Africké povídky

Ošklivý Koré Manga Konaté

Další dětská africká povídka názvem Ošklivý Koré Manga Konaté, která poukazuje na nesprávné vnímání lidské krásy. Za cíl má dětem představit pravidla, která jim pomohou na jejich životní cestě. … Ošklivý Koré Manga Konaté „Ten, kdo miluje nevzhledného člověka, ho dělá krásným“ Ugandské přísloví Kdysi dávno, na území kolébky lidstva, kde voda přecházela v poušť a hory ubíhaly dolinám, žil chlapec jménem Koré Manga Konaté. Tradice jeho otce Lamaté, jenž pochází z kmene Ewe, přikazuje konzultovat místního šamana, před narozením dítěte. Otec tak učinil. Dítě se narodí zohavené. Tak znělo předurčení. Afika, byla těhotná déle než se předpokládalo. Dva týdny po termínu, se narodil zdravý a silný chlapec. Něco bylo ale špatně. Nebo dobře? Když Afika Korého poprvé spatřila, úžasem ji poklesla brada. Vzápětí se ji objevil láskyplný úsměv na rtech. “Muži můj, pojď se na to naše děťátko podívat! Je překrásný, bez jediné chyby!” volala Afika v nadšení. Otec přerušil přípravu fufu – tradičního afrického pokrmu z dusaných hlíz jamu -a neochotně se vydal k ženě. Již dávno zavrhl dítě rostoucí v jejím lůně a nemínil na tom nic měnit. “Tomuhle říkáš krásné dítě? Vždyť je ohavný jako ropucha, nedá se na něj ani dívat,” znechuceně pravil otec. “Není nic než Naba (ohava) a ty mě kvůli němu rušíš od přípravy jídla. Už to nikdy nedělej.“ To bylo naposledy, co se otec ke Korému vyjádřil. Po zbytek života se mu vyhýbal. Afika nic nechápala, vždyť je přeci tak nádherný. Netušila, že je jediná, která jeho opravdovou krásu vidí. Jen jedna láska je totiž nepodmíněná a to právě ta mateřská. Ostatní se na něj dívali skrze předsudky, očekávání a vlastní představy, čímž vytvořili tzv. zrcadlo pokřivení, a díky němuž nikdy neuviděli jeho opravdovou krásu. Koré, nevalně přezdívaný otcovskou přezdívkou Naba, byl od malička terčem posměchu a šikany. To jeho vzhled způsobil, že ho lidé neměli rádi a vyhýbali se jeho společnosti. Nenávist vůči Korému zacházela tak daleko, že ženy začaly radit Afice jak se ho zbavit. Často slýchala jak si lidé šeptají, že kdyby Koré byl jejich synem, tak by ho už dávno odvedly za hranice vesnice. Avšak ona se ty řeči snažila nevnímat. Milovala svého syna nadevše. Afika vedla Korého k sebelásce a k akceptování sebe samého, jak ho Bůh stvořil. „Chlapče můj, věř, že Pán Bůh nedělá chyby. Stvořil tě k obrazu svému, krásného, nenech se otrávit nenávistnými slovy ostatních, nevědí co říkají.“ Opakovala mu, že tělo je jen schránka, která časem chátrá, zatímco to, co zůstává a zanechává stopy, je duše. “To, jaký jsi uvnitř je důležité. Ne to jak vypadáš. Pro mě budeš vždy ten nejkrásnější na světě. Ať si říká kdo chce, co chce.” Moudrá slova matky nestačila. Chlapec se už dávno rozhodl. V den svých desátých narozenin opustil za nejtemnější noci vesnici. Již tam pro něho nebylo místo. Malý Koré neměl žádné ponětí, kam se vydal. Doposud znal pouze svoji vesnici. Šel tedy tam, kam ho srdce táhlo. Po několika týdnech, s minimem jídla a s minimem vody, se malý Koré konečně dostal na území, které se mu velice zamlouvalo. Nacházel se daleko od civilizace, na pláni, která v dálce přecházela v prales a která nebyla daleko od zdroje vody. Tady se mi bude hezky žít, pomyslel si Koré. Dlouho neotálel a pustil se do práce. Z bambusu, větví a lián si postavil jednoduchý přístřešek. Dřevo opracoval pro potřeby nošení vody a nanosil si kamení, aby měl kde uchovat oheň. Pak si z nedalekého mangovníku natrhal chutné ovoce a po tvrdé práci se oddal poklidnému spánku. Jednoho dne, když slunce zapadlo a noc začala vytahovat svoje drápy, se zvedl od lesa ohromný vítr. “Jak ses opovážil, lidské dítě, vstoupit na naše území,” ozvalo se z lesa. Malý Koré se trhnutím vzbudil a skoro nedýchajíc vyčkával, co se bude dít dál. Uvědomil si totiž, jakého přečinu se dopustil. Vstoupit na území lesního džina bylo trestáno smrtí. Jaký trest teď čekal malého Koré, který si tu dokonce postavil příbytek. “Já jsem Koré Manga Konaté, syn Lamaté Manga Konaté,”začal křičet chlapec. “Já nevěděl, že Vám tato půda patří. Lidé v mojí vesnici se mi smějí, proto jsem odešel hledat jiné místo, kde bych mohl v klidu žít. Toto místo se mi moc líbilo, tak jsem si dovolil se tu usídlit,” argumentoval rychle chlapec. “Odpusťte mi prosím moji nevědomost, odpusťte mi moji troufalost,” vzlykal Koré. Vítr postupně ustoupil. Po chvíli chlapec vyběhl z přístřešku, poklekl a začal líbat zem. Povstal. Čekal. Trvalo snad věčnost, než se před ním ztělesnil lesní džin. “Jaký jsi měl problém lidské dítě? Proč se ti tvůj lid posmíval?” Malý Koré začal vyprávět svůj příběh. Když skončil, džin se ho ptal dál. “Kdo tu zúrodnil půdu?” “Já sám, pane.“ “Za jak dlouhou dobu?” “Patnáct dní, pane.” Po delší odmlce, lesní džin znova promluvil. “Jsi pravdomluvný a upřímný. To jsou nepostradatelné vlastnosti. Navíc jsi i pracovitý, čehož si velmi cením. Jdi tedy zpět do své vesnice a neměj již strach. Od teď jsi krásný. Zrcadlo zohavení je rozbito.” rozmlouval k chlapci lesní džin. Chlapci se ale do vesnice nechtělo. Byl to strach? Či se mu snad zalíbilo existovat si sám pro sebe? Možná obojí. Sám Koré nevěděl. Věděl jen to, že chce zůstat. “Nenech obavy a strach, aby ti vzaly kuráž,” četl v Korého mysli duch lesa. “Nicméně, nechceš-li opustit moje území, smíš zůstat jak dlouho chceš. Můj domov je od teď tvým domovem.” Chlapec se rozhodl zůstat. Uplynulo dalších pár let a z chlapce se pomalu stal muž. Začal mít obavu o svoji matku a začal mít starosti o vesnici, kterou kdysi tak náhle opustil. “Před odchodem ti dám tři rady, kterých se budeš držet, aby ses v pořádku vrátil do své rodné vesnice“, pravil duch lesa. „Řiď se jimi po celý svůj život, je to to nejcennější, co ti mohu dát.“ Mladý muž před džinem poklekl, sklopil oči k zemi a bedlivě poslouchal. Ani jedno slůvko mu nesmělo uniknout. “První rada zní, začal džin, nenech se nikdy zlákat k volbě nejrychlejší cesty k dosažení svého cíle. Mohlo by se stát, že v

Černá látka

Černá látka je převyprávěním originálního textu La pagne noir od autora B. B. Dadié Život je jako zrcadlo, když se na něj usmějete, usměje se na vás. A takto Černá látka začíná… Kdysi dávno žila jedna dívka, které při porodu zemřela maminka. Porod byl velmi náročný a trval dosti dlouho. Mnoho porodních bab se vystřídalo u lože rodičky, ale žádná nedokázala pomoci. Nakonec se přeci jen narodila dívenka, jejíž první pláč splynul s posledním stenem její maminky. Dívence dali jméno Aiwa – usměvavá kráska. Otec Aiwy se časem znovu oženil. Přivedl do domu ženu, která Aiwu neměla ráda a malé dívence tak nastaly zlé časy. Macecha dívenku nenáviděla natolik, že trávila celé dny přemýšlením nad tím, jak jí znepříjemnit život. Přemýšlela ráno po probuzení, v poledne při obědě a večer při usínání. Malá Aiwa vstávala každý den ještě před kohoutím zakokrháním, aby stihla připravit snídani, zamést v chýši a vydat se k potoku pro vodu. Ještě než položila kýble s vodou na práh domu, macecha pro ni měla nový úkol. Častokrát pracovala bez jediné pauzy a k jídlu se dostala, až když už bylo studené. Se západem slunce se vracela z nedalekého tržiště, aby zadělala na večeři a namočila prádlo na příští den. Spát chodila až když i poslední pes ve vesnici tvrdě spal. Malá Aiwa se však nenechala zlomit. Urážky, nedostatek jídla a náročné domácí práce snášela s úsměvem na rtech. Čím těžší úkol macecha zadala, tím více se Aiwa usmívala. Usmívala se za každé situace, což v maceše vyvolávalo další vztek a hořkost. Ach, jak jen nesnášela ten její úsměv, nesnášela její zpěv, kterým se doprovázela u práce a ze všeho nejvíc nesnášela její krásu, kterou podědila po své matce. Panebože jak Aiwa byla krásná. Říkalo se o ní, že je perlou vesnice, díky své jedinečné kráse. Jednoho dne přišla macecha za Aiwou a říká: “Tu máš! Jdi mě vyprat tuto černou látku! A nevracej se dokud nebude bílá jako křída.” Aiwa si vzala černou látku a usmála se na macechu. Ta netušila, že jím dívka zakrývala smutek, slzy a beznaděj. Macecha vyhodila nebohou dívku z domu a doufala, že ji již nikdy znovu nespatří. Aiwa se vydala na cestu. Za nějaký čas došla k nejbližšímu potoku. Voda byla plná ryb a na kamenech kvákaly ropuchy, jako kdyby chtěly mladou dívenku vystrašit. Aiwa si klekla na břeh a ponořila látku do proudící vody. Látka se však odmítla namočit. Trpělivě zkusila látku do vody ponořit podruhé, ale ani tentokrát se látka nenamočila. Dívka se usmála zvedla se od potoku a pokračovala v cestě. Na cestě si začala zpívat: “Matko moje, kdybys mě tak viděla na mé cestě, Aiwa-o, Aiwa, na cestě, která vede k řece, Aiwa-o, Aiwa, černá látka musí být bílá jako křída a potok ji odmítá namočit, Aiwa- o, Aiwa, ach matko moje, kdybys mě tak viděla.” Aiwa byla na cestě dalších šest dnů a nocí, když přišla k obrovskému vyvrácenému stromu, jež blokoval cestu po které šla. Jeho kmen byl dutý a naplněný žlutou čirou vodou. Na okraji dutiny stáli obrovští mravenci s velkými kusadly. Byli na stráži. Chodili sem a tam a předávali si příkazy. Na hlavní větvi, která svým bílým mrtvolným prstem ukazovala směrem k nebi, seděl ohromný sup. Jeho obrovská křídla zabraňovala proniknout slunečním paprskům a jeho oči svítily jako plameny ohně. Malá Aiwa ponořila do žluté vody látku. I tentokrát ji voda odmítla namočit. “Matko moje, kdybys mě tak viděla na mé cestě, Aiwa oh, Aiwa, na cestě, která vede ke zdroji vody, která smočí černou látku, Aiwa oh, Aiwa, látku, kterou voda ve stromě odmítá namočit, Aiwa oh, Aiwa, ach matko moje, kdybys mě tak viděla.” S úsměvem na rtech pokračovala malá Aiwa ve své cestě. Aiwa šla dalších několik dnů a nocí. Velice málo odpočívala, jedla pouze ovoce spadlé na okraji cesty a pila pouze ranní rosu, jež ulpěla na listech a trávě. Po čase došla k vesnici šimpanzů. Jejich veliteli odvyprávěla svůj příběh a požádala o svolení vyprat látku v řece, která vesnicí protékala. Velitel si nejdříve zabušil pěstmi na své hrudi, aby ukázal, kdo je ve vesnici pánem, pak ale svolil k tomu, o co dívka žádala. Nicméně i tato voda, jako všechny ostatní, odmítala smočit látku a Aiwa se znovu vydala na cestu. Po chvíli došla na velice zvláštní místo. Cesta, po které přicházela, se za ní zavírala. Stromy, ptáci, hmyz, suché listy, liány, vše mluvilo. V těchto místech nebyla žádná známka o existenci lidské bytosti. Aiwa se chtěla vrátil, ale jako by ji nějaká nadpřirozená síla táhla dál a dál. Najednou uviděla v dálce banánovník, pod kterým byla voda. Vydala se k ní a poklekla před ní. Cítila její chlad. Voda byla tak čirá, že mohla zrcadlit oblohu, mraky a stromy. Aiwa nabrala vodu do dlaní a pokropila černou látku. Látka se namočila. Aiwě se opět objevil úsměv na rtech a vmžiku se dala do praní. Prala celou noc, ale látka zůstávala nadále černá. Dívčiny dlaně byly plné mozolů a drobných ranek, ale Aiwa se nevzdávala a prala látku dále. “Matko moje, dívej se na mě, Aiwa – o, Aiwa, jak klečím u této vody, Aiwa – o, Aiwa, černá látka bude bílá jako křída, Aiwa – o. Aiwa, dívej se maminko, dívej, Aiwa – o Aiwa.” Dívka dozpívala svoji píseň a v tom momentu se před ní zjevila její matka. V rukou držela bílou látku. Tak bílou a ještě bělejší než křída. Vzala si od Aiwy černou látku a bez jediného slova se jako pára rozplynula ve vzduchu. Když se Aiwa vrátila domů a macecha uviděla bílou látku, vytřeštila oči. Třásla se. Ne zlostí, ale strachem. Poznala totiž bílou látku, kterou dívka přinesla. Byla to jedna z látek, ve které byla pohřbena první žena jejího manžela – matka Aiwy. Aiwa se objevil široký úsměv na rtech. Jak se vám líbila tato zajímavě vyprávěná tradiční africká povídka plná pozitivní energie? Určitě okomentujte v poli dole 🙂 Předchozí povídka Rigogova trpělivost  5/5