Projekt pro rozvoj vesnice Aklakou

V dnešním článku z rubriky Životní příběh jsem chtěla původně psát o tom, jak jsem si organizovávala denní aktivity. Nicméně to bych nebyla já, kdybych nezměnila plán 😀 a rozhodla jsem se vám dnes představit, jakým rozvojovým aktivitám jsem se v Togu věnovala. Jak jsem již v předešlém článku zmínila, do Toga jsem přijela pracovat mimo jiné i pro společnost Amis du Monde Entier, což je nezisková organizace pro podporu rozvoje Toga. Jedním z hlavních projektů této společnosti byl projekt pro rozvoj vesnice Aklakou.

Co je to AME a jak společnost funguje?

Budu se opakovat. AME je nezisková společnost, tvořená cca deseti členy tožské národnosti, zaměřující se na místní rozvoj v Togu. Společnost není zatím nikým dotovaná. Na vše se skládají její členové a velká část podpory jde od mediální společnosti, pro kterou jsem pracovala jako stážistka. Členové společnosti AME jsou veskrze mladí lidé se středním a vysokoškolským vzděláním a hlavně s motivací podpořit místní rozvoj. Společnost funguje na principu demokracie, kde má každý možnost se svobodně vyjádřit a přijít s jakýmkoliv plánem. Líbí se mi, že organizace není závislá na finanční podpoře ze zahraničí a mohou si tak o svých aktivitách rozhodovat sami.

Cesta do Aklakou

Když mě tedy členové společnosti oslovili, abych se podílela na jejich aktivitách, byla jsem velmi potešena. Moc jsem si vážila toho, že dávají na mé názory a snaží se na problematiku dívat mýma očima. Ze začátku jsme pracovali s odbornými analýzami a později jsme tvořili koncepty na podporu rozvoje. Teorie je supr, ale chce to praxi. Naplánovali jsme tedy návštěvu jedné nedaleké vesnice Aklakou, abychom si pohovořili s místním obyvatelstvem a zjistili, co je třeba zlepšit.

Sraz byl stanoven na 8 h v sobotu ráno. Já na značkách a nikde nikdo. Jen já a můj šofér. Typické. Zase jsem zapomněla, že se musím řídit africkým časem. Kolem 10 h už byli na značkách skoro všichni, ale zase se objevil problém. Nějak jsme se před odjezdem opomněli přepočítat a stalo se to, že nás na jedno auto mělo jet nějak moc :-D. OMG! Kdo se přeci bude obtěžovat něco takového plánovat dopředu, když to jde řešit ještě ten den. Po asi další hodině jsme měli další auto a mohli jsme konečně vyrazit. Skluz tedy asi pouhé 3 h :-).

Příjezd do Aklakou

Cesta ubíhala hladce, svižně a mně se po počáteční naštvanosti, že jsem jak tupec čekala takovou dobu, začala vracet dobrá nálada. Všichni spolucestující se mi ji totiž snažili zlepšit a celou cestu mi zpívali do ouška :-). Konec konců to byla celkem sranda.

Do Aklakou jsme dorazili asi po třech hodinách a já začínala mít docela hlad. Úplně si pamatuju, jak jsem začala zoufat, co budu jíst, když jsme přijeli do odlehlé vesnice, plné hliněných chaloupek bez známky jakéhokoliv obchůdku natož restaurace. Naštěstí jsem nebyla jediná hladová a brzy pro nás vesničanky začali připravovat fazole. V tu dobu bych snědla asi cokoliv.

Uvítání

Krátce po příjezdu jsme se pozdravili s místními obyvateli – respektive ženami, jelikož muži byli v práci mimo vesnici – a místním stařešinou. Velice vstřícně a usměvavě nás přivítali a vyzvali k jídlu. Nejdříve jsme ochutnali kokos a kokosovou vodu, místní ovoce připomínající broskve a poté nám naservírovali fazole s gari. Gari je mouka z manioku o jejíž výrobě se zmíním níže v článku. Plánuji také napsat recept s touto surovinou.

Aktivity a představení projektu

Po jídle jsme přešli k představení aktivit společnosti AME a dali se do debaty se ženami a stařešinou. Vše probíhalo autenticky v místním jazyce. Takže jsem ničemu nerozumněla :-D. Pak mi ale kolegové vše přeložili. Prvním tématem byla Ebola. Bylo to totiž přesně v dobu, kdy se Ebola šířila po západním pobřeží Afriky a klíčové informace se do odlehlých vesnic špatně dostávaly. Vesnice totiž nemá elektřinu a na nějaký telekomunikační signál můžete také zapomenout.

1. Aktivita – Provoz mlýnku na maniok

Když nás místní obyvatelé vyslechli a naučili se jak se vyvarovat nákaze Eboly, přesunuli jsme pozornost na aktivity pro rozvoj ve vesnici. První, co se mí kolegové chtěli dozvědět, bylo, jak se jim pracuje s darovaným mlýnkem na maniok. (Pozn. autora: v minulosti členové společnosti AME vybrali peníze na koupi jednoho mlýnu na maniok, který má za cíl zefektivnit práci místního obyvatelstva). Obyvatelé byli trochu v rozpacích, jelikož museli přiznat, že mlýn nevyužívají.

Zásadní chyba, kterou v minulosti moji kolegové udělali a kterou dodnes vykonávají některé celosvětové humanitární společnosti, je ta, že se nejprve obyvatel nezeptali, co potřebují! Ačkoliv z dobré vůle vybrali peníze na mlýn, který dle jejich uvážení měl zefektivnit práci, vesničané o něj nestáli a nevyužívali ho. Poučení č.1: při poskytování pomoci, je třeba nejprve zjistit, co daná komunita potřebuje.

Proč vesničané nechtěli mlýnek

Výroba mouky z manioku má ve vesnici svoji tradici. Říká se, že práve gari (=mouka z manioku) z vesnice Aklakou je jednou z nejlepších v Togu. Já měla to štěstí sledovat její výrobu na vlastní oči a teď se s vámi o tom podělím.

Co je důležité říct je to, že výroba gari je výsadou žen. Ráno po porobuzení vezmou své děti a jdou asi 10 min kousek za vesnici na rozlehlé pole, kde v poklidné atmosféře vyrábějí maniokovou mouku. Je to v podstatě pásová výroba. Jedna maniok oloupe, druhá ho nastrouhá, třetí ho praží a čtvrtá ho prosívá. (Pozn. autora: nejsem si úplně jistá postupem, je to už nějaká doba, co jsem to viděla, ale tak nějak to probíhá :-)). Na vše mají svůj čas, vše si dělají za ženského klábosení a do toho se starají o své potomky. Žádní muži je neotravují a ony si tak užívají chvíle klidu.

Nyní vám sepíši důvody odmítnutí mlýnu:

• Ženy chtěly být mimo vesnici a zachovat rytmus své výroby. Mlýn by byl jinak umístěn ve vesnici všem na očích a ženy by ztratily svoje intimní chvíle.
• Na obstarávání mlýnu stačí dva lidi. Ženy se obávaly, že by neměly co na práci.
• V případě, že by mlýn obstarával někdo cizí, panovala obava, že by si ten dotyčný kradl mouku domů. Nyní měly ženy přehled, co vyprodukovaly.

Takovéto důvody ženy udaly. Zároveň, ale nechtěly odmítnout náš projekt pro rozvoj vesnice Aklakou a chtěli navrhnout své řešení. Tentokrát tedy byli členové AME moudřejší. Dali slovo ženám a vyslechli je.

Potřeby žen z Aklakou

Ženy byly ochotné vzdát se manuální výroby manioku a využívat koupený mlýn, za podmínek, že se naučí jiné aktivitě, která by jim vydělávala peníze a zajistila práci. Společnost tedy přišla s nápadem fabrikování tekutého mýdla. Při takové aktivitě mohou ženy opět pracovat spolu, klidně mimo vesnici a navíc jim prodej tekutého mýdla vydělá více peněz než prodej mouky z manioku. Nápad se líbil a do teď ženy vyrábí mýdlo.

2. Aktivita – konzervování sezóního ovoce

Další potřebou všech obyvatel vesnice bylo efektivní skladování jednoho sezóního ovoce, kterého se v určitém období urodí velmi mnoho a brzy se kazí. Nastává tak problém, že nadměrná úroda se nespotřebuje a v době neúrody již není co konzumovat. Obyvatelé nás tedy poprosili vyřešit tento problém. Jestli teď právě přemýšlíte, jak byste situaci vyřešili a napadá vás koupě lednice, jako kdysi mě :-D, tak bych vás ráda upozornila, že ve vesnici není elektřina. Ha! Chyták! Přišli jsme tedy s řešením konzervace tohoto ovoce a navrhli jsme výrobu marmelády. Takové řešení bylo úspěšně přijato.

Zakončení projektu

Projekt pro rozvoj vesnice Aklakou byl tedy ke spokojenosti místního obvatelstva a nás samotných úspěšně dokončen a my jsme se k večeru chystali zpátky do Lomé. A co mě návštěva vesnice Aklakou naučila? Především poslouchat, poslouchat a poslouchat. Je třeba dát prostor žádajícím o pomoc aby se vyjádřili a eventuelně si navrhli řešení sami. Nikdy bychom neměli vnucovat svá řešení bez toho aniž by o ně byl zájem. Logicky :-). Jinak to totiž může dopadnout jako s koupeným mlýnem, na který pouze padal prach uběhnutého času.

A co si myslíte vy, milí čtenáři? Jaký máte názor především na mezinárodní rozvojové neziskové společnosti? Neměly by proběhnout nějaké strukturální změny? 🙂