Africké povídky,  Podcast

Ošklivý Koré Manga Konaté

Další dětská africká povídka názvem Ošklivý Koré Manga Konaté, která poukazuje na nesprávné vnímání lidské krásy. Za cíl má dětem představit pravidla, která jim pomohou na jejich životní cestě.

Ošklivý Koré Manga Konaté

Ten, kdo miluje nevzhledného člověka, ho dělá krásným“

Ugandské přísloví

Kdysi dávno, na území kolébky lidstva, kde voda přecházela v poušť a hory ubíhaly dolinám, žil chlapec jménem Koré Manga Konaté. Tradice jeho otce Lamaté, jenž pochází z kmene Ewe, přikazuje konzultovat místního šamana, před narozením dítěte. Otec tak učinil.

Dítě se narodí zohavené. Tak znělo předurčení.

Afika, byla těhotná déle než se předpokládalo. Dva týdny po termínu, se narodil zdravý a silný chlapec. Něco bylo ale špatně. Nebo dobře? Když Afika Korého poprvé spatřila, úžasem ji poklesla brada. Vzápětí se ji objevil láskyplný úsměv na rtech.

“Muži můj, pojď se na to naše děťátko podívat! Je překrásný, bez jediné chyby!” volala Afika v nadšení.

Otec přerušil přípravu fufu – tradičního afrického pokrmu z dusaných hlíz jamu -a neochotně se vydal k ženě. Již dávno zavrhl dítě rostoucí v jejím lůně a nemínil na tom nic měnit.

“Tomuhle říkáš krásné dítě? Vždyť je ohavný jako ropucha, nedá se na něj ani dívat,” znechuceně pravil otec.

“Není nic než Naba (ohava) a ty mě kvůli němu rušíš od přípravy jídla. Už to nikdy nedělej.“

To bylo naposledy, co se otec ke Korému vyjádřil. Po zbytek života se mu vyhýbal.

Afika nic nechápala, vždyť je přeci tak nádherný. Netušila, že je jediná, která jeho opravdovou krásu vidí. Jen jedna láska je totiž nepodmíněná a to právě ta mateřská. Ostatní se na něj dívali skrze předsudky, očekávání a vlastní představy, čímž vytvořili tzv. zrcadlo pokřivení, a díky němuž nikdy neuviděli jeho opravdovou krásu.

Koré, nevalně přezdívaný otcovskou přezdívkou Naba, byl od malička terčem posměchu a šikany. To jeho vzhled způsobil, že ho lidé neměli rádi a vyhýbali se jeho společnosti. Nenávist vůči Korému zacházela tak daleko, že ženy začaly radit Afice jak se ho zbavit. Často slýchala jak si lidé šeptají, že kdyby Koré byl jejich synem, tak by ho už dávno odvedly za hranice vesnice. Avšak ona se ty řeči snažila nevnímat. Milovala svého syna nadevše.

Afika vedla Korého k sebelásce a k akceptování sebe samého, jak ho Bůh stvořil.

„Chlapče můj, věř, že Pán Bůh nedělá chyby. Stvořil tě k obrazu svému, krásného, nenech se otrávit nenávistnými slovy ostatních, nevědí co říkají.“

Opakovala mu, že tělo je jen schránka, která časem chátrá, zatímco to, co zůstává a zanechává stopy, je duše.

“To, jaký jsi uvnitř je důležité. Ne to jak vypadáš. Pro mě budeš vždy ten nejkrásnější na světě. Ať si říká kdo chce, co chce.”

Moudrá slova matky nestačila. Chlapec se už dávno rozhodl. V den svých desátých narozenin opustil za nejtemnější noci vesnici. Již tam pro něho nebylo místo.

Malý Koré neměl žádné ponětí, kam se vydal. Doposud znal pouze svoji vesnici. Šel tedy tam, kam ho srdce táhlo. Po několika týdnech, s minimem jídla a s minimem vody, se malý Koré konečně dostal na území, které se mu velice zamlouvalo.

Nacházel se daleko od civilizace, na pláni, která v dálce přecházela v prales a která nebyla daleko od zdroje vody. Tady se mi bude hezky žít, pomyslel si Koré. Dlouho neotálel a pustil se do práce. Z bambusu, větví a lián si postavil jednoduchý přístřešek. Dřevo opracoval pro potřeby nošení vody a nanosil si kamení, aby měl kde uchovat oheň. Pak si z nedalekého mangovníku natrhal chutné ovoce a po tvrdé práci se oddal poklidnému spánku.

Jednoho dne, když slunce zapadlo a noc začala vytahovat svoje drápy, se zvedl od lesa ohromný vítr.

“Jak ses opovážil, lidské dítě, vstoupit na naše území,” ozvalo se z lesa.

Malý Koré se trhnutím vzbudil a skoro nedýchajíc vyčkával, co se bude dít dál. Uvědomil si totiž, jakého přečinu se dopustil. Vstoupit na území lesního džina bylo trestáno smrtí. Jaký trest teď čekal malého Koré, který si tu dokonce postavil příbytek.

“Já jsem Koré Manga Konaté, syn Lamaté Manga Konaté,”začal křičet chlapec.

“Já nevěděl, že Vám tato půda patří. Lidé v mojí vesnici se mi smějí, proto jsem odešel hledat jiné místo, kde bych mohl v klidu žít. Toto místo se mi moc líbilo, tak jsem si dovolil se tu usídlit,” argumentoval rychle chlapec.

“Odpusťte mi prosím moji nevědomost, odpusťte mi moji troufalost,” vzlykal Koré.

Vítr postupně ustoupil. Po chvíli chlapec vyběhl z přístřešku, poklekl a začal líbat zem. Povstal. Čekal. Trvalo snad věčnost, než se před ním ztělesnil lesní džin.

“Jaký jsi měl problém lidské dítě? Proč se ti tvůj lid posmíval?”

Malý Koré začal vyprávět svůj příběh.

Když skončil, džin se ho ptal dál.

“Kdo tu zúrodnil půdu?”

“Já sám, pane.“

“Za jak dlouhou dobu?”

“Patnáct dní, pane.”

Po delší odmlce, lesní džin znova promluvil.

“Jsi pravdomluvný a upřímný. To jsou nepostradatelné vlastnosti. Navíc jsi i pracovitý, čehož si velmi cením. Jdi tedy zpět do své vesnice a neměj již strach. Od teď jsi krásný. Zrcadlo zohavení je rozbito.” rozmlouval k chlapci lesní džin.

Chlapci se ale do vesnice nechtělo. Byl to strach? Či se mu snad zalíbilo existovat si sám pro sebe? Možná obojí. Sám Koré nevěděl. Věděl jen to, že chce zůstat.

“Nenech obavy a strach, aby ti vzaly kuráž,” četl v Korého mysli duch lesa. “Nicméně, nechceš-li opustit moje území, smíš zůstat jak dlouho chceš. Můj domov je od teď tvým domovem.”

Chlapec se rozhodl zůstat.

Uplynulo dalších pár let a z chlapce se pomalu stal muž. Začal mít obavu o svoji matku a začal mít starosti o vesnici, kterou kdysi tak náhle opustil.

“Před odchodem ti dám tři rady, kterých se budeš držet, aby ses v pořádku vrátil do své rodné vesnice“, pravil duch lesa.

„Řiď se jimi po celý svůj život, je to to nejcennější, co ti mohu dát.“

Mladý muž před džinem poklekl, sklopil oči k zemi a bedlivě poslouchal. Ani jedno slůvko mu nesmělo uniknout.

“První rada zní, začal džin, nenech se nikdy zlákat k volbě nejrychlejší cesty k dosažení svého cíle. Mohlo by se stát, že v rychlosti mineš svůj cíl a již nikdy bys do něj nedošel. Pamatuj, v životě, má vše svůj čas. I kdyby se zdálo, že někdo běží rychleji než ty, zcela určitě neběží do tvého cíle.”

“Druhá rada zní. Když na své cestě uslyšíš hluk, o kterém nevíš odkud se bere, nesnaž se to zjišťovat. Pamatuj, problémy ostatních přenech pouze jim samotným.”

“Třetí rada zní, když na své cestě uvidíš něco, co tě nesmírně rozzlobí, přemýšlej před tím, než zareaguješ. Mohlo by se stát něco velmi špatného. Pamatuj, jednání v hněvu nikdy nevede k dobrému konci. “

Poslední radou lesní džin ukončil promluvu k Nabovi a nechal ho čelit svému osudu.

Koré, tentokrát mladý muž, se po osmi krásně strávených letech ve společnosti lesního džina, znovu ocitl na cestě. Nicméně, tentokrát věděl, kam směřuje. Vracel se domů.

Šel sám, v doprovodu jen svých vlastních myšlenek, když spatřil krásnou mladou ženu.

“Dobrý den sličný muži, kampak jdete, smím-li se zeptat?” ptala se žena svůdným hlasem.

“Domů, slečno, domů.” usmál se Koré.

“A kdepak se nachází váš domov?”

“Je to ještě velmi daleko, přejdu řeku Pitané a dále se dám na sever až k hranicícm vesnice Sokodé. Tam se nachází můj domov.”

“No to máte opravdu ještě velmi daleko, to půjdete ještě minimálně měsíc.” říká dívka smutným tónem.

“Podívejte se, normálně bych vám to nenabídla, ale jste mi moc sympatický a ráda bych, abyste mě doprovodil k nám do vesnice. Vyhnete se tak divoké řece Pitané a navíc půjdete zkratkou, kterou skoro nikdo nezná. Dostanete se tak rychleji k sobě domů.”

Už, už se chtěl Koré radovat ze štěstěny zosobněné mladou dívkou, kterou mu nebe seslalo, když vtom si vzpomněl na první radu udělenou duchem lesa. Slušně tedy odmítl a pokračoval v cestě.

Kdyby býval neuposlechl rady lesního džina, dívka by ho omámila bylinným lektvarem a mladý Koré by se navždy usídlil v její vesnici. Do své vesnice by nikdy nedorazil.

Koré byl na cestě další týden, když přišel do jedné malé vesničky. Nohy ho bolely, tak se rozhodl, že přenocuje v kostele. Spánek ho už skoro přemohl, když náhle zaslechl řev. Chvíli se zaposlouchal a zjistil, že řev vychází od sousedů. Řev byl doprovázen zvuky rozbíjeného nádobí a třískáním nábytku. Jako kdyby se v domě někdo s někým pral. Hbitě si oblékl košili a vydal se k domu.

Už, už chtěl otevřít hlavní dveře, když vtom se mu vybavila druhá rada. “Problémy ostatních nejsou tvoje problémy”, opakoval si polohlasem Koré. Ač nerad, tak musím poslechnout rady lesního džina, pomyslel si. Otočil se tedy a vrátil se do pokoje. Druhý den pokračoval v cestě.

Kdyby býval neuposlechl rady lesního džina, setkal by se tváří v tvář vlkodlakovi, ve kterého se každý měsíc přeměňoval syn místního marabu.

Přesně po měsíci a půl, se dospělý Koré vrátil do vesnice. Lidé ho nepoznávali. Hleděli na něj a kladli si otázku, kdo že je tento krásný mladý muž. Koré se nezdržoval. Pospíchal k domu své matky, aby ji po osmi dlouhých letech znovu objal.

Před domovem strnul. Krev se mu nalila do obličeje a dlaně sevřel v pěst. Oknem viděl svoji matku, jak na kolenou houpala chlapce, prsty mu projížděla kudrnaté vlásky a vzhledem k pohybu rtů, mu pravděpodobně zpívala. Nejvíc ale Korého bodl u srdce její pohled, který věnovala chlapci. Tak láskyplný a….šťastný. Jako by ji nic nechybělo. Jako by nikdy neztratila svého jediného syna. Jako by ji na něm nikdy nezáleželo.

Byla stejná jako ostatní, pomyslel si Koré, chtěla se mě zbavit, jen mi to nechtěla říct a teď tu sedí s cizím dítětem na klíně.

Hněv mladého muže byl tak silný že skoro zapomněl na třetí radu, kterou mu džin dal. Už se chystal vejít do místnosti a zardousit toho vetřelce, když se náhle zvedl silný vítr a zabránil Korému v pohybu. Lesní džin naposledy zasáhl. Vzpomněl si Koré na poslední slova svého pána. Otočil se tedy a šel poprosit o nocleh u místního prodejce ovoce.

Druhý den již hněv nebyl tak silný, přešel víceméně do smutku. Stále nad vším velmi usilovně přemýšlel. Když už byla jeho mysl unavena, nedalo mu to a zeptal se svého bytného.

„Otče, odpusťte mi moji troufalost, kdo je ta starší žena, která bydlí vedle vás? Včera jsem ji letmo zahlédl oknem, když jsem šel k vám. Přišla mi něčím povědomá.“

Prodavač se dal do vyprávění.

“Před asi 18ti lety, se této ženě narodil chlapec. Byl velmi ošklivý, lidé ho neměli rádi. Mateřská láska je však silnější a žena se ho navzdory nabádáním ostatních žen, nedokázala vzdát. Lidé říkali, že snad ona jediná nevidí, ten znetvořený obličej, co její dítě hyzdí. Jednoho dne chlapec zmizel. Prý odešel, říkala jeho matka. My si ale myslíme, že si ho samotné peklo zavolalo k sobě. Afiku pohltil nesmírný žal a na mnoho dní se ztáhla ze života. S nikým se nebavila a odmítala jíst. Báli jsme se, že to její srdce nevydrží.”

“Včera vypadala ale nesmírně šťastně, a to dítě na jejím klíně…”

“To ji zachránilo. Plod v jejím lůně způsobil, že mohla začít znovu žít. Šest měsíců po zmizení prvního syna porodila normálního chlapce. Bez vad na kráse. Na prvního prý nikdy nezapomněla.”

Korému začaly po tváři téct slzy. I třetí rada lesního ducha ho zachránila od nešťastného rozhodnutí.

Epizody podcastu Máma z Afriky můžete poslouchat na Podbean, Spotify, iTunes, Google Podcasty, České podcasty či Youradio Talk. Další povídku můžete poslouchat ZDE.

Please follow and like us:

Jeden komentář

Leave a Reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *