V minulém článku, jsem se s vámi podělila o tom, jak dopadl můj vztah s Landrym, jak jsem dokončila mojí pracovní stáž a jak nastal čas nasednout do letadla a odjet zpět do Evropy. Škola mě volala, nedalo se nic dělat. Tento článek bude vyprávět můj příběh z evropského prostředí, konkrétně z Bruselu. Povím vám, jak jsem se znovu zadaptovala v evropské kultuře, jestli jsem byla ráda zpět, zda mi chyběla Afrika a jestli se mi náhodou nenaskytla možnost odjet zpět do Afriky. To ale trochu předbíhám. Jestli máte chvilku času, tak se posaďte, dejte se do čtení a vše se postupně ve článku Zpět do Evropy dozvíte.
Příjezd a první dojmy
Stejně jako při příjezdu do Toga, mě v Bruselu překvapila změna vzduchu, kterou si pamatuji až do dnes. Změna spočívala v přechodu z vlhka a tepla do sucha a chladu. Přeci jenom jsem přijela v září a to už takové teplo v Belgii nebývá. Pamatuji si, jak jsem stála na letišti, na sobě jsem měla oranžové šaty z africké látky a lodičky na podpatku a byla mi strašná kosa. Moc jsem se chtěla znovu zažít to africké vlhké teplo, při kterém se mi tak krásně dýchalo!
Život kolem mě se také zrychlil. Všude pobíhali lidé, co vycházeli z letiště a parkoviště bylo přecpané taxíky a drahými auty. I já čekala na svůj odvoz. Přijel pro mě můj bytný, starší pán, u kterého jsem si v Bruselu po dobu studia pronajímala pokoj a se kterým jsem měla velmi pěkný vztah. Byl moc rád, že se mi v Africe nic nestalo a že jsem v pořádku přijela zpět do Evropy.
Opětovná aklimatizace
První dny zpátky v Evropě probíhaly v duchu vybalování, zařizování věcí do školy a scházení se s přáteli, kteří nedočkavě čekali na vyprávění mých zážitků z Afriky. Když jsem byla zaneprázdněná, tak to bylo v pohodě. Avšak nejhorší situace nastávaly, když jsem neměla tzv. do čeho píchnout a začala jsem vzpomínat na Afriku a na to vše, co jsem tam zažila. Na to, jak jsem se s kluky od Maman za šera procházela po čtvrti kde jsem bydlela, na to, jak jsme v televizi sledovali programy, které by u nás v Evropě nikdo nikdy nesledoval 😀 a samozřejmě jsem myslela na Landryho. Noci byli prostě vždycky nejhorší. Plné sentimentálního a melancholického vzpomínání, ze kterého mě nic a nikdo nedokázal dostat. Uvědomila jsem si, že jsem v Togu nechala část sebe! Právě tato chybějící část způsobila, že jsem nutně potřebovala zpět. Byla to zamilovanost, která mě táhla zpět? Nebo celá Afrika, která mě k sobě volala? Já dnes už ani nevím. Jen si vzpomínám, jak jsem byla hrozně moc smutná a udělala bych cokoliv, abych se vrátila zpět.
Co jsem si myslela, že k životu potřebuji
Bylo zajímavé zjistit, že to, co mi v Togu chybělo a na co jsem se do Evropy těšila, mě v konečné fázi neuspokojilo. Abych byla konkrétní, těšila jsem se, že zase budu mezi “svými” lidmi, neviditelná, budu se moct dopravovat veřejnou městkou dopravou, nebudou mě všude píchat komáři, najím se jídla, na které jsem zvyklá, atd. Když jsem toto všechno opět měla, tak mi radost z těch věcí vydržela asi jen pár dní. Zjistila jsem tím, že člověk si na luxus jednoduše moc rychle zvyká a že to prostě není klíč ke štěstí.
Co jsem postrádala
Teď si zpětně uvědomuji, že když jsem přijela zpět do Evropy, tak jsem postupem času začala postrádat přirozený lidský kontakt. A teď nemluvím o žádném online vypisování s kamarádkou, která má svých starostí dost. Mám na mysli opravdový kontakt s lidmi, kteří s vámi sdílí jak dobré tak i špatné věci. Kontakt s lidmi, kteří si na nic nehrají a nesnaží se před vámi dělat jejich životy lepší než opravdu jsou. Zase jsem se ocitla ve světě přetvářky, umělé dokonalosti, kde všichni jsou úspěšní, šťastní a vše se jim daří pod rukama. Začínala jsem si opět uvědomovat, že sem nepatřím a že jsem radši po boku lidí, kteří se nebojí své problémy vyslovit nahlas a kteří zároveň nepropadají depresím a dokáží se svému osudu postavit.
Kontakt s Landrym
Po příjezdu jsem byla nejvíce zvědavá, jak budu reagovat na to, že se nemohu vídat s Landrym. Doposud jsem to měla tak, že sejde z očí sejde z mysli. Za život, jsem poznala dost zajímavých partnerů, ale když se nitka zpřetrhala, tak jsem se posunula dál a neměla jsem tendenci slepovat zpřetrhané vztahy. Landrymu jsem sice slíbila, že přijedu, ale víte, jak to chodí. Byla jsem na jiném kontinentu, daleko, a stačilo málo k tomu, abychom na sebe zapomněli. Stačilo pouze, abychom si nepsali. Jenže k mému překvapení k této variantě nedošlo.
Ihned po příjezdu do Evropy jsem Landrymu oznámila, že jsem v pořádku, ale že bych byla nejradši opět s ním. Landry to tak měl stejně. Chyběli jsme si. Ani jeden jsme nevěděli, jak dlouho nám takové nadšení jeden pro druhého vydrží. Já ani nevěděla, kdy se do Afriky znovu podívám. Začínal nový školní rok a hrozilo, že Afriku uvidím nejdříve za rok. Tak dlouho se přeci vztah na dálku udržet nedá.
Když člověk chce…
Dny ubíhaly jako voda a já se konečně v Bruselu opět zaklimatizovala. Akceptovala jsem, že si musím v Evropě ještě něco odstudovat a nabrat více zkušeností. Zároveň jsem jsem však nežila mým původním studentským životem, kdy jsem každý víkend trávila někde v baru. Měla jsem totiž nový plán. Pravidelný kontakt s Landrym mě ujistil v tom, že si ho v životě chci dále držet a že se k sobě musíme co nejdřív vrátit. Začala jsem tedy zjišťovat, jak by se dalo vyjet do Afriky přes školu, nejlépe s nějakým cestovním stipendiem. No a jelikož já jsem děvče vytrvalé a schopné, tak jsem přesně takovou možnost na mé univerzitě našla.
Studentstká organizace ARES
Tak dlouho jsem hledala, až jsem našla společnost ARES, která umožňuje studentům magisterského studia vycestovat za účelem buďto stáže či výzkumu k psaní magisterské práce. Tato společnost navíc nabízela i cestovní stipendium, které při pobytu 6 měsíců v zahraničí, spočívalo v proplacení zpáteční letenky. V nabídce byly, na rozdíl od ERASMUS, i země třetího světa. Taková šance! Do klína mi spadla naprosto skvělá příležitost. Míst bylo sice málo, ale za zkoušku to určitě stálo.
Práce na školním projektu
Největší nervy začaly, když jsem zjistila, že pro odevzdání přihlášky jsem měla cca 14 dní. To je prostě strašně krátká doba na vyřízení všech papírů. Navíc jsem musela propojit bruselské instituce s těmi tožskými a víme dobře, jak mají v Africe na vše dostatek času. Začala jsem si tedy zjišťovat, co je potřeba pro obdržení cestovního stipendia a na jakém projektu v Togu pracovat, aby mi za to moje univerzita udělila kredity.
Hledání tožské univerzity
Potřebovala jsem propracovat můj studijní plán v zahraničí. Měla jsem zmínit, co do země pojedu zkoumat a jak je to vše spojeno s oborem, který jsem studovala. K tomu jsem potřebovala nějakou hostitelskou instituci, nejlépe tožskou univerzitu, která to vše bude zaštiťovat. Začínalo mi téct do bot a já se bála, že to do těch 14 dní nestihnu.
Náhoda mi ale opět hrála do karet a můj dobrý kamarád z Toga zrovna zveřejnil poptávku po učiteli anglického jazyka na jedné soukromé univerzitě v Lomé. Hned jsem ho kontaktovala s tím, že mám možnost opět vyjet do Toga přes belgickou univerzitu a že potřebuji, aby mě zaštítila nějaká tamní univerzita. Kamarád se toho rychle chopil a slíbil, že mě univerzitě v Lomé nabídne. Ještě ten den jsem měla naplánovaný online pohovor se zástupcem ředitele univerzity v Lomé. O všem jsme si pohovořili, vzájemně jsme si stanovili podmínky spolupráce a ihned jsme si plácli. Soukromá univerzita v Lomé mi podala pomocnou ruku a já měla ze dne na den partnera pro moji belgickou univerzitu! 🙂
Odhodlaným štěstí přeje
Dalo mi to sice práci, ale nakonec jsem vymyslela, že do Toga pojedu dělat průzkum neziskových mezinárodních společností s ohledem na dopad jejich působení na občanskou společnost v Togu. Něco v tom smyslu, zda jsou neziskovky pro Togo přínosné či ne. Vše jsem to doplnila o akademické hypotézy, doplnila seznam četby, kterou budu potřebovat a připojila rozpočet na koupi letenek. Pak jsem vše odeslala na centrálu společnosti ARES společně s doporučením vedoucí mé magisterské práce, které se zamlouval můj výzkum neziskovek a mně nezbývalo než čekat na výsledek řízení.
Výsledek mi přišel doporučeně asi o měsíc později a já se měla dozvědět, že zimní semestr v Belgii trávit nebudu. Bylo mi přiznáno cestovní stipendium a můj výzkumný projekt byl akreditován. Byla jsem v sedmém nebi! Takových stresů a námahy mě to stálo a vyplatilo se! Nedokázala jsem uvěřit, že mi to vyšlo. Byl přelom listopadu a prosince a já věděla, že v únoru budu opět sedět v letadle směr Togo. Těch pár měsíců do odjezdu jsem již v Bruselu zvládala naprosto skvěle a jen jsem si odškrtávala dny, které mi zbývaly. 🙂
…
Článek Zpět do Evropy jsem psala nejen z důvodu, abych vám pověděla, jak vše pokračovalo, ale i z důvodu toho, abych vás motivovala. Chci vám ukázat, že když si člověk za něčím jde a něco chce, tak vše jde. A jak řešíte stresové situace vy? Dokážete se zmobilizovat natolik, abyste svých cílů dosáhli? Nebo necháváte věci jen tak plynout? Pracujete lépe pod stresem či máte rádi na vše dost času? Příště se dozvíte, jak jsem opět přijela do Toga a jak jsem začala naprosto novou etapu mého života. Tentokrát jsem tam totiž nejela na pouhé dva měsíce…
