerého bordelu z koše. Velice ho fascinuje jeho obsah. Nejoblíbenější věci jsou ty papírové. Ty on vždy ještě pečlivě rozcuckuje a pohází všude kolem. Pak se na tu spoušť hrozně rád kouká a má ze sebe strašně dobrý pocit. Já nevím proč má to moje dítě tak fekalisticky-hnilobné tendence.
Období štětek a košů je u konce
I toto období štětek a košů relativně odeznělo a já si myslela, že již nebude hůř. Achh, jak jsem se spletla. Teď jsou totiž Bryan a Aiden velcí parťáci, kteří se z 50 % perou, ze 10 % se spikávají proti mně, z 30 % spí a z 10 % si hrají nebo jsou unavení. Mám pocit, že si vytvořili extra odolnou imunitu proti mém křičení na ně, proti mým zákazům, vysvětlovaní, psychickému hroucení, vydírání, že je pošlu zpět do Afriky a proti všem prosbám na ně. Prostě nefunguje nic! Ať už jsem hodná trpělivá maminka nebo divá saň, nic nepomáhá a ty dva loupežníci si vždy najdou něco, co prostě nemají dělat.
Přichází večer
Zajímavé je, že nejvíc akční jsou večer! Přesně ve chvíli, kdy se mají jít koupat, jíst a především jít spát. To se jim jaksi zapne nějaká kontrolka, která je začne ovládat (jelikož by samozřejmě moje děti byly velice spořádané a klidné) a začnou jimi šít všichni čerti. Z ničeho nic začnou po bytě velice intenzivně běhat, Aiden neběhá, ale padá. Dělat kotrmelce, Aiden se spíš točí kolem své hlavy. Začnou skákat po sedačce, Aiden spíš reaguje na vibrace způsobené skákáním Bryana, a lézt po stole, ze kterého nato skáčou na tu sedačku. Za boha se nedají nijak zklidnit. Do toho se ze mě stává hysterická matka, která chce mít za ten celý den klid a říkám nesmysly typu:
- Ještě jednou to uděláš tak uvidíš
- Já ti to říkám fakt naposledy už
- Panebože nechovej se jak malej (nejstaršímu jsou tři roky)
- Teď mě ale už opravdu štveš
- Až spadneš tak ti dám na zadek
- Proč brečíš, jsem ti říkala, že spadneš
- Neřvi už
- Nóóó, pojď sem, malá malá, dobrý
To mám pak pravdu pocit, že vedu boj s větrnými mlýny.
Voňavé koupání
Pak je dám koupat s tím, že prostě ve vaně nemají co vyvést a jdu vařit. Je klid a já si říkám, že mě konečně bůh vyslechl a já si můžu odpočnout od neustálého křičení, napomínání, zakazování, atd. Pak ale slyším nepříjemné zvuky, něco jako “prdění”. Jdu zkontrolovat stav a už v chodbičce se na mě line libá vůně mycích prostředků. Ty potvory mi do vody vymačkaly veškeré šampony, mycí gely, atd. Voda má zajímavou barvu a kluci moc hezky voní. Přitom se na mě velice mile smějí. Já se mezitím oddávám svému osudu a držím se všemi možnými způsoby, abych neutekla někam pryč.
Večeře
Pak nastává doba večeře. Ani tato chvíle nemůže probíhat v klidu. Je super po sobě různě koukat, dělat obličeje, vydávat nesmyslné zvuky a prostě se tomu jídlu vůbec nevěnovat. Pak je taky fajn, když už to jídlo úspěšně dorazilo do pusy, si párkrát pšíknout a všude ho rozfrkat. To je také velice vtipné.
Uspávání
Ukládání do postele u nás nikdy nebyl veliký problém. Nikdy jsem děti neučila chodit k nám do ložnice a nikdy jsem je přehnaně neuspávala v náručí. Pravidlem je být po večeři v pyžamu a v posteli. Každý ve své. Vždy jim pustím ukolébavky a čus bus spát. Jenže oni si ti koumáci vždy najdou nějaký způsob, jak oddálit spánek. Jenou chtějí čajík, potom jogurt, pak chtějí čůrat, pak jim chybí autíčko, pak nechtějí to autíčko červené, ale modré, atd., atd.
Nakonec to dopadá tak, že já vyčerpaně odcházím do koupelny a manžel přebírá roli kontrolora v jejich pokoji. Zajímavé je, že za jeho přítomnosti jsou velice spořádaní, vychovaní a poslušní. Do pár minut usnou a je klid. Manžel je na sebe pyšný jak vše hladce zvládl a já se jen ptám, kde dělám chybu??????
…
A jak probíhá váš denní režim? Jedná se také o boj s větrnými mlýny? Máte to podobně jako já nebo máte doma pohodičku? Máte nějaké rad a tipy, jak zvládnout chlapeckou energii? Budu moc ráda za komentář a sdílení 🙂
Pro další článek z této rubriky klikněte SEM.
Pro ty z vás, které se potýkáte také s nadměrnou chlapeckou energií, doporučuji přečíst článek a tipy na její zvládnutí od autorky Katy na blogu Čarovýchova v rytmu života.
