Jak jsem se seznámila s partnerem

V předešlém článku jsem popisovala, jak jsem v Togu trávila volný čas a jak se moje pracovní doba zkrátila na pouhých 5 hodin denně místo plánovaných 8 hodin. No, nedalo se nic dělat, změny do života patří a já tak měla alespoň více času prozkoumávat okolí Lomé. Kdo ví, osud tomu asi tak chtěl a právě díky nadměrnému volnému času jsem si začala hledat nové aktivity. Jedna z nich mi dokonce načrtla cestu k mému budoucímu partnerovi a dnešnímu manželovi. Tomuto příběhu se v tomto článku budu věnovat. Koho tedy zajímá, jak jsem se seznámila s partnerem, ať se pustí do tohoto článku :-).

První setkání

Jak jsem už minule zmiňovala, svůj volný čas jsem ráda trávila aktivně a často chodila běhat se syny maman okolo fotbalového hřiště. Ač nejsem velký fanda fotbalu, tak jsem kluky doprovázela na jejich týdenní zápasy a užívala si atmosféry afrického fotbalu. Lepší než sedět na zadku doma, že?

Jednou jsme tak šli pro mě úplně neznámou cestou, kolem jedné tělocvičny, před kterou byl obří billboard s nápisem “Zumba”. Reklama mě opravdu zaujala, protože jsem měla zájem si jít někam zahopsat a zatancovat. No a jak tak stojím, koukám a přemýšlím, tak můj pohled zamířil na muže sedícího na verandě tělocvičny. Měl pěkný tělo (to je důležité :-D), zasněný výraz a i když to zní otřepaně, tak mě něčím magicky přitahoval. Prostě po relativně dlouhé době jsem spatřila krásnýho chlapa. Jenže co z toho, že? Nic. Probudila jsem se ze svého snění a pokračovala s mým fotbalovým týmem na zápas. Chvilku jsem nad tajemným mužem sice bloumala, ale pak jsem ho vypustila z hlavy…

Koupě stolu do kanceláře

Dny ubíhaly relativně pomalu a já stále přemýšlela, co s volným časem. Když jsem se v práci zeptala, kdy budu mít internet a kancelář, tak mi bylo vždy řečeno, že zítra :-D. Těch zítřejšků jsem takto zažila nesčetněkrát. Jednou mi šéf řekl, že je objednaný stůl a že ho zítra dovezou. Fajn, řekla jsem si, konečně třeba budu mít kancelář a začnu plnohodnotně pracovat :-). Přátelé, to bych však nesměla být v Africe. Když jsem druhý den přišla do práce a stůl nikde, tak jsem se už opravdu trochu naštvala. To je furt samé zítra a pak skutek utek. Zeptala jsem se tedy, kde je ten zpropadený stůl???? Nato mi šéf s klidným výrazem vysvětlil, že stůl, který byl dodán se bohužel nevešel do kanceláře….Má smysl to nadále komentovat? Proč přeci měřit rozměry kanceláře, když máme 50 % pravděpodobnosti, že se rozměr buď trefí nebo ne. No, asi nemá smysl nad tím moc přemýšlet a let’s turn the page. Kancelář nebyla, žádaný helma na motorku také ne, ale aspoň jsem měla volný čas :-).

Nápad mého nápadníka

Jedno odpoledne jsem měla opravdu špatný den. Nic moc mě nebavilo a neměla jsem na nic náladu. Asi další PMS, nebo co. Šla jsem se tedy projít a vyčistit si hlavu. Jak jinak. Tak si tak jdu, se sluchátkama v uších, když na mě z dálky mává můj nápadník (mluvila jsem o něm v tomto článku). Co teď? Kam tady můžu téct? Mám dělat, že ho nevidím? Mám ho nějak obejít? Takový pech, že jsem zrovna byla na místě, kam se nedalo odbočit. Zavazovat si tkaničku a předstírat, že tam nejsem, bylo divné, tak jsem se jen pousmála a šla mu s myšlenkami PANE BOŽEEE naproti.

Nápadník si hned všiml, že nejsem tzv. ve své kůži. Zeptal se mi co mi je? Mno, nechtěla jsem mu říct, že na něj momentálně nemám náladu a ráda bych byla sama, tak jsem se mu svěřila s druhým problémem a vylíčila mu, že se tak trochu v Lomé nudím. Nápadník začal velice hluboce přemýšlet a pak mi navrhl, jestli se nechci jít podívat do nedaleké tělocvičny. Prý tam chodí často, zná majitele a ten prý hledá nějakou slečnu na předcvičování zumby. Hummm, nápadník si hned získal moji pozornost a náladička se mi rapidně zlepšila. No, jasně, že chci, odpověděla jsem. Tak jsme se vydali směr tělocvična a já se těšila, že budu mít novou aktivitu :-).

Známá tělocvična

Když jsme dorazili na místo, tak jsem si říkala, že mi to je nějaké povědomé. Za chvíli jsem uviděla obrovský billboard s reklamou na Zumbu a vše mi bylo jasné. Kolem této tělocvičny jsem kdysi šla s týmem na zápas. Tak uvidíme, jak se mi tu bude líbit a zda se s majitelem domluvíme. Tělocvična byla dosti prostorná. V jedné polovině byly stroje na posilování, rotopedy, běhací pásy a trampolíny. Druhá část byla vyhrazena pro taneční aktivity. K dispozici bylo pódium se zrcadly a pod ním velký plac s položeným kobercem pro hopsání zákazníků. Tělocvična mi sice přišla jak postavená z umakartonu, ale musím uznat, že základní vybavení měla. Jen střecha mi přišla taková nedodělaná a nechtěla jsem si představovat, jak to tu vypadá, když začne pršet. S majitelem jsme se nakonec dohodli, že tu budu působit, jako dobrovolník na předcvičování zumby s tím, že si kdykoliv mohu zadarmo přijít zacvičit na přístrojích. To jsem brala jako férovou nabídku a stanovila jsem si týdenní lekce zumby na pondělí a středu večer.

Setkání s Landrym

První lekci jsem vedla hned za dva dny po té, co jsem se s majitelem domluvila a musím se přiznat, že jsem byla dosti nervózní. Nevěděla jsem, jakou budu mít klientelu, jestli mi budou rozumět a jestli se jim vůbec moje hodina bude líbit. Připravila jsem si tedy cca 10 písniček s jednoduchými choreografiemi a těšila se na svojí první hodinu.

Jaké překvapení bylo, když jsem po příchodu do tělocvičny spatřila mého objeva, kterého jsem obdivovala kdysi na cestě s kluky na zápas. Nekecám když řeknu, že jsem na něj úplně zapomněla. Až když jsem ho znovu uviděla, jsem si vybavila, jak jsem na něj hleděla :-). Hned se mi nalila nová krev do žil a já se o to více na svoji první hodinu těšila. Škoda jen, že on si mě moc nevšímal. O to více, to však bylo zajímavé.

Představení se

První lekce zumby se vyvedla dle mých představ. Klientek bylo docela dost a všechny si to dle všeho náramně užily. Sice mi vytkly, že jsem až moc hyperaktivní a všude moc skáču, ale i přes to, se jim hodina moc líbila, za což jsem byla moc ráda (pro ty, co se zajímají o africké moderní tance, tak mrkněte sem). Musím přiznat, že jsem po dobu celé lekce letmo pokukovala po mém objevu a snažila se zjistit, zda vidí, jak umím pěkně tancovat. Jeho to však očividně moc nezajímalo. Věnoval se svým klientům a o nějakou tanečnici zumby nejevil nejmenší zájem. To mě teda trochu vyvádělo z míry. Do teď jsem měla deset obdivovatelů na jednom prstě a tento o mě nejevil zájem. To jsem musela pokořit :-).

Vyčkala jsem na chvilku, kdy bude sám a půjde na terasu, abych se mu mohla jít představit. Šla jsem na to kulišácky :-). Sice se furt někde u někoho ochomejtal, ale potom si dal pauzu a opravdu se šel ven nadýchat čerstvého vzduchu. Ono se to sice nezná, ale být večer v tělocvičně v Africe, je docela záhul. Když není klimatizace, tak se to fakt nedá.

To byla moje šance! Hned jsem využila situace a při mém odchodu z tělocvičny jsem se u něj zastavila. To jak byl vysoký, statný a samotářský mi imponovalo. Pozdravila jsem ho a představila se mu. Řekla jsem mu, že tu teď budu chvíli působit jako cvičitelka zumby a že jsme teda kolegové. On mě pozdravil zpět, představil se, popřál mi hodně štěstí při cvičení zumby a odešel zpět za klientem do tělocvičny. Neprojevil ani nejmenší náznak zájmu. Spíše mi dával najevo, že se se mnou nemíní moc bavit. Humm, trochu jsem byla zklamaná, ale zároveň mě to bavilo. Konečně někdo, kdo za mnou neběží jako slepice po flusu. Začínala jsem se těšit na další hodinu zumby.

…

No a jak to s Landrym pokračovalo? Byl Landry vůbec tím mužem, kterého jsem si později vzala za muže? To se vše dozvíte v dalším článku, který vydávám jednou týdně v rubrice Životní příběh. Tak si ho hlavně nenechte ujít a klikněte na odběr :-).