Africké povídky

Černá látka

Černá látka je převyprávěním originálního textu La pagne noir od autora B. B. Dadié

Život je jako zrcadlo, když se na něj usmějete, usměje se na vás.

A takto Černá látka začíná…

Kdysi dávno žila jedna dívka, které při porodu zemřela maminka. Porod byl velmi náročný a trval dosti dlouho. Mnoho porodních bab se vystřídalo u lože rodičky, ale žádná nedokázala pomoci. Nakonec se přeci jen narodila dívenka, jejíž první pláč splynul s posledním stenem její maminky. Dívence dali jméno Aiwa – usměvavá kráska.

Otec Aiwy se časem znovu oženil. Přivedl do domu ženu, která Aiwu neměla ráda a malé dívence tak nastaly zlé časy. Macecha dívenku nenáviděla natolik, že trávila celé dny přemýšlením nad tím, jak jí znepříjemnit život. Přemýšlela ráno po probuzení, v poledne při obědě a večer při usínání.

Malá Aiwa vstávala každý den ještě před kohoutím zakokrháním, aby stihla připravit snídani, zamést v chýši a vydat se k potoku pro vodu. Ještě než položila kýble s vodou na práh domu, macecha pro ni měla nový úkol. Častokrát pracovala bez jediné pauzy a k jídlu se dostala, až když už bylo studené. Se západem slunce se vracela z nedalekého tržiště, aby zadělala na večeři a namočila prádlo na příští den. Spát chodila až když i poslední pes ve vesnici tvrdě spal.

Malá Aiwa se však nenechala zlomit. Urážky, nedostatek jídla a náročné domácí práce snášela s úsměvem na rtech. Čím těžší úkol macecha zadala, tím více se Aiwa usmívala. Usmívala se za každé situace, což v maceše vyvolávalo další vztek a hořkost. Ach, jak jen nesnášela ten její úsměv, nesnášela její zpěv, kterým se doprovázela u práce a ze všeho nejvíc nesnášela její krásu, kterou podědila po své matce. Panebože jak Aiwa byla krásná. Říkalo se o ní, že je perlou vesnice, díky své jedinečné kráse.

Jednoho dne přišla macecha za Aiwou a říká: “Tu máš! Jdi mě vyprat tuto černou látku! A nevracej se dokud nebude bílá jako křída.”

Aiwa si vzala černou látku a usmála se na macechu.

Ta netušila, že jím dívka zakrývala smutek, slzy a beznaděj.

Macecha vyhodila nebohou dívku z domu a doufala, že ji již nikdy znovu nespatří.

Aiwa se vydala na cestu.

Za nějaký čas došla k nejbližšímu potoku. Voda byla plná ryb a na kamenech kvákaly ropuchy, jako kdyby chtěly mladou dívenku vystrašit. Aiwa si klekla na břeh a ponořila látku do proudící vody. Látka se však odmítla namočit. Trpělivě zkusila látku do vody ponořit podruhé, ale ani tentokrát se látka nenamočila. Dívka se usmála zvedla se od potoku a pokračovala v cestě. Na cestě si začala zpívat:

“Matko moje, kdybys mě tak viděla na mé cestě,

Aiwa-o, Aiwa,

na cestě, která vede k řece,

Aiwa-o, Aiwa,

černá látka musí být bílá jako křída a potok ji odmítá namočit,

Aiwa- o, Aiwa,

ach matko moje, kdybys mě tak viděla.”

Aiwa byla na cestě dalších šest dnů a nocí, když přišla k obrovskému vyvrácenému stromu, jež blokoval cestu po které šla. Jeho kmen byl dutý a naplněný žlutou čirou vodou. Na okraji dutiny stáli obrovští mravenci s velkými kusadly. Byli na stráži. Chodili sem a tam a předávali si příkazy.

Na hlavní větvi, která svým bílým mrtvolným prstem ukazovala směrem k nebi, seděl ohromný sup. Jeho obrovská křídla zabraňovala proniknout slunečním paprskům a jeho oči svítily jako plameny ohně.

Malá Aiwa ponořila do žluté vody látku. I tentokrát ji voda odmítla namočit.

“Matko moje, kdybys mě tak viděla na mé cestě,

Aiwa oh, Aiwa,

na cestě, která vede ke zdroji vody, která smočí černou látku,

Aiwa oh, Aiwa,

látku, kterou voda ve stromě odmítá namočit,

Aiwa oh, Aiwa,

ach matko moje, kdybys mě tak viděla.”

S úsměvem na rtech pokračovala malá Aiwa ve své cestě.

Aiwa šla dalších několik dnů a nocí. Velice málo odpočívala, jedla pouze ovoce spadlé na okraji cesty a pila pouze ranní rosu, jež ulpěla na listech a trávě. Po čase došla k vesnici šimpanzů. Jejich veliteli odvyprávěla svůj příběh a požádala o svolení vyprat látku v řece, která vesnicí protékala. Velitel si nejdříve zabušil pěstmi na své hrudi, aby ukázal, kdo je ve vesnici pánem, pak ale svolil k tomu, o co dívka žádala. Nicméně i tato voda, jako všechny ostatní, odmítala smočit látku a Aiwa se znovu vydala na cestu.

Po chvíli došla na velice zvláštní místo. Cesta, po které přicházela, se za ní zavírala. Stromy, ptáci, hmyz, suché listy, liány, vše mluvilo. V těchto místech nebyla žádná známka o existenci lidské bytosti. Aiwa se chtěla vrátil, ale jako by ji nějaká nadpřirozená síla táhla dál a dál. Najednou uviděla v dálce banánovník, pod kterým byla voda. Vydala se k ní a poklekla před ní. Cítila její chlad. Voda byla tak čirá, že mohla zrcadlit oblohu, mraky a stromy. Aiwa nabrala vodu do dlaní a pokropila černou látku. Látka se namočila. Aiwě se opět objevil úsměv na rtech a vmžiku se dala do praní. Prala celou noc, ale látka zůstávala nadále černá. Dívčiny dlaně byly plné mozolů a drobných ranek, ale Aiwa se nevzdávala a prala látku dále.

“Matko moje, dívej se na mě,

Aiwa – o, Aiwa,

jak klečím u této vody,

Aiwa – o, Aiwa,

černá látka bude bílá jako křída,

Aiwa – o. Aiwa,

dívej se maminko, dívej,

Aiwa – o Aiwa.”

Dívka dozpívala svoji píseň a v tom momentu se před ní zjevila její matka. V rukou držela bílou látku. Tak bílou a ještě bělejší než křída. Vzala si od Aiwy černou látku a bez jediného slova se jako pára rozplynula ve vzduchu.

Když se Aiwa vrátila domů a macecha uviděla bílou látku, vytřeštila oči. Třásla se. Ne zlostí, ale strachem. Poznala totiž bílou látku, kterou dívka přinesla. Byla to jedna z látek, ve které byla pohřbena první žena jejího manžela – matka Aiwy.

Aiwa se objevil široký úsměv na rtech.

Jak se vám líbila tato zajímavě vyprávěná tradiční africká povídka plná pozitivní energie? Určitě okomentujte v poli dole 🙂

Předchozí povídka Rigogova trpělivost

5/5
Please follow and like us:

Jeden komentář

Zanechte odpověď