Jak jsme trávili volný čas

V posledním příspěvku rubriky Životní příběh jsem popisovala jak jsem se vrátila do Toga a jaké bylo mé ubytování. V dnešním článku jsem se rozhodla věnovat oblasti vztahu s Landrym a to konkrétně tomu, jak jsme se vídali, jak jsme trávili čas a zda nás dlouhá odluka nerozdělila. Jste ready na pokračování? Pojďme na to 🙂

Pochyby

Doba, kterou jsem strávila po odjezdu z Toga v Bruselu, byla dost dlouhá na to, aby se vnímání naše vztahu a nás samotných mohlo zkreslit. Byly dny, kdy jsem si Landryho nedokázala vybavit. Měla jsem ho sice na fotkách, ale to nestačilo. Psal se rok 2014 a internet a technologie nebyly tak pokročilé, jako dnes. Landry navíc v tu dobu neměl smartphone a nemohli jsme si volat přes whatsapp nebo přes jinou aplikaci. Veškerá komunikace probíhala na messengeru. Textově. Trochu jsem se tedy bála, jestli si vztah a Landryho moc neidealizuji a zda se neřítím do něčeho, čeho pak budu později litovat. Bude pro mě Togo bezpečné? Uživím se? Najdu si přátele? Otázky se mi před odletem a po příjezdu honily hlavou. Nějak jsem ale věděla, že to bude dobré. Já se přeci ve světě neztratím.

Adaptace po příjezdu

Pamatuji si, že první týden v Togu byl strašně hektický. Končila jsem starou stáž, začínala pracovat na soukromé univerzitě, řešila si dlouhodobá víza a nejradši bych trávila celé dny s Landrym. Ten za mnou jezdil každý den po práci a povídali jsme si úplně o všem. Ač mi to dnes přijde nepochopitelné, tak mi nekomfortní bydlení u kamarádky a fakt, že Landry nesplnil slib najít společné bydlení, nezkazilo celkový dojem našeho vztahu a to, jak jsem ho vnímala. Měla jsem absolutní pochopení pro nelehkou situaci, kterou si procházel a mně vlastně stačilo, že jsme spolu. Na tyto momenty do dnes společně rádi vzpomínáme, protože jsme si oba vědomi toho, že jsme náš vztah stavěli na lásce, a ne na finančních nebo jiných hmotných jistotách. Ty jsme ještě následujících asi pět let neměli. Čím více času jsme spolu trávili, tím více jsem nabývala na jistotě, že je to ten můj Landry, kterého jsem si v Bruselu vysnila. A jak jsme vlastně trávili společný čas?

Společné večery

Oba dva jsme od pondělí do pátku chodili do práce a čas na společné chvilky byl jen večer. Přes týden jezdil Landry ke mě a na víkend jsem jezdila já k němu. Landry bydlel společně s Fistonem, jeho nejlepším kamarádem, v takovém komplexu jednopokojových budov s centrální kuchyní a koupelnou (ano, byla pouze jedna). V komplexu žily další tři rodiny, takže když jsem k nim poprvé přijela, tak jsem způsobila celkem rozruch :). Většinou jsem přijela v pátek a v sobotu večer odjížděla, neděle jsem trávila sama a relaxovala nebo se procházela.

Kdybych vám měla vyprávět, jaké to bylo u Landryho, tak prvních pár měsíců bylo skvělých. Všichni věděli, že v pátek přijede Yovo (místní název pro bělošku) a připravovaly se velké hody. Vždy jsme se všichni sešli u kuchyňky, jedli a povídali si. Je zajímavé, že jsem nikdy neměla pocit, že jsem cizí. Konverzace plynula hladce a dost jsme se nasmáli. Myslím, že jsem měla štěstí na dobré lidi kolem mě, kteří mě měli rádi a vítali mou přítomnost. Také mi poměrně dost vycházeli vstříc. Snažili se, abych se u nich cítila dobře.

Fiston na střeše

Dnes mi přijde vtipné, jaké oběti Landryho kamarádi podstupovali, proto, abychom měli soukromí. Uvedu příklad Fistona, který se každý pátek stěhoval na střechu, aby vyklidil pole :-D. Střecha byla rovná, nebojte se, že trčel na áčkové střeše. Každopádně ta budova byla celkem vysoká, takže si vždy musel sehnal žebřík a vyšplhat poměrně vysoko. První noc jsem vylezla za ním, abych zjistila, jak se mu tam nahoře bude spát. Bylo mi totiž celkem blbý, že ho vyháním z pokoje. Upřímně, pochybuji, že by nějaký český chlapec vylezl na střechu paneláku jen proto, aby uvolni místo svému kámošovi, protože mu přijela Afričanka :-D. No a abych se vrátila k té střeše. Musím říct, že to nebylo vůbec špatné. Při teplé noci, byl střešní vánek velmi příjemný a nebyli tam žádní komáři. Navíc to mělo svoje kouzlo, jelikož jste spali po širým nebem. Takže jestliže mě Fiston svým argumentováním nedokázal zbavit blbého pocitu, že ho vyháním, tak výšplh na střechu mě přesvědčil.

Společný běh

Nečekejte, že jsme s Landrym nějak cestovali nebo podnikali nějaké dobrodrůžo. O tom jsme se tedy časem často hádali, ale nepředbíhejme. Společný čas jsme jednoduše trávili poznáváním nás samých, povídáním nebo jen tím, že jsme byli spolu a nemuseli jsme si nic říkat. Takovéto poklidné chvilky jsme trávili u moře nebo u ohně. Jednu rutinu jsme však měli a to bylo běhání. Každou sobotu ráno jsme chodili běhat s ostatními kamarády Landryho. Vstávali jsme v 6 ráno a vyběhli jsme směr moře. Takto chodilo běhat strašně moc Tožanů, takže když jsme kolem půl 8 doběhli k moři, tak se to všude hemžilo běžci a běžkyněmi. Kolem hrála hudba a atmosféra byla prostě fajn. Vždy jsme si koupili dobrou snídani a vyčerpaní po běhu jsme po kolena vlezli do osvěžujícího oceánu. U moře jsme zůstali ještě asi hodinu a jen si užívali atmosféru brzkého rána a šumu oceánu. Když jsme se vrátili zpět domů, tak jsme byli všichni hladoví a těšili jsme se na tradiční fazole s palmovým olejem, posypané gari (manioková mouka) a sladkou bagetou. Nikdy bych nevěřila, že to bude tak výborné. Pamatuji si, že jsem dokonce jednu porci tajně snědla Landrymu, když usnul a nedojedl svůj talíř :).

Takto jsme tedy prvních pár měsíců, než jsme se sestěhovali spolu, trávili společné chvíle. Sice jsem si časem stěžovala, že nejezdíme na žádné výlety (to bylo pro mého muže dlouho sprosté slovo :D), nicméně, bez těchto chvil bychom se nikdy nepoznali a neutvrdili se v tom, že k sobě opravdu patříme.

Příští měsíc vás čeká pokračování příběhu Života v Africe s Afričanem , ve kterém vám povyprávím o své práci na univerzitě ESIG v Lomé.

Líbil se vám dnešní příběh? Dejte mi vědět dolů do komentáře nebo sdílejte se svými přáteli.