Jak jsem se seznámila s partnerem
V předešlém článku jsem popisovala, jak jsem v Togu trávila volný čas a jak se moje pracovní doba zkrátila na pouhých 5 hodin denně místo plánovaných 8 hodin. No, nedalo se nic dělat, změny do života patří a já tak měla alespoň více času prozkoumávat okolí Lomé. Kdo ví, osud tomu asi tak chtěl a právě díky nadměrnému volnému času jsem si začala hledat nové aktivity. Jedna z nich mi dokonce načrtla cestu k mému budoucímu partnerovi a dnešnímu manželovi. Tomuto příběhu se v tomto článku budu věnovat. Koho tedy zajímá, jak jsem se seznámila s partnerem, ať se pustí do tohoto článku :-). První setkání Jak jsem už minule zmiňovala, svůj volný čas jsem ráda trávila aktivně a často chodila běhat se syny maman okolo fotbalového hřiště. Ač nejsem velký fanda fotbalu, tak jsem kluky doprovázela na jejich týdenní zápasy a užívala si atmosféry afrického fotbalu. Lepší než sedět na zadku doma, že? Jednou jsme tak šli pro mě úplně neznámou cestou, kolem jedné tělocvičny, před kterou byl obří billboard s nápisem “Zumba”. Reklama mě opravdu zaujala, protože jsem měla zájem si jít někam zahopsat a zatancovat. No a jak tak stojím, koukám a přemýšlím, tak můj pohled zamířil na muže sedícího na verandě tělocvičny. Měl pěkný tělo (to je důležité :-D), zasněný výraz a i když to zní otřepaně, tak mě něčím magicky přitahoval. Prostě po relativně dlouhé době jsem spatřila krásnýho chlapa. Jenže co z toho, že? Nic. Probudila jsem se ze svého snění a pokračovala s mým fotbalovým týmem na zápas. Chvilku jsem nad tajemným mužem sice bloumala, ale pak jsem ho vypustila z hlavy… Koupě stolu do kanceláře Dny ubíhaly relativně pomalu a já stále přemýšlela, co s volným časem. Když jsem se v práci zeptala, kdy budu mít internet a kancelář, tak mi bylo vždy řečeno, že zítra :-D. Těch zítřejšků jsem takto zažila nesčetněkrát. Jednou mi šéf řekl, že je objednaný stůl a že ho zítra dovezou. Fajn, řekla jsem si, konečně třeba budu mít kancelář a začnu plnohodnotně pracovat :-). Přátelé, to bych však nesměla být v Africe. Když jsem druhý den přišla do práce a stůl nikde, tak jsem se už opravdu trochu naštvala. To je furt samé zítra a pak skutek utek. Zeptala jsem se tedy, kde je ten zpropadený stůl???? Nato mi šéf s klidným výrazem vysvětlil, že stůl, který byl dodán se bohužel nevešel do kanceláře….Má smysl to nadále komentovat? Proč přeci měřit rozměry kanceláře, když máme 50 % pravděpodobnosti, že se rozměr buď trefí nebo ne. No, asi nemá smysl nad tím moc přemýšlet a let’s turn the page. Kancelář nebyla, žádaný helma na motorku také ne, ale aspoň jsem měla volný čas :-). Nápad mého nápadníka Jedno odpoledne jsem měla opravdu špatný den. Nic moc mě nebavilo a neměla jsem na nic náladu. Asi další PMS, nebo co. Šla jsem se tedy projít a vyčistit si hlavu. Jak jinak. Tak si tak jdu, se sluchátkama v uších, když na mě z dálky mává můj nápadník (mluvila jsem o něm v tomto článku). Co teď? Kam tady můžu téct? Mám dělat, že ho nevidím? Mám ho nějak obejít? Takový pech, že jsem zrovna byla na místě, kam se nedalo odbočit. Zavazovat si tkaničku a předstírat, že tam nejsem, bylo divné, tak jsem se jen pousmála a šla mu s myšlenkami PANE BOŽEEE naproti. Nápadník si hned všiml, že nejsem tzv. ve své kůži. Zeptal se mi co mi je? Mno, nechtěla jsem mu říct, že na něj momentálně nemám náladu a ráda bych byla sama, tak jsem se mu svěřila s druhým problémem a vylíčila mu, že se tak trochu v Lomé nudím. Nápadník začal velice hluboce přemýšlet a pak mi navrhl, jestli se nechci jít podívat do nedaleké tělocvičny. Prý tam chodí často, zná majitele a ten prý hledá nějakou slečnu na předcvičování zumby. Hummm, nápadník si hned získal moji pozornost a náladička se mi rapidně zlepšila. No, jasně, že chci, odpověděla jsem. Tak jsme se vydali směr tělocvična a já se těšila, že budu mít novou aktivitu :-). Známá tělocvična Když jsme dorazili na místo, tak jsem si říkala, že mi to je nějaké povědomé. Za chvíli jsem uviděla obrovský billboard s reklamou na Zumbu a vše mi bylo jasné. Kolem této tělocvičny jsem kdysi šla s týmem na zápas. Tak uvidíme, jak se mi tu bude líbit a zda se s majitelem domluvíme. Tělocvična byla dosti prostorná. V jedné polovině byly stroje na posilování, rotopedy, běhací pásy a trampolíny. Druhá část byla vyhrazena pro taneční aktivity. K dispozici bylo pódium se zrcadly a pod ním velký plac s položeným kobercem pro hopsání zákazníků. Tělocvična mi sice přišla jak postavená z umakartonu, ale musím uznat, že základní vybavení měla. Jen střecha mi přišla taková nedodělaná a nechtěla jsem si představovat, jak to tu vypadá, když začne pršet. S majitelem jsme se nakonec dohodli, že tu budu působit, jako dobrovolník na předcvičování zumby s tím, že si kdykoliv mohu zadarmo přijít zacvičit na přístrojích. To jsem brala jako férovou nabídku a stanovila jsem si týdenní lekce zumby na pondělí a středu večer. Setkání s Landrym První lekci jsem vedla hned za dva dny po té, co jsem se s majitelem domluvila a musím se přiznat, že jsem byla dosti nervózní. Nevěděla jsem, jakou budu mít klientelu, jestli mi budou rozumět a jestli se jim vůbec moje hodina bude líbit. Připravila jsem si tedy cca 10 písniček s jednoduchými choreografiemi a těšila se na svojí první hodinu. Jaké překvapení bylo, když jsem po příchodu do tělocvičny spatřila mého objeva, kterého jsem obdivovala kdysi na cestě s kluky na zápas. Nekecám když řeknu, že jsem na něj úplně zapomněla. Až když jsem ho znovu uviděla, jsem si vybavila, jak jsem na něj hleděla :-). Hned se mi nalila nová krev do žil a já se o to více na svoji první hodinu těšila. Škoda jen, že on si mě moc nevšímal. O to více, to však bylo zajímavé. Představení se První lekce zumby se vyvedla dle mých
Co je moc to je příliš Avšak, jak čas ubíhal, tak jsem přílišného obdivu ze strany Tožanů měla dost. Přišlo období, kdy jsem chtěla být neviditelná a jen tak se procházet po čtvrti bez toho, aby na mě někdo civěl či se o mně okatě bavil. Přátelé mi radili dát si sluchátka do uší a nevnímat okolí, ale věřte mi, to vás stejně nezachrání. Najednou jsem si uvědomila, jak mi strašně vadí slovo Yovo. Místní se mi sice snažili vysvětlit, že to slovo nemá negativní konotaci, že je to spíš naopak, symbol krásy, čistoty, vzdělanosti a já nevím čeho ještě. Ale já i takto dobře míněného slova měla dost. Prostě nechcete, aby vás všichni konstantně oslovovali barvou pleti, i když v dobrém slova smyslu. Nebo ne ?Moc jsem si přála, aby mě oslovovali třeba madam nebo prostě jménem, ale hlavně ne výrazem Yovo. Víte proč? Cítila jsem se oznámkovaná. Zaškatulkovaná. Bylo na mě nahlíženo skrz závoj předsudků a zkreslených představ. Pro všechny jsem čistě a jednoduše byla bohatá Evropanka, která si přijela vyzkoušet Afriku a pak se vrátí do svého evropského zámku. Avšak jen já sama jsem věděla, že to tak není a nedokázala jsem to nikomu vymluvit. Pozitivní rasismus To, co jsem zažívala, byl tzv. pozitivní rasismus. Co to vlastně je? Jestliže bychom se snažili o definici rasismu, pravděpodobně bychom mluvili o nenávisti k jedinci opodstatněné pouze jeho příslušností k určité rase. Vychází z přesvědčení o rozhodujícím vlivu rasových odlišností na dějiny a kulturu společnosti s preferencí tzv. nadřazené rasy (zdroj: http://www.peengel.cz/rasismus.htm). Naopak pozitivní rasismus by se dal definovat jako vyzdvihování a preferování menšinové rasy. Já to laicky nazývám rasismus naruby. I když to možná zní, jako něco skvělého, mě se to nelíbilo. Víte proč? Často jsem dostávala jiné ceny za zboží než místní obyvatelstvo. Proč? No protože jsem přeci bohatá běloška a musím tudíž zaplatit více. Právě moje barva kůže způsobovala to, že jsem nevěděla, kdo je falešný a kdo je upřímný. Kdo je opravdový přítel a kdo kamarádství ku svému prospěchu předstírá. Nelíbilo se mi, že pozitivní rasismus pronikl do aktivit marketingu. Vždyť právě reklamy nejvíce ovlivňují dospívající mladé lidi. Bylo až do očí bijící,
a rozhodla jsem se vám dnes představit, jakým rozvojovým aktivitám jsem se v Togu věnovala. Jak jsem již v předešlém článku zmínila, do Toga jsem přijela pracovat mimo jiné i pro společnost Amis du Monde Entier, což je nezisková organizace pro podporu rozvoje Toga. Jedním z hlavních projektů této společnosti byl projekt pro rozvoj vesnice Aklakou. Co je to AME a jak společnost funguje? Budu se opakovat. AME je nezisková společnost, tvořená cca deseti členy tožské národnosti, zaměřující se na místní rozvoj v Togu. Společnost není zatím nikým dotovaná. Na vše se skládají její členové a velká část podpory jde od mediální společnosti, pro kterou jsem pracovala jako stážistka. Členové společnosti AME jsou veskrze mladí lidé se středním a vysokoškolským vzděláním a hlavně s motivací podpořit místní rozvoj. Společnost funguje na principu demokracie, kde má každý možnost se svobodně vyjádřit a přijít s jakýmkoliv plánem. Líbí se mi, že organizace není závislá na finanční podpoře ze zahraničí a mohou si tak o svých aktivitách rozhodovat sami. Cesta do Aklakou Když mě tedy členové společnosti oslovili, abych se podílela na jejich aktivitách, byla jsem velmi potešena. Moc jsem si vážila toho, že dávají na mé názory a snaží se na problematiku dívat mýma očima. Ze začátku jsme pracovali s odbornými analýzami a později jsme tvořili koncepty na podporu rozvoje. Teorie je supr, ale chce to praxi. Naplánovali jsme tedy návštěvu jedné nedaleké vesnice Aklakou, abychom si pohovořili s místním obyvatelstvem a zjistili, co je třeba zlepšit. Sraz byl stanoven na 8 h v sobotu ráno. Já na značkách a nikde nikdo. Jen já a můj šofér. Typické. Zase jsem zapomněla, že se musím řídit africkým časem. Kolem 10 h už byli na značkách skoro všichni, ale zase se objevil problém. Nějak jsme se před odjezdem opomněli přepočítat a stalo se to, že nás na jedno auto mělo jet nějak moc :-D. OMG! Kdo se přeci bude obtěžovat něco takového plánovat dopředu, když to jde řešit ještě ten den. Po asi další hodině jsme měli další auto a mohli jsme konečně vyrazit. Skluz tedy asi pouhé 3 h :-). Příjezd do Aklakou Cesta ubíhala hladce, svižně a mně se po počáteční naštvanosti, že jsem jak tupec čekala takovou dobu, začala vracet dobrá nálada. Všichni spolucestující se mi ji totiž snažili zlepšit a celou cestu mi zpívali do ouška :-). Konec konců to byla celkem sranda. Do Aklakou jsme dorazili asi po třech hodinách a já začínala mít docela hlad. Úplně si pamatuju, jak jsem začala zoufat, co budu jíst, když jsme přijeli do odlehlé vesnice, plné hliněných chaloupek bez známky jakéhokoliv obchůdku natož restaurace. Naštěstí jsem nebyla jediná hladová a brzy pro nás vesničanky začali připravovat fazole. V tu dobu bych snědla asi cokoliv. Uvítání Krátce po příjezdu jsme se pozdravili s místními obyvateli – respektive ženami, jelikož muži byli v práci mimo vesnici – a místním stařešinou. Velice vstřícně a usměvavě nás přivítali a vyzvali k jídlu. Nejdříve jsme ochutnali kokos a kokosovou vodu, místní ovoce připomínající broskve a poté nám naservírovali fazole s gari. Gari je mouka z manioku o jejíž výrobě se zmíním níže v článku. Plánuji také napsat recept s touto surovinou. Aktivity a představení projektu Po jídle jsme přešli k představení aktivit společnosti AME a dali se do debaty se ženami a stařešinou. Vše probíhalo autenticky v místním jazyce. Takže jsem ničemu nerozumněla :-D. Pak mi ale kolegové vše přeložili. Prvním tématem byla Ebola. Bylo to totiž přesně v dobu, kdy se Ebola šířila po západním pobřeží Afriky a klíčové informace se do odlehlých vesnic špatně dostávaly. Vesnice totiž nemá elektřinu a na nějaký telekomunikační signál můžete také zapomenout. 1. Aktivita – Provoz mlýnku na maniok Když nás místní obyvatelé vyslechli a naučili se jak se vyvarovat nákaze Eboly, přesunuli jsme pozornost na aktivity pro rozvoj ve vesnici. První, co se mí kolegové chtěli dozvědět, bylo, jak se jim pracuje s darovaným mlýnkem na maniok. (Pozn. autora: v minulosti členové společnosti AME vybrali peníze na koupi jednoho mlýnu na maniok, který má za cíl zefektivnit práci místního obyvatelstva). Obyvatelé byli trochu v rozpacích, jelikož museli přiznat, že mlýn nevyužívají. Zásadní chyba, kterou v minulosti moji kolegové udělali a kterou dodnes vykonávají některé celosvětové humanitární společnosti, je ta, že se nejprve obyvatel nezeptali, co potřebují! Ačkoliv z dobré vůle vybrali peníze na mlýn, který dle jejich uvážení měl zefektivnit práci, vesničané o něj nestáli a nevyužívali ho. Poučení č.1: při poskytování pomoci, je třeba nejprve zjistit, co daná komunita potřebuje. Proč vesničané nechtěli mlýnek Výroba mouky z manioku má ve vesnici svoji tradici. Říká se, že práve gari (=mouka z manioku) z vesnice Aklakou je jednou z nejlepších v Togu. Já měla to štěstí sledovat její výrobu na vlastní oči a teď se s vámi o tom podělím. Co je důležité říct je to, že výroba gari je výsadou žen. Ráno po porobuzení vezmou své děti a jdou asi 10 min kousek za vesnici na rozlehlé pole, kde v poklidné atmosféře vyrábějí maniokovou mouku. Je to v podstatě pásová výroba. Jedna maniok oloupe, druhá ho nastrouhá, třetí ho praží a čtvrtá ho prosívá. (Pozn. autora: nejsem si úplně jistá postupem, je to už nějaká doba, co jsem to viděla, ale tak nějak to probíhá :-)). Na vše mají svůj čas, vše si dělají za ženského klábosení a do toho se starají o své potomky. Žádní muži je neotravují a ony si tak užívají chvíle klidu. Nyní vám sepíši důvody odmítnutí mlýnu: Ženy chtěly být mimo vesnici a zachovat rytmus své výroby. Mlýn by byl jinak umístěn ve vesnici všem na očích a ženy by ztratily svoje intimní chvíle. Na obstarávání mlýnu stačí dva lidi. Ženy se obávaly, že by neměly co na práci. V případě, že by mlýn obstarával někdo cizí, panovala obava, že by si ten dotyčný kradl mouku domů. Nyní měly ženy přehled, co vyprodukovaly. Takovéto důvody