Jaké problémy jsme na začátku řešili?

Když vám položím otázku, zda jde Češka a Tožan dohromady? Co si pomyslíte? Spíše ne? Jo, ale jen na chvilku? Možná ano? Já jsem pro názor, že vždy vše jde, když se chce. Nebudu ale předstírat, že vždy bylo vše sluncem zalité. Jaké problémy jsme na začátku řešili? O tom bude právě dnešní článek. 🙂

Představte si následující pár. Žena – Češka, ze střední vrstvy, vychovávaná v tradičním českým stylu, emancipovaná a vyznává evropské hodnoty. Muž – Čech, vychováván v tradičním českém stylu a vyznává evropské hodnoty. Oba jedinci žijí ve své zemi, tedy České republice. Kulturní kompatibilita páru skoro 100 %. Možná si říkáte, nic nového, takových párů je. Zároveň o nich ale víte, že se ne vždy na všem shodnou, hádky sem tam proběhnou a rozchody také nejsou úplně výjimečné. A to si rozumí po jazykové stránce a kulturní stránce. Mají stejné zvyky. Vše si mohou vykomunikovat a přesto to někdy nevyjde.

Teď si představte druhý pár. Češka zůstává identická jako v předešlém příkladu. Muže změníme. Nyní je to Tožan, z chudé vrstvy, vychováván v tradičním tožském stylu, maje tožskou, spíše ponurou, historii a vyznává více méně evropské hodnoty. Pár žije v Togu. Češka mluví anglicky a málo francouzsky. Tožan mluví francouzsky a málo anglicky. Oba mají velice odlišné až protichůdné charaktery a temperamenty. Vzniká tak velice zajímavá partnerská kombinace. Kolik procent na úspěch dáváte tomuto druhému vztahu? Asi moc ne, že? A když ještě dodám, že ten pár bude po prvním měsíci zamilování odloučen na dalších 6 měsíců, tak už pomalu ale jistě zatloukám hřebíky do rakve, že?

Možná budete překvapeni, ale tento pár je živ a dalo by se říct, že postupem času zraje jako víno. Vím, o čem mluvím. Popisuji totiž moje partnerství, nyní již manželství, které trvá pro mě neuvěřitelných šest let. A víte, co vám ještě řeknu? Nikdy jsem nepochybovala o tom, že by toto partnerství nefungovalo. 🙂

Začátky byly adrenalinové

Když pominu období počáteční zamilovanosti (o tom napíši někdy příště), tak jsme měli veskrz období klidu či období bojů. Nebudu pokrytec a přiznám, že spíše převládaly ty boje. A o co v nich šlo? Jaké problémy jsme na začátku řešili?

1. Emancipovanost

To byl problém spíše ze začátku, než jsme si tzv. “sedli”. Manžel totiž musel pochopit, že já mám vlastní hlavu a ráda vše zkouším na vlastní kůži. Rady ostatních si ráda poslechnu, ale už se jimi zase tolik neřídím. A už vůbec ne, když mi nepřijdou mně vlastní či v nich nevidím logiku. No, tak to prostě je. 🙂

Ponechána osudu na pláži

Manžel měl ze začátku tendenci mi “přikazovat” jak se v Togu chovat. Tu jsem nesměla jít k moři, tu jsem se neměla opalovat, tu jsem neměla zkoušet to a to jídlo. Jasný, myslel to dobře, aby se mi něco nestalo, ale neuměl to podat. Vždy mi něco pouze zakázal a nedodal vysvětlení. Já nechápala, proč bych se jako neměla jít kouknout na moře? Kdyby mi to logicky odůvodnil, tak se zamyslím a třeba mu dám za pravdu. Jenže on mlčel, tak jsem šla. Ha! Později mi vysvětlil, že na určitých částech moře lidé provádí obětní rituály a že to není dobré tam chodit. Ok, měl to ale říct dřív a mohli jsme si ušetřit hádku, že? Vtipné bylo, že se naštval a zanechal mě samotnou s motorkou na pláži :-D. Že si mám prý odjet sama. Nakonec mě samozřejmě odvezl :-).

Takových případů bylo více. Manžel mi vždy vysvětloval, že má za mě zodpovědnost. Jenže, já snad taky nejsem úplný trotlík a vím, co dělám. Nebo, jsem o tom v tu danou dobu přesvědčena, a to je důležité. 😀 Takže jsem ho ne vždy (chápejte nikdy) poslechla a udělala si ty věci po svém. A to můj manžel neměl rád. O tom, jsme se dost hádali. Já mu předkládala své pohledy a on zas mé, až si to jednou sedlo a je klid. Nebo to spíš můj manžel vzdal a nechává mě napospas mé samé :-D.

2. Finance

Finance bylo dosti složité téma na řešení. Na začátku vztahu neměl manžel dobré zaměstnání, rodina ho nepodporovala, naopak z něho spíše tahala, a vše bylo v podstatě na mých bedrech. Zároveň je ale nutné podotknout, že jsem nikdy nepodporovala jeho samého. Ve smyslu, že bych ho živila, šatila, atd. Tak daleko to nikdy nedošlo. Nicméně, když jsem chtěla někam na výlet, do restaurace, do baru, tak jsem to buď zafinancovala já, nebo nic nebylo. A to byl další problém. Respektive to byl sekundární problém, který se dodatečně vytahoval v rámci hádky, ve které šlo primárně o něco jiného.

Na druhou stranu, jelikož jsem věděla, že se manžel snaží co to jde, aby si našel práci, díky které by pokryl požadavky evropského děvčete :-), tak jsem tento problém neměla nikdy na hlavním místě. Navíc jsem si uvědomovala, v jak chudé a nefunkční zemi žijeme. Nebylo pro něj jednoduché zlepšit naší životní úroveň jako mávnutím proutku.

Právě jeho snaha a zodpovědnost svépomocně zabezpečit naší rodinu pomohla k tomu, že problém postupně odezníval. Navíc jsme oba věřili, že se situace časem zlepší :-). Po přestěhování do ČR se situace opravdu zlepšila.

3. Hodně mluvím

Dalším problémem bylo to, že hodně mluvím :-D. Jak to vlastně myslím? Ráda jsem s ostatními řešila náš vztah a otevírala tak pomyslně dveře do našeho soukromí. To se manželovi nelíbilo. Nechtěl, abych s ostatníma Tožankama řešila, co máme za problémy a co se naopak daří. Několikrát mi opakoval, že náš partnerský život i s jeho problémy je jen naše záležitost. A měl pravdu. Myslím, že to je jedno z největších mouder, co mi mohl dát. Dala jsem mu za pravdu, časem se naučila tolik nemluvit a problém zmizel.

4. Styl komunikace

To byl dlouhodobě a stále ještě trochu je závažný problém. Co mám přesně na mysli. Rozhodně ne jazykovou stránku, k té se později také vyjádřím. Jde o pravidla komunikace, které by si každý pár měl nastavit a dodržovat je. Já jsem třeba výbušný typ, který musí vše vyřešit teď hned. Nemám povahu na to, řešit problém za den, dva. Zároveň ale po prodiskutování a vyřešení problému rychle zchladnu.

Manžel je opačný typ. Je klidný, nerad se hádá a nerad zvyšuje hlas. Nemá automaticky rád, aby někdo hlas zvyšoval na něj, natož jeho žena. Hihi. O problému rád přemýšlí a řeší ho s odstupem času. No řekněte sami, jak asi taková komunikace při řešení problému, se kterým z 99 % přijdu já může probíhat? Je to taková italská domácnost z mé strany, při které manžel mlčí. Pak se zeptá, zda jsem skončila. Následně dodá, že chápe, co mě štve, ale že se k tomu vyjádří až později. Tím to pro něj hasne. A výsledek? Já jsem stále naštvaná, jelikož problém nebyl vyřešen. Plus mám teď vedle sebe naštvaného manžela, dle kterého jsem se opět neuhlídala a zbytečně na něj vyjela. Přitom se to dalo vyřešit šup šup ne?

Jinak musím uznat, že se vývoj naší komunikace za těch 6 let výrazně zlepšil a já se čas od času dokážu udržet. Nesmí mě ale před tím celý den zlobit děti, mít PMS, či se nesmím blbě vyspat. Kolem a kolem stále tomu ještě do sta pár chybí. 🙂

Zamyšlení na závěr

Vzhledem k tomu, že můj manžel je dosti tolerantní, trpělivý a dává mi dostatečný prostor volnosti a já mám také své kvality :-D, tak jsme se vždy dokázali o jakémkoliv problému pobavit a časem ho vyřešit. Nikdy jsme také neměli problém kulturní. Já nelpím na své kultuře a manžel na své. Respektujeme se vzájemně. I když, o tom někdy příště. No a abych odpověděla na otázky v úvodu. Ano, Tožan a Češka jdou dohromady, a to i dlouhodobě, jen musí oba chtít :-).

Shrnula jsem vám tedy hlavní problémy na začátku našeho vztahu cca v prvních 2 letech. Příště se v rubrice multikulturní partnerství budu věnovat tomu, jak jsme náš vztah udrželi pohromadě a odhalím tak můj recept na pevný vztah.

Jestli se vám článek líbil, tak nezapomeňte dát like, sdílejte a komentujte :-).

Mezitím, než bude v rubrice další článek, mrněte třeba na rubriku V roli mámy, či si zdarma stáhněte Epos o africkém dobyvateli Sundiata Keitovi!