Životní příběh - Strana 5 z 5

Ubytování a welcome párty

2 Komentářů / Životní příběh / Napsal Kristyna Bodjona

Předešlé články Cestování do Toga 1.část a Cestování do Toga 2.část, jsem zakončila tím, jak na mě Togo na první dojem zapůsobilo a jak jsem frčela v autě směr hostující rodina. Kdo nestihl přečíst, napravte to a pusťte se do toho :-). Ostatní vítám na palubě a pokračuji ve vyprávění. Dnes je to na téma ubytování a welcome párty :-). Příjezd do rodiny Seděla jsem u otevřeného okénka a z auta pozorovala unikátnost Toga. Vše, ale naprosto vše bylo tak odlišné! Od barev, vůně, hluku až po jednotlivé detaily jako třeba to, že nejsou na silnicích značené přechody, auta nedávají přednost, ale troubí či, že lidé tancují na ulicích. Bomba, byla jsem přesně na místě, kde jsem potřebovala být. Jízda v autě trvala asi 20 minut a už jsme zajížděli do čtvrtě, kde jsem byla ubytovaná. Auto stále projíždělo identicky stejnými uličkami a já se bála, že se již nikdy nedostanu zpět na hlavní silnici. Jak se tu má člověk vyznat, když je to všude naprosto stejné? Ubytování u mama Všechny uličky jsme vykličkovali, motorky vytroubili, pletoucí se ženy s košíky na hlavách ručně vygestovali a já konečně spatřila můj tožský zámek. Ne kecám, spíše hrad. Upřímně jsem byla moc mile překvapená, kde mě ubytovali. Čekala jsem nějaké obydlí z palmových listů a já mezitím bydlela v dvoupatrové vilce, se zahradou a terasou. Když jsme vstoupili dovnitř, tak mě přivítala starší žena, tzv. mama, a její děti v cca mém věku. Všichni se typicky usmívali a vřele mě vítali. Pak jsem k mému velkému překvapení byla představena mé další evropské spolubydlící, o které jsem vůbec netušila, že tam bude. Byla to Němka a do Toga přijela také na letní stáž. Juch! Bla jsem moc ráda, že tu mám někoho, se kterým si budu moct povídat. Já vám totiž ještě neřekla, jak jsem na tom byla ohledně jazykové stránky. Anglicky mluvím plynule, v tom by nebyl problém, až na to, že Togo je francouzsky mluvící země. Mno, francouzštinu, jsem sice studovala asi 10 let a bydlela jsem v Bruselu, nicméně, stále jsem mluvila jak mírně pokročilý začátečník. Navíc francouzština v Togu je také dosti odlišná. Takže když to vezmu kolem a kolem, vůbec jsem nikomu nic nerozuměla. Tím se možná vysvětlují ty všudypřítomné úsměvy. Zabydlování Když jsem se tedy se všemi uvítala a vybalila si základní věci, tak jsem se dala na prohlídku domu. Hned po vstupu z terasy byl obývací pokoj, vybaven stolem, židlemi, TV a ventilátorem. Dále se vstupovalo do úzké chodby, která měla po levé straně dva pokoje, z nichž jeden byl pro hosty. Druhý byl pro dceru paní mama. Po pravé straně se šlo směrem k dalším pokojům a ke schodům do druhého patra. Respektive na střešní terasu, jelikož druhé patro bylo v rekonstrukci. Pokoje na pravé straně patřily mně s Němkou a pak synům paní mama. Co bylo méně milé, ale snesitelné, byl fakt, že jsme se syny sdílely společné toalety a sprchy. No, člověk si řekne, že se to nějak zvládne, ale to by ty záchody musely být aspoň splachovací. Teda, nepochopte mě špatně, kadibudky to nebyly, ale neměly zavedenou vodu v domě, tak se splachovalo nanosenými kýbly s vodou. Mezi námi, myslíte si, že ti chalánci ty kýble pravidelně nosily? Odpověď nechám otevřenou. První jídlo v Togu Po vybalení jsem byla zavolána ke stolu. V Togu se totiž VŽDY najde příležitost na naplnění žaludku a můj příjezd byl momentálně tou nejlepší záminkou. Všichni si tedy posedali kde se dalo a nechali si servírovat kupu rýže se smaženou rybou a pálivou omáčkou. Tu jsem já radši vynechala vzhledem k mé neadaptovanosti na místní stravu. Ráda jsem si zatím zanechala svůj trávící systém v normě. Pro lepší představu, co se v Togu servíruje, sledujte pravidelně rubriku Africké recepty. Po jídle jsem měla pár hodin na odpočinek a v 19h jsem měla být ready na odjezd na welcome párty, pořádanou moji organizací, u které jsem byla na stáži. Fajn, bydlení velmi slušné, rodina se zdála být také, měla jsem evropskou spolubydlící a za chvíli jsem se měla chystat na párty. Zatím se mi v Togu líbilo 🙂 Odjezd na párty a popálená noha Co bylo super bylo to, že jsem po celou dobu pobytu měla svého moto šoféra. Ano, žádný taxík, nebudeme přeci vyhazovat peníze. Pěkně jsem se měla dopravovat na motorce. A proč by ne? Je to přeci větší adrenalin. Vůbec jsem s tím neměla problém. Můj šofér byl tedy v 19h před obydlím a my vyrazili směr párty. V polovině cesty jsme se zastavovali, jelikož jsme nabírali další hosty a já se poprvé zranila. Na to, že jsem byla v Togu teprve pár hodin docela slušný výkon. 🙂 Při sesedání z motorky jsem totiž netušila, že se má sestupovat na straně, kde není výfuk. No a já blondýna sesedala po straně, kde ten šupácký výfuk je a parádně jsem se popálila. Jenže, nebudu tu přeci křičet hned první den. Co by si o mě statní Tožané mysleli. Tak jsem si jen komorně zaskučela sama pro sebe, aby mě nikdo neslyšel, tajně jsem si pohopskala na nepopálené noze a zhluboka dýchala. Naštěstí byla už tma, tak si nikdo ničeho nevšiml. Hihi. Pokračovali jsme dál. Welcome párty Jak jsem si bláhově myslela, že Tožané šlapají podle hodinek, tak jsem se trochu spletla. Jediný šofér, byl po celou dobu mého pobytu na čas. Vše ostatní si žilo svým africkým časem, nebo spíše nečasem. Nebudu přehánět, že welcome párty začala s více než hodinovým skluzem. Což je, co jsem časem zjistila, ještě velice dobré. Stále se na někoho čekalo, něco se chystalo, atd. Nikdo však kromě mě neprojevil známku znepokojení :-). Akce probíhala na osvětlené (velice důležitý bod, jelikož světel večer v Lomé moc není) terase, za hudebního doprovodu, neustále se servírovalo africké jídlo (více v rubrice Africké recepty) a v zásobě byly basy piv a nealko nápojů. Konečně jsem měla možnost se seznámit s panem P., který mi stáž nabídl, a s ředitelem společnosti. Oba mluvili anglicky, tak jsem měla možnost se i představit :-D. A jak

Cestování do Toga 2.část

3 Komentářů / Životní příběh / Napsal Kristyna Bodjona

Pokračování příspěvku Cestování do Toga 1.část Když se všichni usadili na místa a konečně zmlkli, tak…se nic nedělo :D. V tom celé letadlo zhaslo, děti začali křičet a já se začala mírně obávat, co se to děje. Pak se znovu rozsvítilo. Letušky v klidu pochodovali kolem nás a nic neříkaly. V letadle začínalo být nepříjemné teplo a všichni začali žádat o vodu. Nikdo stále nic nevysvětlil a to už jsme měli alespoň půl hodiny letět. Za nějaký čas mi to nedalo a zeptala jsem se klidně procházející letušky, co se to děje. Jen mi odpověděla, že nic a že jen čekáme na vzlet. Aha, já hlupák, že se vůbec ptala. Po necelé hodině od plánovaného vzletu, letadlo neohlášeně nastartovalo a dalo se do pohybu. Lidé začali kvapně zapínat pásy a krotit své potomky, aby se usadili. Já se modlila, abych do té Afriky opravdu doletěla. Na letišti v Adis Ababě Po několika hodinách letadlo přistálo v Adis Ababě. Šílenější letiště jsem neviděla. Co si pamatuji, tak měli jen dva gaty na asi miliardu cestujících. Žádné obchody a pár automatů s jídlem. A já tu měla čekat ještě x hodin na let do Lomé. To cestování do Toga je fakt zmáhající. No nic, co se dalo dělat. Vzala jsem si tablet a začala si číst. Pak jsem se chodila procházet. To mě ale brzy přešlo, jelikož, se po mě nemile dívaly nějaké velice pečlivě – od hlavy až po paty – zahalené ženy a očividně se o mě bavily. Rychle jsem zkontrolovala můj oděv, na němž jsem neshledala nic ostudného a radši zmizela na toalety. Asi jim vadilo, že mi koukají kotníky a hlava. Je pravda, že ta některé může pobuřovat i u nás v Čechách. Záchodová sprcha Na toaletě jsem zažila další zábavu. Zjistila jsem, že nemají toaletní mísy, ale jen takové ty lavůrky s ďourou. Ach jo. To fakt nemám ráda. No, ale čůrat potřebuji, tak jsem do toho šla. Když tak čůrám a docela mi to i jde se strefovat do té díry, ta se najednou pod dveřmi objeví hadice a naplno začne omývat lavůrek, nad kterým jsem dřepěla. Bože! Který hňup. Naštvaně jsem pak vylezla ze záchoda a začala posunkovat na babu s hadicí, aby pochopila, že jsem byla na toaletě, když na mě zaútočila s hadicí. Baba jen pokývala hlavou, že chápe a pokračovala v práci. Abyste si ale nemysleli, že jsem zažívala jen samé hrůzy při mém cestování do Toga. Náhodou jsem mezi tím davem cestujících potkala Češku. Také cestovala z Bruselu a také do Lomé. Dokonce mi vysvětlila, co se dělo s naším etiopským letadlem. Prý mělo poruchu klimatizace. No a jelikož jsme měli už dost velký skluz, tak se na její opravu vykašlali a letěli jsme i s její poruchou. To se přeci stává i v lepších rodinách :-). Lomé, jsem tu! Sláva nazdar výletu, doletěla jsem už jsem tu. V 13h místního času jsem přiletěla do Lomé. Letiště bych přirovnala asi k Pardubickému nádraží. Teď jen doufat, že tu na mě pan P. čeká. Šla jsem rychle vyplnit veškeré papírování o mém pobytu a s moji českou kamarádkou jsem čekala na kufry. Prý kdyby tu na mě nikdo nečekal, tak můžu zůstat u ní a jejího přítele. Fajn. Kufry se našly a já se blížila k exitu. Jen ještě projít přes kontrolu. Netradiční kontrola zavazadel Tožský kontrolor se zdál nebývale vtipný. Otevřel mi kufr a když viděl, že tam mám notebook, tak mi oznámil, že jsem mu prý přivezla dárek a že se mi noťas zabavuje. Nutno podotknout, že byl dosti vážný. Já v tu dobu nevěděla, zda si dělá srandu nebo jestli se toto v Togu děje normálně. Tak jsem mu milým drobným hláskem odvětila, že jsem úplně nezamýšlela mu nějaký dárek přivézt, natož můj notebook. Nato se pak černoch podíval na své kolegy a začali se z plna hrdla smát. Kdo nezná černošský smích, nedokáže si představit. Padá omítka. Uff, vzala jsem si rychle kufr a pádila do hlavní haly. Tam už stála skupinka černochů a drželi transparent s nápisem Hello Týna. Welcome to Togo! Pan P. mezi nimi nebyl, prý má moc práce, ale poslal za sebe náhradu velice vtipných lidí. Všichni se na mě široce usmívali a hned mě začali objímat. Otázky kladli jeden přes druhého a já byla ráda, že se mě tu někdo ujal. První dojmy z nové země, které ve mě zůstávají do teď jsou: Neuvěřitelná vlhkost ve vzduchu – pocit, jak když jste v tropickém pralese Všude červená půda Všude jsou lidé tmavé pleti – já vím, jsem v Africe, ale je to změna Palmy Pocit uvolněné atmosféry. Láska na první pohled Nikdo se nikam nehnal a všichni měli úsměvy na rtech. Každý na mě mával. Přišla jsem si jak v Jiříkově vidění. Takhle pozitivně jsem si příjezd nepředstavovala. Bylo to úžasné. Nasedla jsem do auta a vydali jsme se směr k mému ubytování. Vůbec jsem nevěděla kam jedu. Bylo mi to jedno. Teď jsem tu byla jen já a Togo. Pamatuji si, jak jsem z auta hltala každý detail, každého procházejícího se člověka, každý strom, budovu, vše. I můj uvítací sbor respektoval tuto intimní chvilku poznání a nechal mě se v klidu vším kochat. Takto na mě poprvé zapůsobila Afrika. Láska na první pohled. V dalším článku vás seznámím s mojí hostující rodinou, bydlením a panem P. Líbil se vám článek? Zanechte komentář, sdílejte a likujte. 🙂

Cestování do Toga 1.část

4 Komentářů / Životní příběh / Napsal Kristyna_Bodjona

V předešlém příspěvku jsem popisovala, proč jsem se rozhodla opustit bezproblémový život v Bruselu a jak mi Togo přišlo do cesty. Nutno podotknout, že v tu dobu jsem vůbec netušila, že se pro mě Togo stane v následujících pěti letech domovem. Plánem bylo odjet na letní prázdniny a vyčistit si hlavu. Nu, jak se říká, člověk míní život mění. Další článek o cestování do Toga právě začíná… Očkování Ještě před odjezdem jsem musela zařídit jistá opatření spojená s pobytem v Africe. První důležitou věcí bylo očkování a způsob ochrany proti malárii. Při konzultaci na bruselské klinice, mi bylo doporučeno veliké množství doporučených očkování. Nevezmou si přeci na triko, že bych se v Togu úplně zdravotně rozložila. Mno, já jim za detailní konzultaci poděkovala a nechala se očkovat jen proti povinné žluté zimnici a hepatitidě. Na zbytek nemocí jsem se zdála dostatečně fit. Malárie Dalším velkým tématem je malárie. Přátelé, neděste se prosím předem. Já vím, že jsme médii masírováni, jak na malárii umírá xy lidí a dětí ročně. Nicméně je třeba vysvětlit, že těch stupňů malárií je hodně a jen ten nejvyšší stupeň je opravdu závažný. V Togu se tato úroveň malárie dle mých zdrojů nevyskytuje. Na druhou stranu, situaci jsem určitě podcenit nechtěla. Přečetla jsem si tedy o nemoci mnoho brožurek s různými doporučeními na antimalarika a rozhodla se pro koupi léku s minimální účinnou ochranou. Že to nedává smysl? Záleží co se svým organismem plánujete udělat. Samozřejmě jsou na trhu skvělá antimalarika, která zaručí 99% ochranu před nemocí. Co vám ale nezaručí, je zachování vašeho mentálního a tělesného zdraví. Takováto antimalarika totiž obsahují látky způsobující poruchy vidění, sluchu, krve tvorby, narušují mentalitu a v lepším případě způsobují jen průjem a zvracení. Tudíž, po zvážení takových kontraindikací, jsem se rozhodla pro mírnější formu léku. Slepá a zvracející být v Togu určitě nechceš. Pro jistotu jsem si přibalila sprej proti komárům a tím považovala svoji přípravu za dokončenou. Naštěstí, jsem nikdy za těch 5 let malárii neměla. Ještě musím dodat, že “krásnou” zkušenost z podcenění ochrany proti malárii má moje dlouholetá kamarádka Lucie, tímto ji zdravím a v budoucnu o její návštěvě napíšu článek. Poslední věci na vyřízení byla víza a cestovní pojištění. Já si víza předem kupovala v Belgii, jelikož jsem nevěděla, jak to na tožském letišti chodí. Později jsem už byla zkušená a víza kupovala vždy po příjezdu do země. Je to levnější a paradoxně rychlejší. Teď už ale ke koupi letenky a letu samému. Koupě letenky do Toga Koupit letenku do Toga není úplně easy. Určitě nečekejte přímý spoj, pokud neletíte třeba z Francie. Já poprvé cestovala z Bruselu a zvolila jsem si cenově velice přístupný let, který trval “krásných” 24 hodin. Později jsem cestovala z Prahy do Lomé přes Cassablancu a to už vyšlo časově na cca 8h, což jde. Můj první let z Bruselu do Lomé jsem tedy volila přes Vídeň a Adis Ababu a našla jsem ho pomocí serveru www.kiwi.com. Den D konečně nastal a já stála před bruselským letištěm sbalená do dvou kufrů. Co přeci člověk do Afriky na dva měsíce potřebuje? Vzala jsem si to nejhorší oblečení, kosmetiku, léky a počítač. Potom jsem trochu litovala, že jsem si nevzala lepší věci, ale o tom někdy příště. Jo, měla jsem také plavky, jedu přeci k moři, že? K moři, ve kterém se koupou sebevrazi. 😀 Afrika na palubě Už když jsem nastoupila do letadla společnosti Ethiopian Airlines, tak jsem se ocitla v Africe, a to jsme ještě ani nevzlétli. Procentuálně jsem tvořila asi 2% bílých na palubě a budila jsem nemalou pozornost. Atmosféra v letadle byla taky naprosto odlišná od mých ostatních letů. Všichni se překřikovali, chodili z místa na místo a vůbec nerespektovali fakt, že do letadla nastupují další cestující. Když jsem došla na mé místo, zjistila jsem, že je již zabrané nějakou africkou rodinkou. Slušně sem jim ukázala palubní lístek s místem, které mělo patřit mě a zeptala se, jestli si nespletli místo. Nato mi odpověděli, že tu právě narazili na staré přátelé cestující do Etiopie a že by rádi seděli spolu. Jestli by mi to teda nevadilo a našla si jejich původní místa vzadu v letadle. Celou dobu se na mě mile usmívali, spínali ruce a aktivně ukazovali směrem dozadu. Co jsem měla dělat? Nemohla jsem přeci nevyhovět. Bylo mi to jedno, kde budu sedět. Odebrala jsem se tedy někam dozadu. Když jsem se těmi všemi vystrčenými zadky prodrala až na konečné místo, chtěla jsem si uložit do podpalubí kufr. Ejhle, všechna míst zabraná. To už jsem teda volala mírně pohoršeně na letušku, že nemám místo na kufr. Ta jen pokrčila rameny, vzala ho a někam šoupla. Že si mám prý pamatovat, kam ho dává. 😀 Ok tedy. Začala jsem se v duchu usmívat a představovala jsem si, jaké to bude, až budu v Africe. Zatím to dobrodružství pěkně začalo. Pokračování v příspěvku Cestování do Toga 2. část Líbil se vám článek? Komentujte, sdílejte a likujte. 🙂

Jak to všechno začalo

2 Komentářů / Životní příběh / Napsal Kristyna_Bodjona

Takže pěkně od začátku, jak to všechno začalo…Bylo mi 24 let a i když mi v životě do té doby ne vše vyšlo podle mých představ, pevnou základnu jsem měla vybudovanou. Odmaturovala jsem s vyznamenáním, dostala se na prestižní VŠ v Olomouci, absolvovala kurz mezinárodních vztahů v Bruselu a rok nato jsem získala titul MSc. na belgické univerzitě VUB. Jelikož mi šlo studium od ruky, tak jsem nikdy neprodlužovala ani neopakovala ročník. Učení bylo zkrátka moje parketa a já se těšila, jak ty diplomy jednou všechny zpeněžím. 😀 Život v Bruselu Jak už v popisu mých studií napovídám, postgraduální studium jsem absolvovala v Bruselu a tamní život jsem si maximálně užívala. Atmosféra toho města je totiž pro takového člověka jako jsem já absolutně uchvacující. Je to město, které mladému člověku nabízí zábavu, kulturu, možnost profesního růstu a mnoho dalšího. Já v době studií hledala hlavně zábavu a jak se říkalo “kontakty”, abych to přeci někam dotáhla, že? Čas plynul, já studovala, měla kupu multi-kulturních kamarádů a život byl prostě báječný. No, dobře, nedařilo se mi moc v oblasti partnerských vztahů, ale to se dalo přežít. Potřeba změny Jenže, jak to tak v životě chodí, člověk je jednou nahoře jednou dole, a já ke konci svých studií začala pociťovat, že sjíždím z horské dráhy dolů. Víkendy strávené v barech mě začaly nudit, konkurenční prostředí velkoměsta mě naplnilo obavami, jestli si vůbec i přes kupu diplomů najdu práci, a neustálý kontakt s převážně single lidmi, kteří se hlava nehlava ženou za kariérou a velkým výdělkem, mě začal značně nevyhovovat. Najednou jsem si uvědomila, že to, co mi v začátcích Brusel dával, mi už nestačilo, nebo spíše, jsem to už nepotřebovala. Ocitla jsem se v bodě, kde jsem nechtěla být a potřebovala jsem změnu. A to radikální! Afrika jako řešení No a já už jsem taková, že když si něco usmyslím, tak to realizuji. Tentokrát jsem si usmyslela, že odjedu na prázdniny do Afriky. Přišlo mi to jako to nejsmysluplnější řešení mého problému. Proč? Hned vám udám pádné důvody. Nutně jsem potřebovala pryč z hektického, kariérně nastaveného velkoměsta, pryč od materiálních lidí a hlavně pryč od veškerého mužského pokolení, kterým jsem tehdy byla ve velkém obklopena. Plánovala jsem si oddechnout, odpočinou, vyčistit hlavu a jen tak si být. Hlavně sama a pryč od všeho. Afrika se tedy jevila jako geniální řešení. Ha! Našlo se světlo na konci tunelu. Myšlenka stáže Jak už jsem zmínila, se svým plánem jsem byla spokojena. Když jsem ale přemýšlela, za čím do té Afriky pojedu, tak jsem se přeci jen nechala trochu ovlivnit mým ambiciózním já a rozhodla se, že se tam nepojedu jen tak válet k moři, jelikož jsem si to jako nemajetná studentka ani nemohla dovolit, ale že tam pojedu na stáž. Puzzlíky začaly zapadat a já už se viděla v Africe. Sedla jsem tedy k netu, napsala pár inzerátů a čekala co z toho vzejde. Nějakou dobu se nic nedělo. Sem tam mě kontaktovaly neziskové společnosti, které chtěli, abych si veškeré náklady hradila sama plus abych jim zaplatila za registraci, což v mém případě opravdu nepřicházelo v úvahu, a já začínala propadat panice, že nikam nepojedu. Až jednou mě napadlo se kouknout do žádostí o zprávy na Facebooku. Věřím hodně na znamení v životě a toto bylo jedno z nich. Já se totiž do takové kolonky nikdy nedívám. Listovala jsem různými spamy, až jsem narazila asi na měsíc starou zprávu od určitého pana P, který viděl moji žádost o stáž a rád by mi ji nabídl. Jednalo by se o stáž pro jednu mediální start-upovou firmu, kde bych spravovala sociální sítě a jediným mým nákladem by byla cesta a to vše kolem ní, tzn. víza a pojištění. Jídlo, ubytování a ostatní náklady spojené s pobytem by hradila firma. Pan P žádal, abych přijela na 2 měsíce v období letních prázdnin do západní Afriky, do Toga. Togo volá Taková příležitost mi projela tělem jako šíp. Tohle musí vyjít, cítím to. Zas se vracím na svoji cestu. S panem P jsem si nějakou dobu psala, pilovali jsme detaily a podmínky mé stáže, a v květnu jsem si s mírnou obavou koupila zpáteční letenku do Toga. Rozhodnutá, že pojedu sama, do úplného neznáma, se skoro nulovou garancí, že na mě pán P z Faceboou bude v Togu na letišti čekat, ale převelice šťastná, že můj život zase nabírá na obrátkách. O tom, jak jsem cestovala a jestli jsem do Toga vůbec doletěla, se dozvíte ve článku Cestování do Toga 1 a Cestování do Toga 2. 🙂