Togo

Africké léčitelství Máma z Afriky

Africké bylinky a léčitelství

Afrika mě vždy fascinovala svým tajemnem, přístupu k duchovnu a inklinaci k přírodě. Celou dobu, co jsem v Togu strávila, jsem pozorovala, jak místní lidé pečují o své duchovní a tělesné zdraví. Bylo úžasné sledovat, jak dokonale znají sebe samé a dokáží si mnohdy bez pomoci lékařů či šamanů naordinovat vlastní domácí bylinnou kúru. Místním zvykem je pravidelné konzumování bylinných tinktur, pití bylinných čajů a jednou za čas si každý Tožan udělá tzv. očistný rituál těla i duše, což je pro africké léčitelství typické. Nejsem sice žádná ezo žena, nicméně tyto proaktiky mě přitahují a okouzlují. V žádném případě nezatracuji farmaka, however, věřím, že nemoci pocházející “z přírody” by i přírodou měly být léčené.  Poslechněte si podcast na stejné téma Tradiční léčitelství zde. Africký přístup k léčitelství Stejně, jako existuje africký způsob chápání Boha a duchovna (viz článek o Tradičním náboženství), stejně tak existuje i africký způsob porozumění viditelnému světu kolem nás – zvířat, stromů, lidí atd, do něhož patří i léčitelství a přístup k nemocem. V průběhu let si Afričané vyvinuli jedinečné domorodé léčebné tradice přizpůsobené a definované jejich kulturou, přesvědčením a životním prostředí, která po staletí uspokojovala zdravotní potřeby jejich komunit. Ač různé etnické skupiny a kultury rozpoznávají nemoci, symptomy a příčiny odlišně, tak paradoxně existují hluboké podobnosti v praxi tradiční medicíny napříč celým černošským africkým kontinentem. Tyto léčebné tradice mají holistický patern, kdy se bere v potaz nejen fyzično, tak i duchovno. Afričané vnímají tyto dva světy jako pevně spojené a dle jejich smýšlení jen těžko najdete nemoc, která nemá příčinu či důsledek v duchovnu. Takzvané holistické léčitelství je alfou a omegou afrického přístupu k léčitelství. Pojďme se na takový přístup podrobně kouknout. Holistické pojetí léčitelství Tradiční africké léčitelství sahá svými kořeny až do doby kamenné. Je starší než moderní medicína a v mnohých částech Afriky takové tradiční léčitelství stále převažuje. Co vůbec tradiční léčitelství znamená, co si pod tím představíte a jak je možné, že se tak četně vyskytuje až do dnešní moderní doby? Africké tradiční léčitelství je forma holistického zdravotního systému, který obsahuje tři složky – věštění, spiritualismus a bylinkářství. Africké tradiční léčitelství vnímá člověka komplexněji než západní medicína, jelikož vnímají fyzično, duchovno a sociální aspekty jako součást zdraví člověka. Když tyto složky nejsou v rovnováze, tak je člověk dle afrického pojetí nemocný. Mnozí léčitelé jsou tak zároveň i psychoterapeuti, psychologové či okultní terapeuti. Léčitelské vědomosti a znalosti se předávají z generace na generaci orálně či pozorováním. Absolutní znalosti mají pouze zasvěcení. Zároveň je třeba zmínit, že africké tradiční léčitelství není Afričany vnímáno jako alternativní medicína. Čistě jednoduše proto, jelikož není alternativou ničemu jinému. Africké holistické léčitelství je primárním způsobem, jak se vvětšina Afričanů léčí.  Tradiční léčitel – šaman Slovo šaman má mnoho konotací a mnohdy jej lidé vnímají s určitým zabarvením. Pokusím se tedy pro účely toho článku definovat, jak šamana vnímají sami Afričané. Tradiční léčitel = šaman je velice důležitá osoba, která léčí fyzické i duševní nemoci za pomocí bylin, kamenů, částí zvířat, zaklínadel, atd. V procesu léčení jsou důležité také tradice a víra, kterou léčení lidé mají. Léčitel musí být kompetentní, zkušený a musí mít důvěru.   Koho toto téma více zajímá, poslechněte si podcast Můj manžel je šaman. Koncept nemoci V tradičním africkém léčitelství je nemoc brána, že přijde vždy z nějakého důvodu v určitou dobu. Nic není náhoda. Buď se jedná o prokletí, boží vůli, prokletí předků či o dědičnou nemoc. Afričané vnímají nemoc jako něco, co přichází z přírody, ze společnosti či kultury. Velmi často věří, že původcem nemoci jsou duchové či nadpřirozené síly, a dle nich by měl na každou nemoc v přírodě existovat lék. Věděli jste, že až 85 % lidí neumírá na nemoc, ale na její léčbu? Léčba bylinkami Léčba bylinkami je pravděpodobně to první, na co si člověk vzpomene, když zmíníme tradiční přírodní léčbu. Pravdou je, že léčba africkými bylinkami je do velké části ne-Afričany neprobádaná a do značné míry zůstává africkým tajemstvím. Ráda bych ještě upozornila, že je třeba odlišovat spirituální léčbu od léčby fyzické. Jak jsem se dozvěděla, existují čistě spiritualistické bylinky, které pomáhají při vymítání a dalších okultních praktikách.  K léčbě se používají všechny části bylin – od kořenů, přes stonek po květy či plody. Používají se také kořeny, kúra či cibulky.  Jak jsem již zmínila, pouze znalec bylin může naordinovat léčbu. Jako u medicíny, tak i u bylin může při špatném dávkování dojít k předávkování, které sice nevede ke smrti, nicméně, není to dvakrát příjemné. Z bylin se pak dělají odvary, tinktury, extrakty či se byliny suší. Poté jsou byliny konzumovány buď přímo jako potrava, či se pijí, mažou, vdechnou nebo v extrémních případech kouří. Příklady afrických bylin Jako první africkou bylinku musím zmínit moringu, superpotravinu, o které jsem již mnohé napsala ZDE a která je nově dostupná i na e-shopu. Moringa je prospěšná díky mnohým antioxidantům a vitaminům a já na ni nedám dopustit. Dá se konzumovat mnoha způsoby – vypít v teplém čaji, přidat do jogurtu či si můžete upéct chleba s moringou.  Dalšími bylinkami jsou  např. aloe vera, která pomáhá s kožními problémy, semínka papáji uklidňují podrážděná střeva, kola ořech potlačuje bolest a snižuje otoky, stvol akantu pokoří ženské problémy či kašel, laskavec ulevuje od bolesti podbříšku a pryšcovité rostliny pomáhají s nespavostí. Bylo by toho více, ale asi nemá cenu vyjmenovávat miliardu bylin. Je však přeci jenom něco, co vás zajímá? Měli byste zájem o africké tinktury a africké byliny? Komentář mi prosím nechte pod článkem.  V pokračování tohoto článku se můžete těšit na postup africké holistické léčby, věštění, vymítání či obětování. Sledujte FB Máma z Afriky, aby vám nic neuteklo. 

Proč je třeba, aby se “bývalé” francouzské kolonie v Africe zbavily měny frank CFA

Když jsem mezi léty 2014 až 2019 pobývala v Togu a zajímala se o místní rozvoj, nenapadlo mě spojit si s bídnou ekonomickou situací měnu. Respektive to, jakou roli hraje africký frank CFA v problematice místního rozvoje. Zabývala jsem se korupcí, historií, mentalitou a jinými věcmi, ale měna mě nenapadla. První varovný signál mi blikl, když jsem potřebovala vydělané peníze v Togu přeměnit na euro. Paní na přepážce v bance mi řekla, že mi franky vymění jen na základě platné letenky, jakožto důvodu, že potřebuji vycestovat a mít v zahraničí peníze. Nechápala jsem tento důvod. Je snad v Togu zakázané vyměňovat peníze na eura? Proč? Začala jsem se tedy o místní měnovou politiku více zajímat a zjistila jsem, že by se Tožané franku CFA rádi zbavili a utvořili svoji měnu. Na to jsem se ptala. Svojí? Jak to myslíte? Není snad CFA vaše měna? Není přeci skvělé, že s frankem můžete platit bez směny v dalších 14 zemích? Jestli vás neodradí ekonomická terminologie a téma rozvoje v Africe vás zajímá, pokračujte prosím ve čtení. Pokusím se vysvětlit, proč je třeba, aby se “bývalé” (ty uvozovky tam jsou záměrně) francouzské kolonie v Africe zbavily měny frank CFA. Původ měny frank CFA Takže, začnu pěkně od začátku. Co je to vůbec frank CFA a kde se vzal? Zkratka CFA, představovala Colonies Francophone d’Afrique (francouzské kolonie v Africe !) a vznikla v roce 1945 poté, co došlo k podpisu Bretton-Woodské smlouvy. Vznikla tak měna, která byla navázána na koloniální systém Francie a cirkulovala v 15 zemí západní a centrální Afriky. Aby to však nebylo tak jednoduché, Francie vytvořila v rámci cirkulace CFA dva subregiony – CEDEAO a CEMAC (viz. obr. 1). Teď si možná říkáte, že je přeci skvělé, že mezi 15 zeměmi nemuselo docházet k výměně peněz. Ulehčí to přeci obchodování, cestování, atd. Jenže! Háček byl v tom, že ač země CEDEAO a CEMAC používají naprosto stejnou měnu, nemohou ji mezi sebou směňovat. Ha! Musí ji vždy směnit za euro a pak za místní frank. Existují tedy dvě označení XOF pro země CEDEAO a XAF. Není to zvláštní? Více popíšu níže v textu, teď pojďme ale dál. Historie měny frank CFA Hlavními důvody vzniku franku CFA v roce 1945 bylo zajistit vývoz surovin z kolonií západní a centrální Afriky do Francie za nízké ceny, udržet kontrolu nad zeměmi a v neposlední řadě se zadlužené Francii hodily nějaké penízky do státní kasy :). P.S. ty se jí hodí dodnes. Sociální politika přeci něco stojí, že? Po vlně dekolonizace šlo Francii především o to, aby si v západní a centrální Africe vytvořila své měnové impérium a nepřetrhala s bývalými koloniemi vazby. Čím byl tento měnový systém charakteristický? Frank CFA měl fixní směnný kurz navázaný na francouzský frank Francie měla právo veta v měnové politice každé africké země, která frank používala Devízová rezerva byla posílána do francouzské státní kasy! Franky se tiskly ve Francii V roce 1962 vznikla měnová unie zemí západní Afriky, tzv. UMOA, která sjednotila všechny západo-africké země používající frank CFA. Ač se vznik unie může zdát pro jednotlivé země nadějný a zaručující nezávislost, UMOA byla opět navázána na Francii. Ne všechny země západní Afriky chtěli z toho důvodu do unie vstoupit. Významnou osobností, která se proti vstupu do UMOA vyhrazovala a která se franku CFA chtěla vzdát, byl bývalý tožský prezident Sylvanus Olympio. Svůj boj za nezávislost Toga však prohrál v roce 1963, když byl zavražděn. To samé se stalo i Thomasi Sankarovi, bývalému prezidentovi v Burkina Faso. Proti vstupu do unie byl i Sékou Tourré či Modibo Keita. Měna CFA tak představovala a nadále představuje postkoloniální navázání Francie na země v západní a centrální Africe. Na následující fotce najdete fotky prezidentů, kteří byli proti měnové politice CFA a kteří byli zavražděni či kteří zemřeli za zvláštních okolností. Současný frank CFA Jsme v roce 2021. Od konce války uběhlo skoro 80 let, od dekolonizace cca 60 let a frank CFA zůstává stále nástrojem francouzské nadvlády v regionu západní a centrální Afriky. No dobře, nějaké změny proběhly. Pojďme se na ně podívat. CFA už neznamená Colonies Francophones d’Afrique, ale! Communauté Financière Africaine neboli Africká finanční komunita – frank tedy oblékl nové šaty, ale člověk zůstal stejný 🙂 Vznikla centrální banka BCEAO, která řídí měnovou politiku unie UMOA – o její nezávislosti vůči Francii můžeme jen polemizovat Mnoho bodů však zůstalo stejných: Frank CFA má fixní kurz vůči Euru – > 1euro = 655 cfa Franky jsou nadále tištěné ve Francii Francie má právo veta v rámci BCEAO – zasahuje tedy do měnové politiky všech 15 zemí 50% devízové rezervy je posíláno do francouzské státní kasy a dále se úročí !!!!!!! Vidíme tedy, že se naprosto nic od roku 1945 nezměnilo. Teď si vysvětlíme, proč si občané, kteří platí frankem CFA přejí tuto měnu opustit. Fixní měnový kurz Zastánci fixního měnového kurzu argumentují tím, že pomáhá udržet nízkou hladinu inflace. Na tomto argumentu společně s výhodou jednoduššího obchodování se zeměmi v západní či centrální Africe stojí celý tento neokoloniální měnový imperialismus Francie. Opravdu jsme např. v Togu žádnou velkou inflaci nevypozorovali po uvedení franku CFA do oběhu, nicméně jedna výhoda nepřebije řadu dalších nevýhod. Fixní měnový kurz totiž způsobuje ztrátu autonomní měnové politiky či ztrátu možnosti přizpůsobovat se ekonomickým změnám. Fixní měnový kurz navázaný na euro může také odrazovat zahraniční investory se slabou měnou. S tím, jak sílí euro sílí i CFA a veškeré zboží je tak dražší a méně atraktivní pro zahraniční investory. Tisk franků CFA ve Francii Centrální banka BCEAO není sice jediná banka, která nechává tisknout peníze v zahraničí, nicméně, můžeme si opět klást otázku, proč je tou zemí opět Francie. Proč si vůbec některé státy nechávají tisknout své peníze v zahraničí? Je to tím, že proces tisknutí je celkem obtížný a nákladný. Stále je však většina zemí, které si své vlastní peníze tisknou sami. opět tedy narážíme na otázku autonomie jednotlivých zemí. 50 % devízové rezervy je posílána do francouzské státní kasy To je jeden z nejvíce diskutovaných bodů celé problematiky franku CFA. Africké státy mají povinnost posílat 50

6 top destinací v Togu

Přemýšlíte o tom, že byste si udělali výlet do západní Afriky a chcete se při tom zastavit v Togu? Dobře děláte! Togo zatím není sice moc turisticky “profláklou” zemí, nicméně není dobré ji podceňovat. Tato malá země nabízí mnohá turisticky zajímavá místa a já vám v tomto článku 6 top destinací v Togu představím místa, která dle mého musíte určitě navštívit. Kpalimé Kpalimé je město, které leží asi 120 km severně od hlavního města Lomé. Ve městě se nachází kostel, hrad Viale Chateau, administrativní budovy a pošta. Destinace je turisticky zajímavá především díky své nádherné přírodě. Můžete tu vidět nespočet vodopádů, tropické pralesy a ti, kdo mají rádi pořádné výšlapy, se mohou vydat na nejvyšší horu Toga – Peak d’Agou. Toto místo je četně osídleno bělošským obyvatelstvem, právě díky krásné přírodě a lehce chladnému podnebí. Aného Aneho je městem, ležícím na jihovýchodě Toga. Bylo založeno kmenem Ane a sloužilo jako významný přístav pro vyvážení otroků přes oceán. Za německé kolonizace bylo Aného hlavním městem celého Toga a dodnes je významným ekonomickým centrem. Aného je turisticky atraktivní především díky zajímavému přírodnímu úkazu, kdy se jezero, které přiléhá k městu “odmítá” smísit s oceánem Guinejského zálivu. Ve skutečnosti to vypadá, jako kdyby jezero vyhánělo moře. Více můžete shlédnout zde na videu. Lomé Lomé je hlavní město Toga od roku 1897. Město bylo založeno kmenem Ewe a mluví se tu (mimo oficiální jazyk) slangovým jazykem zvaným Mina. Lomé leží na pobřeží Guinejského zálivu, kde se nachází i velmi ekonomicky důležitý přístav pro celé západo-africké pobřeží. Bohužel, ač se tento přístav nachází v Lomé, nepatří státu Togo, ale jistému vlivnému Francouzi jménem Bolloré, který s tožským prezidentem podepsal smlouvu na jeho provoz po dobu 30 let! 😀 Více se o tomto pánovi dozvíte v podcastu o chudobě. Příroda Lomé se může pyšnit pěknými a udržovanými plážemi, např. Marcello beach, Coco beach či Royal beach. Je jich samozřejmě více, nicméně tyto tři jsem měla nejradši. Doporučit také mohu park u Královského paláce, který je v samém centru Lomé. Doprava V Lomé se můžete nejsnadněji dopravovat pomocí mototaxiků, které jsou tzv. nejlevnější variantou. Já je využívala nejvíce, jelikož jsou kdykoliv a kdekoliv k dostižení. Mototaxikáři sice nejsou nijak označení, jelikož tato profese není rozpoznána státem jako oficiální zaměstnání, ale často při jízdě zvedají ruku, čímž se pocestných dotazují, zda chtějí svézt. Mototaxikáře poznáte také podle častého troubení nebo se u vás jednoduše zastaví, když vidí, že čekáte na krajnici a vyhlížíte svoz. Mimo tuto službu můžete využít i normální taxi či autobusovou dopravu, která jezdí však velmi sporadicky. Často je autobus přecpaný a nevím, zda dodržují nějaký rozvrh. Spíše ne :-). Já tuto variantu dopravy nikdy nevyužila. Další možností je si pronajmout automobil. Zajímavým zjištěním pro mě byl fakt, že vlaky využívají pouze na přepravu materiálu a ne osob. Turistické atrakce Mezi hlavní turistické atrakce v Lomé patří největší trh s vodún materiálem na světě, Královský palác, Grand marché (centrální tržiště s veškerým zbožím), hotel Sarakawa (možnost vyjížďky na koni), Sloup míru či Muzeum. Grand marché bylo pro mě zajímavé tím, že většina prodejců má své zboží vystavěné na ulici na chodníku a veskrz všichni prodávají to samé (šperky, látky, potraviny, knihy či kosmetiku). Grand marché je vždy velmi přeplněné lidmi a projíždějícími motorkami. Zajímavé je, že jsem na tak zalidněném a frekventovaném místě nikdy neviděla nehodu. Mezi tím vším zmatkem si navíc hrají a běhají děti, kterým se také nikdy nic nestalo. Umí v tom, jak se říká, chodit. V případě, že někdy na Grand marché zavítáte, tak si dejte pozor na kapsáře! Jídlo Jídlo se dá pořídit od tzv. Maman přímo na ulici. Někdo tento typ stravování považuje za méně hygienický, jelikož neexistuje žádná kontrola, zda je jídlo dobře připravováno. Většinou si místní lidé doporučují, u koho je dobré nakoupit. Já takto nakupovala po celou dobu pobytu v Togu a nikdy jsem neměla problém. Dále se můžete stravovat v tožských restauracích (lepší kvalita jídla), doporučuji restauraci Makelele či La Case du Chef, nebo v mezinárodních restauracích, které mají ale velice nadsazené ceny. Mezi ty přístupnější patří Akif. Togoville Togoville je město, které se nachází na jihu Toga. Město a zároveň i celá země je pojmenováno podle jezera Togo, které se ve městě nachází. Jezero je také jednou z atrakcí ve městě, jelikož se právě přes něj dostávají lidé do města. Přeprava probíhá na kánoích. Ve městě se nachází krásná Katedrála svaté Marie, postavená v období německé nadvlády. I toto město je spojováno s praktikováním náboženství voodoo, jelikož je poblíž posvátný les, který k těmto praktikám slouží. Kara Kara je město ležící na severu Toga. V tomto městě žije kmen Kabyé, který je výjimečný pro své tradice a víru. Nedaleko tohoto města je také Safari, kde můžete vidět divoká zvířata ve volné přírodě. Toto město je také známé díky kmenu Batammariba, který tuto oblast obývá a drží se až do dnes mimo civilizaci. Oblast, kde je tento kmen usídlen, se jmenuje Koutammakou a je zapsán na seznam dědictví UNESCO. Kmen Batammariba obývá stavení zvané Tata Somba, které je rozdělené na dvě části. Spodní část je obyvatelná a v noci v ní spolu s obyvateli spí dobytek. Horní část slouží jako spižírna a suší se v ní semena obilovin a byliny. Tento kmen je velice hrdý na svoje tradice a praktiky, které si pevně střeží. Lidé z tohoto kmene se odmítají nechat fotit turisty a nikdy cizince nepouští do svých obydlí. Odmítají jakoukoliv formu nadvlády a to i ze strany nynější vlády Toga či zahraniční expanze v minulosti. Vláda jejich styl života respektuje a drží se stranou. Agbodrafo Agbodrafo je město, ležící na jihu Toga. Vzniklo v období obchodování s otroky, kdy Portugalci stavěli své tvrze u pobřeží. Město spadá do tzv. “pásma otroků” na západo-africkém pobřeží. Kromě toho, že se mi v městě moc líbil Hotel Safari, tak je město turisticky atraktivní díky Domu otroků – Maison des esclaves. Otroci byli drženi pod podlahou v přízemí domu ve velkém množství. Průměrně vysoký člověk se v místnosti ani nedokáže postavit, má totiž pouhých 1,50 m

Nezaměstnanost a pracovní morálka Tožanů

Shodou okolností píši tento článek v době covidu, kdy se mnozí bojí, jak dopadne jejich podnikání, či zda jako zaměstnanci nebudou propuštěni. V žádném případě nechci místní situaci nijak zlehčovat, co si budeme povídat, zhoršování ekonomiky není nic příjemného a dotýká se každého z nás. Nicméně, napadlo mě, že bych vám mohla přiblížit, jak je na tom ekonomika v Togu. Dnešní článek na téma nezaměstnanost a pracovní morálka Tožanů, má za cíl vysvětlit, proč Tožané pracují tak jak pracují a vyvrátit některé zajeté stereotypy. Pro více informací si poslechněte podcast na toto téma. Statistické údaje Před tím, než začnu popisovat moje vlastní zkušenosti s trhem práce v Togu, tak je důležité, abych uvedla některé oficiální údaje. Togo je dle mezinárodního měnového fondu řazeno mezi 10 nejchudších zemí světa. Je to způsobeno především politickou nestabilitou a velkým zadlužením země. Nejdůležitějším sektorem je bezpochyby zemědělství, které tvoří až 40 % HDP a pracuje v něm údajně až 65 % pracujících. Jedná se především o pěstování kakaa, kafe, kukuřice, fazolí, lov ryb, a dalších místních surovin. Průmysl je v Togu velice nevyvinutý. Statistiky mluví pouze o těžbě fosfátu a udává se, že tomto sektoru pracuje pouze 5 % všech pracujících. Tady si dovolím dodat, že Togo je opravdu v oblasti průmyslu velmi nerozvinutá země. Až na výrobu cementu jsem nezaznamenala žádnou lokální továrnu, Togo nevyrábí nic svého a všechno materiálno je dováženo skrze přístav ze zahraničí. Sektor služeb není nijak detailně zmonitorován. Zajímavé jsou údaje ohledně nezaměstnanosti. Organizace PNUD (Program rozvoje společnosti OSN) uvádí, že úroveň nezaměstnanosti je pouhých 3,4 %. Zároveň však udává další údaj, tzv. sníženou zaměstnanost, která dosahuje 24 %. Poslední statistický údaj, který zmíním je průměrná měsíční mzda, který nyní činí (již od roku 2013) 35 000 cfa, což je v přepočtu 1 431 Kč. Realita a nezaměstnanost Dost tedy statistických údajů. Pojďme se podívat na realitu. Místní občané udávají, že míra nezaměstnanosti činí až 60 %. Jak je to možné? Vysvětlení je relativně jednoduché. Statistiky vycházejí především z údajů od lidí, kteří jsou registrovaní v rámci tožské administrativy či mají bankovní účet. Problém nastává u lidí, kteří nemají občanský průkaz, natož, aby byli někde vedeni ve státním registru. Jak tedy tyto lidi začlenit do statistiky? Pravděpodobně nijak. Vznikají tedy zkreslené údaje, které monitorují jen část tožské populace. To by pak vysvětlovalo tak velký rozdíl v datech a reálných číslech. Co způsobuje tak velkou nezaměstnanost Prvním důvodem je jistě to, že občané nejsou registrovaní na úřadech a nevlastní občanský průkaz. Bez něho vás žádný zaměstnavatel nezaměstná. Teď si pravděpodobně kladete otázku, proč si občané nezajistí OP? Odpověď je jednoduchá. Většinou se jim to nevyplatí. Občanský průkaz je vydáván pouze na dobu pěti let a stojí 5 000 cfa, což činí v přepočtu cca 200 Kč. Pro nás to není moc, nicméně pro průměrného Tožana, který vydělává necelých 1 400 Kč, má x dětí a musí toho dost platit, to je dost. Navíc je třeba doložit fotky a další dokumenty, jako třeba rodný list (který mezi námi také moc lidí nevlastní a jehož výroba je zpoplatněna), a to všechno se pojí s úsilím, které se obyvateli Toga nechce podstupovat. Kór když v držení občanského průkazu nevidí žádný zisk. Bez občanského průkazu se totiž v Togu dá docela normálně fungovat. Nevlastnění občanského průkazu hraje tedy důležitou roli, nicméně není to dle mého hlavní příčina vzniku nezaměstnanosti. Je totiž jasné, že kdyby měl někdo výbornou nabídku práce, tak si dá tu práci a občanský průkaz si zařídí. Nízká nabídka práce Co hraje důležitou roli, je rozhodně velice nízká nabídka práce ve státním a soukromém sektoru. Zaměříme-li se na státní sektor, tak ten, kdybych to měla zjednodušit, zaměstnává pouze policajty, vojáky, lékaře a lidi v administrativě. Jednou mi dokonce bylo řečeno, že až 50 % zaměstnaných mužů je u vojáků! Práce není nijak valně placená, ale dá se s tím celkem slušně vyžít. Když se řekne, že obyvatel Toga dělá ve státní správě, tak to evokuje představu slušného příjmu. V soukromé sféře to je složitější. Buď budete pracovat pro zahraniční firmy, které ale upřednostňují bělošské obyvatelstvo žijící jako expati v Togu, nebo budete pracovat pro místní soukromé firmy, které zase relativně špatně platí. Poslední možností je, že si hledáte obživu sami. Nejste nikde registrovaní, neplatíte sociální ani daně, ale nemáte vůbec jistotu příjmu. Co tedy v Togu můžete dělat, když nejste zaměstnaní? Obživa nezaměstnaných Nejprve je důležité zmínit, že když jste nezaměstnaní, tak stát vás v žádném případě nijak nepodporuje. Nepočítejte s tím, že budete na pracovním úřadě a stát vás bude dotovat. Žádné příspěvky v Togu také neexistují. Vše je tedy na vás a na lidech, kteří vás obklopují. Čím větší rodina, tím lépe. Když ale nikoho nemáte, tak máte smůlu. Jak se tedy můžete živit? Jste-li žena, tak můžete buď cokoliv prodávat (nejlepší je, když máte svůj vlastní obchůdek), být kadeřnicí, šít oblečení či pracovat pro nějakého cizince jako uklízečka či chůva. Nejchudší ženy však většinou přeprodávají ovoce, zeleninu či mají stánek a vaří jídlo na ulici. Bohatší ženy mají nějaký obchod v centru Lomé, na Grand Marché, a tam prodávají své zboží. Jste-li muž, tak budete pravděpodobně sekuriťák u nějaké soukromé společnosti. Vaší denní a noční náplní bude sedět u něčího domu a hlídat. Častokrát není ani potřeba mít zkušenost s bojovým uměním. Důležité je se posadit na židličku před domem a hlídat :-). Dále můžete dělat mototaxikáře. Když máte stálou klientelu, tak to docela vydělává. Hodně lidí si tak přivydělává ke svému stávajícímu zaměstnání. Podmínkou je samozřejmě vlastnění motorky, takže je nutný určitý kapitál do začátku. Dále se můžete živit rukama jako truhlář, zedník, malíř, mechanik, atd. U všech těchto povolání je však známé, že se je lidé učí za pochodu, takže není výjimkou, že narazíte na např. mechanika, který svému oboru naprosto nerozumí. V neposlední řadě můžete obchodovat v přístavu, což je velice dobře výdělečná činnost, když v oboru umíte chodit. Můžete si totiž dost dobře nelegálně “nahrabat”. Vliv platebních podmínek na pracovní morálku Teď bych ráda přešla k tomu, jak to je s tou pracovní morálkou

Africké vodún neboli voodoo

V tomto článku se dnes budu věnovat jedné z pro mě nejnáročnějších věcí, kterou jsem se za dobu mého pobytu v Africe snažila pochopit. Tématem je africké vodún neboli voodoo. Z počáteční skepse, po úžas až po akceptování, že vodún (originální africký název) neboli pro nás známější voodoo existuje, jsem dospěla k závěru, že to, v co lidé věří, se realizuje. V Africe lidé věří ve vodún. Co to vlastně je? Jak se to praktikuje? Odkud to pochází? Na vše se budu snažit odpovědět v následujících řádcích. Při čtení vás jen žádám o jediné. Buďte otevření proniknout do tajů africké nadpozemské moci a racionální myšlení nechejte stranou. V opačném případě nebudete nikdy schopni ani z části pochopit dnešní téma. Věřte, že zrovna spiritualismus je disciplínou, která je nám Evropanům stále velmi vzdálená. Trocha historie Pro to, aby člověk mohl pochopit vodún, je třeba zabrousit trochu hlouběji do historie afrického kontinentu. Ještě před tím, než si Evropané kontinent rozdělili, byla Afrika dělena dle království (O jednom takovém království vypráví Epos o Sundiata Keitovi – dostupný ke stažení na úvodní stránce). Každé království mělo svého boha, kterého uctívali. Nepředstavujte si však nějakého pána na mráčku. Tak to v Africe nikdy nebylo a ani není. Bůh v africkém slova smyslu, je jakési zmaterializování přírody a karmy. Každé království mělo také svůj název pro boha. V Togu se bůh nazývá Mawu. Co tím ale myslím? Dám příklad. Řekněme, že v ČR uznáváme lípu, jakožto zdroj české síly a moci. Dle Afričanů bychom tu lípu měli usušit, vložit do nějaké nádobky a poté se k ní modlit. Dává to smysl? Dle mých zdrojů je většina takovýchto bohů založena právě na uctívání přírody a převážná většina vodún se praktikuje právě skrz magickou moc bylin. Nejmocnější zemí v praktikování vodún je Benin. V minulosti totiž jejich přístav sloužil k dovážení všech vodún božstev ze všech koutů Afriky a dnes jich mají v zemi nespočet. Togo má však také své prvenství. V Lomé se totiž nachází největší světový trh s materiálem, tzv. fetišem, pro praktikování vodún. Pozn. autora: fetiš představuje Boha či materiál pro praktikování spiritualismu. Může to být i rostlina, zvíře či člověk. Co je to vodún neboli voodoo Vodún je náboženství (lidé se k němu modlí), kultura (lidé sdílejí určité hodnoty) a etnikum (lidé se s ním identifikují). Věděli jste třeba, že Gabon má svůj spiritualistický tribunál? Lidé jsou legálně souzeni zvlášť za praktikování magie a zvlášť za nám běžnou kriminalitu. U nás se toto praktikovalo ve středověku, v Africe to existuje i v pokročilém 21. století. Naopak vodún rozhodně není voodoo v americkém pojetí. Nepředstavujte si prosím omotávání a probodávání panenek a jiné s tím spojené věci. To zanechme filmovému průmyslu v Hollywoodu. Pojďme si tedy vodún představit detailněji. Jak už jsem předeslala výše, lidé uctívají přírodu a modlí se ní. Jak to dělají? Většinou si z hlíny vytvoří jakési těleso – sošku a pod něj vloží “část uctívané přírody” – třeba nějakou bylinu. Co je důležité si uvědomit. Afričané věří, že v momentě, kdy sošku vytvoří a modlí se k ní, tak se stane tzv. fetišem, který má své potřeby. Nelze se totiž k sošce jen modlit. Je třeba o ni pečovat. Jednoduše řečen,o prostě něco za něco. Mi to dává docela smysl. Jak se o takovou sošku pečuje? To zjistí právě šarlatán, který má schopnost mluvit s vodún. Řeč vodún je nám obyčejným lidem nesrozumitelná. Byla jsem svědkem jednoho takového rozhovoru, kdy šarlatán mluvil skřípavě a klapal hlasitě zuby. Po rozhovoru s vodún sdělí majitelům sošky, co jejich vodún vyžaduje. Většinou je to každodenní poskytnutí hrsti kukuřičné mouky, polití palmovým olejem či podání slepičího vejce. Momentálně se bavíme o bílé magii. V případě černé magie požaduje fetiš krev…. Jak takové vodún po podání potravin vypadá se můžete mrknout níže na fotkách. Bílá nebo černá magie Další věc, kterou bych chtěla vyvrátit je častý předsudek, že vodún neboli voodoo je praktikování pouze černé magie. Není. Vodún je pouze tzv. spirit – duch, ke kterému se lidé modlí a aktivují jeho moc. Je to tedy právě člověk, který svými praktikami určuje povahu vodún. Když to řeknu hoooodně laicky a zjednodušeně, tak vodún – fetiš – je jakýsi otrok, který, když se o něj dobře stará, vykonává požadavky a přání svého majitele. Nadále však zdůrazňuji, že vodún si vždy za prosby něco bere :-). V bílé magii je to právě to starání se o fetiš. V černé magii jsou to většinou roky života majitele. O černé magii ale nemám v úmyslu mluvit. Je to pro mě Pandořina skříňka, která se nemá otevírat. Vězte však, že převážně se praktikuje právě bílá magie. Lidé si přejí úrodu, pohodu, zdraví. Léčí se tím také lékařsky nevyléčitelné nemoci. Proto je v africké domácnosti všude tolik bylinek :-). Jak vodún neboli voodoo funguje V neposlední řadě je třeba si uvědomit, že vodún nepůsobí na každého stejně. Jak je to možné? Vše je spojeno právě s vírou. Čím víc lidé věří, tím víc se vodún realizuje. Nevěří, nic se neděje. Zjednodušeně řečeno. To však není nic nového, takto to chodí i u ostatních náboženství. Viděli jste někdy někoho při modlitbách brečet? Tancovat? Afričané jsou mnohdy při praktikování vodún v transu. To je přesně ten stav, kdy vysíláte svému vodún nejsilnější energii a ono vaše přání vyslyší. Byla jsem svědkem, kdy se jeden tanečník v transu začal řezat a necítil bolest. Kamarádka mi vyprávěla, že viděla, jak jedna paní byla na vozíčku a při transu začala chodit. Vše se ale nakonec vrátí k normálu, když ceremonie skončí. Je proto důležité, aby při takovýchto událostech byl vždy přítomen šaman, který dané osoby pomalu vrátí do původního stavu. Důležité je také zmínit tzv. nocebo efekt. Efekt, který je při evokování černé magie velmi žádaný. Je to takzvané zvnitřnění a uvěření negativního proroctví, zejména vůči svému vlastnímu zdraví. Už chápete, proč víra hraje ve vodún hlavní roli? Kdysi dávno to samé platilo i u nás, za dob čarodějnictví. Lidé říkali, že jsou prokleti. Stačí, když “prokletá” osoba uvěří, že to, co bylo vyřčeno se stane.