Tato africká povídka má za cíl naučit děti trpělivosti. V jedné vesnici, na březích řeky Sankarani, žili tři kamarádi. Byli to rybáři. Každé ráno se sešli na molu a na společné lodi se vydali na širé moře. Jmenovali se Ferdinand, Kodjo a Rigogo. Ferdinand byl nejstatnější z kamarádů. Byl vysoký a říkalo se o něm, že by i lva unesl na zádech. Kodjo byl nejupovídanější. Vždy měl na vše odpověď a rád ostatní poučoval. Poslední Rigogo byl nejtrpělivější. Nikdy nikam nespěchal a všemu dopřál dostatek času. Byl proslulý především pro svoji větu Trpělivost je zlatou cestou ke spokojenému životu. Jednoho dne se kamarádi opět vydali rybařit. Hodiny ubíhaly a žádný z rybářů nic neulovil. Ferdinand a Kodjo začínali propadat panice. Jelikož žili ve zlé době, kdy rodiny žili v nedostatku, tak si nikdo nemohl dovolit přijít domů s prázdnou. “No to snad není možný. Žijí v tom moři ještě nějaké ryby?” kroutil hlavou Ferdinand “Nic nechytíme, protože je plašíš. Furt se tady jen vrtíš a čeříš vodu. Navíc, se podívej jak máš nahozeno. To musíš tááákhle, podívej. ” vysvětloval Kodjo “Áha, no hlavně, že ty už těch ryb máš nachytáno aspoň tucet, ty chytráku,” poškleboval se Ferdinand. “Chlapi nehádejte se. Každý dnes odejde s nějakým úlovkem. Buďte trpěliví. Vezte, že..” “TRPĚLIVOST JE ZLATOU CESTOU KE SPOKOJENÉMU ŽIVOTU, no jo” ozvalo se souzvučně. Začínala padat tma, když Kodjovi zabrala ryba. Chvíli se s prutem pral, ale potom vytáhl krásnou rybu. “Haleluja, konečně nějaký úlovek po celém tom náročném dni. Není sice největší, ale aspoň něco. Zanechte rybaření, kamarádi, rozdělím se s vámi o moji rybu a můžeme tak přijít všichni domů. Však zítra je taky den.” Ferdinand s Kodjovým návrhem souhlasil. Už byl celý unavený a těšil se až bude doma. Doma jsou přeci zvyklí na malé množství jídla, zítra to dožene. Rigogo však nabídku nepřijal. “Děkuji moc za nabídku, Kodjo, musím ji ale odmítnout. Vím jistě, že na každého tu dnes čeká jedna ryba a já tu svoji ještě neulovil. Počkám tedy, až nastane ten pravý čas a i já se dočkám svého úlovku.” Ferdinand s Kodjem se marně snažili Rigoga přemluvil. “Bratře pojď domů. Už bude za chvíli tma a sám víš, že je cesta v noci v lese velmi nebezpečná. Říká se, že tam žije lev Zítra je taky den, určitě toho ulovíš dvakrát více než dnes,” snažil se přimět k odchodu Rigoga Ferdinand. Rigogo jen klidným hlasem odpovídal: “Odejdu, až nastane ten pravý čas.” Když Ferdinand s Kodjem neuspěli, odvezli se k molu a vydali se společně domů. Rigogo se vrátil na širé moře a pokračoval v rybaření. Asi hodinu před půlnocí Rigogo cítil zaškubání vlasce. Bylo velmi silné. “Teď bych si přál, aby tu byl se mnou Ferdinand” zašeptal do tmy Rigogo. Začal navíjet vlasec, ale rybu nemohl vytáhnout. Ryba byla tak těžká, že si začal myslet, že mu odpluje i s prutem. Nakonec ji ale ke svému štěstí vytáhl. Ryba byla obrovská. Zabírala až třetinu místa na lodi. Po tak náročném dni byl rád, že se dočkal své ryby. Na molu se Rigogo se vydal ze všech sil, aby si na záda hodil svůj úlovek.Unavený, ale spokojený se konečně mohl odebrat domů. V lese Rigoga překvapil všemi obávaný lev. Tradovalo se, že mu ještě žádný rybář neunikl. Šance na únik byla nulová, a tak se Rigogo připravil ke konfrontaci. Snažil se zachovat si chladnout hlavu. Teď by se mi hodil Kodjo, pomyslel si Rigogo, vždy ví, jak se z těchto situací vyvlíknout. Pěkný večedr rybáři, řekni mi, co to neseš tak voňavého na zádech?” “To je můj úlovek, lve. Celý den a noc jsem rybařil, abych mohl nakrmit svoji rodinu. Nech mě prosím projít.” “Hahahahahaha. Ty si myslíš, že já nejsem hladový? Celé týdny. tu čekám na kořist a teď, když už mi jde někdo do cesty, navíc s obrovskou rybou na zádech, tak ho mám nechat jít? Nebuď bláhový, rybáři.“ lev se plíživě přibližoval k rybáři. Oči mu nebezpečě svítily. Rigogo rychle přemýšlel, jak se z této situace dostat. „Lve, chápu, že máš hlad. Mám pro tebe tedy jednu nabídku.“ „Mluv, rybáři, poslouchám.“ „Nepřijde ti divné, že bych se vracel takto pozdě domů jen s jednou rybou? Zatím táhnu pouze tuto rybu, protože je velice těžká a více jich neunesu. Avšak na mole mám ještě další tucet takových ryb. Pojď se mnou a všechny ti je dám, výměnou za můj život.“ Lev se nechal zlákat rybářovou nabídkou a vydal se s ním k molu. „Kde jsou tvé ryby, rybáři? Jestli sis ze mě dělal srandu, tak víš, co tě čeká.“ „Jak bych si z tebe mohl dělat srandu, lve? Ryby jsou uvázané v síti u támhletoho kůlu.Jsi silnější než já, pojď na konec mola a pomoz mi je vytáhnout z vody.“ Lev byl hloupý a netušil, že na něj rybář vymyslel past. Když se lev skláněl ke kůlu k pomyslné síti s rybami, tak do něj rybář kopl takovou silou, že lev uklouzl a spadl do vody. Jak byl težký po snědené rybě, tak klesl ke dnu a už nikdy nevyplaval. Rigogo s vděčností poklekl a děkoval všem andělům, kteří při něm stáli. Věděl moc dobře, že jeho život visel na vlásku. “Trpělivost je zlatou cestou ke spokojenému životu, opakoval si Rigogo, na každého čeká jeho ryba a já tu svoji ještě neulovil.” S těmito slovy a s velkou dávkou trpělivosti, se Rigogo odebral zpět na moře. Nevíme, jak dlouho byl Rigogo na moři, když jeho prut znovu zaškubal. Tentokrát to bylo ještě silnější než při prvním úlovku. Rybářovi se zdálo, že rybu tahá z vody celou věčnost. Když měsíc pomalu zapadl a slunce začalo vycházet, tak Rigogo po vyčerpávajícím boji rybu vytáhl na loď. Byla asi stokrát větší než Kodjova ryba a asi dvakrát větší než ryba předešlá. Velmi unaven, nicméně šťasten, začal plout k molu. Kolik je asi hodin si Rigogo uvědomil až když na mole spatřil své dva kamarády, kteří se jako každý den chystali vyplout na moře. “Rigogo, bratře, jsi to ty? Ty jsi rybařil celou noc? Co tvá
