Životní příběh - Strana 4 z 5

Jak jsem se seznámila s partnerem

2 Komentářů / Životní příběh / Napsal Kristyna Bodjona

V předešlém článku jsem popisovala, jak jsem v Togu trávila volný čas a jak se moje pracovní doba zkrátila na pouhých 5 hodin denně místo plánovaných 8 hodin. No, nedalo se nic dělat, změny do života patří a já tak měla alespoň více času prozkoumávat okolí Lomé. Kdo ví, osud tomu asi tak chtěl a právě díky nadměrnému volnému času jsem si začala hledat nové aktivity. Jedna z nich mi dokonce načrtla cestu k mému budoucímu partnerovi a dnešnímu manželovi. Tomuto příběhu se v tomto článku budu věnovat. Koho tedy zajímá, jak jsem se seznámila s partnerem, ať se pustí do tohoto článku :-). První setkání Jak jsem už minule zmiňovala, svůj volný čas jsem ráda trávila aktivně a často chodila běhat se syny maman okolo fotbalového hřiště. Ač nejsem velký fanda fotbalu, tak jsem kluky doprovázela na jejich týdenní zápasy a užívala si atmosféry afrického fotbalu. Lepší než sedět na zadku doma, že? Jednou jsme tak šli pro mě úplně neznámou cestou, kolem jedné tělocvičny, před kterou byl obří billboard s nápisem “Zumba”. Reklama mě opravdu zaujala, protože jsem měla zájem si jít někam zahopsat a zatancovat. No a jak tak stojím, koukám a přemýšlím, tak můj pohled zamířil na muže sedícího na verandě tělocvičny. Měl pěkný tělo (to je důležité :-D), zasněný výraz a i když to zní otřepaně, tak mě něčím magicky přitahoval. Prostě po relativně dlouhé době jsem spatřila krásnýho chlapa. Jenže co z toho, že? Nic. Probudila jsem se ze svého snění a pokračovala s mým fotbalovým týmem na zápas. Chvilku jsem nad tajemným mužem sice bloumala, ale pak jsem ho vypustila z hlavy… Koupě stolu do kanceláře Dny ubíhaly relativně pomalu a já stále přemýšlela, co s volným časem. Když jsem se v práci zeptala, kdy budu mít internet a kancelář, tak mi bylo vždy řečeno, že zítra :-D. Těch zítřejšků jsem takto zažila nesčetněkrát. Jednou mi šéf řekl, že je objednaný stůl a že ho zítra dovezou. Fajn, řekla jsem si, konečně třeba budu mít kancelář a začnu plnohodnotně pracovat :-). Přátelé, to bych však nesměla být v Africe. Když jsem druhý den přišla do práce a stůl nikde, tak jsem se už opravdu trochu naštvala. To je furt samé zítra a pak skutek utek. Zeptala jsem se tedy, kde je ten zpropadený stůl???? Nato mi šéf s klidným výrazem vysvětlil, že stůl, který byl dodán se bohužel nevešel do kanceláře….Má smysl to nadále komentovat? Proč přeci měřit rozměry kanceláře, když máme 50 % pravděpodobnosti, že se rozměr buď trefí nebo ne. No, asi nemá smysl nad tím moc přemýšlet a let’s turn the page. Kancelář nebyla, žádaný helma na motorku také ne, ale aspoň jsem měla volný čas :-). Nápad mého nápadníka Jedno odpoledne jsem měla opravdu špatný den. Nic moc mě nebavilo a neměla jsem na nic náladu. Asi další PMS, nebo co. Šla jsem se tedy projít a vyčistit si hlavu. Jak jinak. Tak si tak jdu, se sluchátkama v uších, když na mě z dálky mává můj nápadník (mluvila jsem o něm v tomto článku). Co teď? Kam tady můžu téct? Mám dělat, že ho nevidím? Mám ho nějak obejít? Takový pech, že jsem zrovna byla na místě, kam se nedalo odbočit. Zavazovat si tkaničku a předstírat, že tam nejsem, bylo divné, tak jsem se jen pousmála a šla mu s myšlenkami PANE BOŽEEE naproti. Nápadník si hned všiml, že nejsem tzv. ve své kůži. Zeptal se mi co mi je? Mno, nechtěla jsem mu říct, že na něj momentálně nemám náladu a ráda bych byla sama, tak jsem se mu svěřila s druhým problémem a vylíčila mu, že se tak trochu v Lomé nudím. Nápadník začal velice hluboce přemýšlet a pak mi navrhl, jestli se nechci jít podívat do nedaleké tělocvičny. Prý tam chodí často, zná majitele a ten prý hledá nějakou slečnu na předcvičování zumby. Hummm, nápadník si hned získal moji pozornost a náladička se mi rapidně zlepšila. No, jasně, že chci, odpověděla jsem. Tak jsme se vydali směr tělocvična a já se těšila, že budu mít novou aktivitu :-). Známá tělocvična Když jsme dorazili na místo, tak jsem si říkala, že mi to je nějaké povědomé. Za chvíli jsem uviděla obrovský billboard s reklamou na Zumbu a vše mi bylo jasné. Kolem této tělocvičny jsem kdysi šla s týmem na zápas. Tak uvidíme, jak se mi tu bude líbit a zda se s majitelem domluvíme. Tělocvična byla dosti prostorná. V jedné polovině byly stroje na posilování, rotopedy, běhací pásy a trampolíny. Druhá část byla vyhrazena pro taneční aktivity. K dispozici bylo pódium se zrcadly a pod ním velký plac s položeným kobercem pro hopsání zákazníků. Tělocvična mi sice přišla jak postavená z umakartonu, ale musím uznat, že základní vybavení měla. Jen střecha mi přišla taková nedodělaná a nechtěla jsem si představovat, jak to tu vypadá, když začne pršet. S majitelem jsme se nakonec dohodli, že tu budu působit, jako dobrovolník na předcvičování zumby s tím, že si kdykoliv mohu zadarmo přijít zacvičit na přístrojích. To jsem brala jako férovou nabídku a stanovila jsem si týdenní lekce zumby na pondělí a středu večer. Setkání s Landrym První lekci jsem vedla hned za dva dny po té, co jsem se s majitelem domluvila a musím se přiznat, že jsem byla dosti nervózní. Nevěděla jsem, jakou budu mít klientelu, jestli mi budou rozumět a jestli se jim vůbec moje hodina bude líbit. Připravila jsem si tedy cca 10 písniček s jednoduchými choreografiemi a těšila se na svojí první hodinu. Jaké překvapení bylo, když jsem po příchodu do tělocvičny spatřila mého objeva, kterého jsem obdivovala kdysi na cestě s kluky na zápas. Nekecám když řeknu, že jsem na něj úplně zapomněla. Až když jsem ho znovu uviděla, jsem si vybavila, jak jsem na něj hleděla :-). Hned se mi nalila nová krev do žil a já se o to více na svoji první hodinu těšila. Škoda jen, že on si mě moc nevšímal. O to více, to však bylo zajímavé. Představení se První lekce zumby se vyvedla dle mých

Jak se stalo, že jsem v Togu byla považována za lehkou dámu

1 Komentář / Africké kuriozity,Životní příběh / Napsal Kristyna Bodjona

V předešlém příspěvku jsem popisovala, jak jsem byla Tožany, jakožto běloška vnímána a jak se ke mně vlivem předsudků chovali. Dnešní článek, jehož nadpis je mírně kontroverzní :-), na toto téma bude lehce navazovat. Podělím se totiž s vámi o tom, jak se stalo, že jsem v Togu byla považována za lehkou dámu. Nadbytek volného času Vzhledem k tomu, že se v mé práci nekonala změna pracovní doby z dočasně stanovené na původně domluvenou, tak jsem se v Lomé začala dost brzy nudit. Ono totiž, když jste už ve 12h doma, nemáte přístup k internetu, o nějakém velkoobchodě se vám může jen zdát, tak nastává trochu prekérní situace. Kór, když ostatní spolubydlící jezdili ze svých stáží až kolem 19h. Ze začátku jsem se tedy chodila procházet, ale neustálé chození po té samé čtvrti, mě dosti brzy přestalo bavit. Navíc, mě na každém rohu někdo zastavoval, což nebylo dvakrát příjemné. Začala jsem se tedy více bavit se syny naší paní domácí, tzv. Mama, kteří měli v tu dobu školní prázdniny. Naštěstí to byli celkem aktivní chlapci a každý druhý den chodili kousek od baráku hrát fotbal. Netrvalo dlouho a já se k nim vetřela s tím, že budu kolem fotbalového hřiště běhat. Fotbalová aktivistka Kluci byli nadšení. Hned mě přijali do svého týmu, a já byla ráda, že mám aspoň nějaká odpoledne v týdnu zaplněná. Vždy jsme se tedy v cca 15h sbalili a na další asi 3 hodiny odešli na fotbalové hřiště. Já si vzala mobil s hudbou, sluchátka a po dobu jedné hodiny běhala jak blázen kolem hřiště :-D. Ve 40 stupních. Ale aspoň jsem neseděla doma jak pecka, že? Tato má aktivita vzbudila obdiv všech chlapců fotbalového týmu a ostatních lidí, ke kterým se to časem doneslo. Ono totiž ne moc bílých blonďatých slečen chodí běhat na fotbalová hřiště. To jen tak pro upřesnění. Já byla navíc dosti bezprostřední a nikoho jsem se nestranila. Rychle jsem se s každým skamarádila a bavila se s nimi o afrických kuriozitách. Tímto jim zpětně děkuji, protože mám alespoň o čem psát :-D. Zapálený obdivovatel U mnohých z nich mi bylo jasné, že by chtěli jít na rande s běloškou, už jen pro to, aby se mohli všem chlubit. Byli to však mláďata (asi 13 let jim bylo), tak si nemohli moc vyskakovat. Jeden byl však v mém věku a ten nasadil neústupnou techniku. Každý den byl u nás doma. Vždy mi nanosil flashku plnou africké hudby (pravděpodobně jsem se zmínila, že bych chtěla něco mít v notebooku) a neustále mi něco vyprávěl. Ze začátku jsem ho vnímala. Přišel mi milý a nechtěla jsem mu okatě dávat najevo nezájem. Dokonce jsem několikrát přijala pozvání jeho mámy, která mě zvala na oběd. Kus žvance si přeci nenechám ujít :-). Navíc africkou kuchyni jsem měla v plánu okusit na maximum. Nicméně tehdy jsem ještě netušila, že přijmout pozvání na oběd od mámy chlapce, který si na mě dělal zálusk, byla zásadní chyba! Když ptáčka lapají… Pokaždé, když jsem k chlapci přišla na oběd nebo jen na návštěvu, tak se debata stočila k mému životu v Evropě. Prý bych měla zařídit, po příjezdu zpět do Evropy, aby se její syn dostal na univerzitu v Německu. Prý se učí už pár let Německy a jde mu to docela obstojně. Já vždy opakovala, že jsem z České republiky a momentálně žiji v Belgii a že v Německu nikoho neznám. Na to maminka chlapce vždy jen krátce mávla rukou s tím, že vše je přeci v Evropě a můžu to tedy nějak zajistit :-D. Oukej tedy. Při odchodu mi pravidelně dávali ovoce, gari (mouka z manioku), kukuřici a další pochutiny. Já si vždy vše vzorně brala, jelikož jsem nechtěla urazit a navíc nebudu přeci hlupák a nenechám jim to tam, že :-). Stále mi nedocházelo, že si mě tím pomaličku motají. Chlapec mě pravidelně všude doprovázel, neustále mi něco dával, vyprávěl, obletoval mě a mně to začalo postupně vadit a docházet. Došlo to tak daleko, že jsem se v jeho přítomnosti začala dusit. Vůbec jsem ho nechtěla vídat. Tak jsem to jednou po vodnářovsku rozsekla a ze dne na den se s ním přestala bavit a vídat. Líp jsem to neuměla. Noví obdivovatelé Díky mému běhu okolo fotbalového hřiště jsem si udělala dost kamarádů a ve svému volném čase jsem vždy s někým chodila na procházky. Vyhovovalo mi to. Chlapci byli povídaví, vyprávěli zajímavosti z afrického života a otevírali mi doposud neznámý svět. Dokázali se mi věnovat i tři hodiny v kuse a mě to nesmírně bavilo. Tady bych však chtěla podotknout, že jsem s každým chodila na procházky jen z čistě kamarádského důvodu. Nikdy mě nenapadlo nic víc, vždyť to byli mladí kluci. Já jsem navíc nic víc rozhodně v Togu nehledala. A díky bohu, se mi ani nikdo nelíbil. Jenže mi nedocházelo, že jsem všem na očích a roznáší se o mně po čtvrti drby. Rastaman Korunu tomu všemu jsem nasadila, když jsem poznala jednoho rastafariána. Normálně jsem se moc s lidmi na ulici nebavila, jenže tento týpek mě prostě už od pohledu bavil. Byl to takový vytáhlý kluk, oči mu po marihuanovém dýchánku mírně padaly a na rtech měl protáhlý nefalšovaný úsměv. Když mě tedy oslovit jako madam a ne yovo, což mě vytáčelo, tak jsem mu nemohla než dát šanci. Momentálně mi šel prostě do cesty. Vysmátej a vyklidněnej rastaman. Bavila jsem se sním jen pár hodin jedno odpoledne, nicméně i tak krátká doba stačila k tomu, aby mě časem maminka výše zmíněného neodbytného chlapce, začala pomlouvat, jako lehkou děvu. Love song od rastafariána Když jsem se jednoho dne probudila a šla si dát s ostatními stážisty snídani, hned mi bylo jasné, že se něco stalo. Všichni se na mě s pobavením dívali a v kuchyni u naší mama seděla maminka neodbytného chlapce. Zeptala jsem se spolubydlících co se to děje? Ti na mě vytřeštěně hleděli, jakto, že nic nevím. Prý kolem půlnoci přišel “můj” rastafarián pod okna baráku a začal zpívat, jak mě miluje. Mno, veskrz z něho prý vycházeli jen slova

Pozitivní rasismus aneb jaké to je být běloškou v Africe

9 Komentářů / Životní příběh / Napsal Kristyna Bodjona

Kauza George Floyda, Blacklivesmatter a aktuálně probíhající celosvětové nepokoje vůči rasismu mě přiměli k tomu, abych se k této problematice také vyjádřila. Jsem přeci manželka Afričana a doma mám dvě míšené děti, tak se nás toto téma dosti týká. Nebudu však psát o rasismu vůči osobám tmavé pleti (ať jsem po pojmové stránce korektní a nevyvolám nechtěné reakce), jelikož o tom chystám samostatný podcast (týkající se kořenů rasismu a obchodu s otroky). Naopak. Rozhodla jsem se, že s vámi posdílím moji osobní zkušenost s tzv. pozitivním rasismem. Chci vám povykládat o tom, jak jsem v Togu vůči své osobě vnímala pozitivní rasismus aneb jaké to je být běloškou v Africe. Demografické informace Ještě než přejdu k horkému tématu, tak mi přijde jako důležité zmínit, že Lomé (natož pak celé Togo), není příliš ”zaplaveno” bělošským obyvatelstvem. Já měla třeba ze začátku pocit, že jsem na jednom miliónu km čtverečních jediný běloch. Opravdu. Až jsem z toho byla překvapená. Časem jsem zjistila, že běloši v Lomé samozřejmě jsou. A to i na stálo. Nicméně se převážně přemisťují v autech – nejlépe s kouřovými skly – takže je nevidíte, či zůstávají zavření doma/ v práci či chodí na typicky bělošská místa. Těmi myslím předražené supermarkety, restaurace, drahé hotely, VIP pláže, atd. No, tam já právě vůbec nechodila a tím pádem, jsem jich moc nepotkala. Avšak zas až tak zkreslenou představu jsem neměla. Togo totiž není příliš turisticky atraktivní země a turistů tu moc nenajdete. Navíc příliš bělochů, až na nějaké střelené výjimky, viz já, se v Togu neusazuje. Takže kolem a kolem, město celkem málo sžité s jinou rasou. První dojem Když jsem byla navíc ubytovaná v odlehlejší čtvrti Lomé, konkrétně v Adidogomé, tak jsem pro mnohé Tožany byla opravdu velice unikátním úkazem. Úplně si pamatuji, jakou pozornost jsem budila, když jsem šla poprvé se syny Mama na procházku. Nejen, že se po nás všichni otáčeli, ale mnozí se o nás dosti nahlas bavili. Někteří po mě pískali a největší odvážlivci se k nám dokonce vydali. V tu dobu jsem byla opravdu ráda, že se neprocházím sama, jinak bych asi musela utéct zpět do domu a zamknout se. Je to opravdu nepříjemný pocit, když se po vás furt někdo otáčí a baví se o vás. Nicméně, s tím jsem více méně od počátku počítala. Proto jsem volila pro mě nejpřirozenější obranou reakci a na všechny jsem se zpět usmívala. Nechtěla jsem být nerudná a dávat najevo, že by si mohli zvědavci hledět svého. Byla jsem holt v cizí zemi a dle mého jsem se měla přizpůsobit. Reagovala jsem tedy mile, usměvavě a to, o to více, zvědavé obyvatele přitahovalo a lákalo se se mnou “kamarádit”. Yovo, Yovovi va Velice často na mě místní pokřikovali slovem Yovo, což znamená běloch nebo yovovi – zdrobnělina slova běloch. Určitě si nepředstavujte, že se o mně bavili skrytě či že si o mně nenápadně s rukou na puse šuškali. Ne. Kamkoliv jsem šla, kdekoliv jsem prošla, tak na mě, převážně mladí muži, začali pokřikovat Yovo va, což znamená běloško pojď sem. Ze začátku mi to nevadilo, někdy jsem dokonce k danému člověku přišla, abych zjistila, co chce. Když se ale hned po druhé větě zeptali na mé telefonní číslo a jestli mě někam mohou pozvat, tak jsem velice rychle argumentovala tím, že jsem vdaná a číslo zatím nemám. Pff, pár jsem jich tak mohla odbít. Někteří však byli tak urputní, že za mnou neustále chodili a snažili se zjistit, kde bydlím. To se pak stejně po čtvrti rozneslo, takže to bylo v podstatě jedno. Co se však snažím říct je to, že jsem zažívala jakousi adoraci vůči mé bílé pleti a vůči mému evropskému původu. No, musím přiznat, že mi to ze začátku nevadilo. Dokonce mi to i někdy lichotilo, jelikož jsem si přišla jako královna, kterou každý obdivuje. No, řekněte samy, která o tomto nikdy nesnila? 🙂 Co je moc to je příliš Avšak, jak čas ubíhal, tak jsem přílišného obdivu ze strany Tožanů měla dost. Přišlo období, kdy jsem chtěla být neviditelná a jen tak se procházet po čtvrti bez toho, aby na mě někdo civěl či se o mně okatě bavil. Přátelé mi radili dát si sluchátka do uší a nevnímat okolí, ale věřte mi, to vás stejně nezachrání. Najednou jsem si uvědomila, jak mi strašně vadí slovo Yovo. Místní se mi sice snažili vysvětlit, že to slovo nemá negativní konotaci, že je to spíš naopak, symbol krásy, čistoty, vzdělanosti a já nevím čeho ještě. Ale já i takto dobře míněného slova měla dost. Prostě nechcete, aby vás všichni konstantně oslovovali barvou pleti, i když v dobrém slova smyslu. Nebo ne ?Moc jsem si přála, aby mě oslovovali třeba madam nebo prostě jménem, ale hlavně ne výrazem Yovo. Víte proč? Cítila jsem se oznámkovaná. Zaškatulkovaná. Bylo na mě nahlíženo skrz závoj předsudků a zkreslených představ. Pro všechny jsem čistě a jednoduše byla bohatá Evropanka, která si přijela vyzkoušet Afriku a pak se vrátí do svého evropského zámku. Avšak jen já sama jsem věděla, že to tak není a nedokázala jsem to nikomu vymluvit. Pozitivní rasismus To, co jsem zažívala, byl tzv. pozitivní rasismus. Co to vlastně je? Jestliže bychom se snažili o definici rasismu, pravděpodobně bychom mluvili o nenávisti k jedinci opodstatněné pouze jeho příslušností k určité rase. Vychází z přesvědčení o rozhodujícím vlivu rasových odlišností na dějiny a kulturu společnosti s preferencí tzv. nadřazené rasy (zdroj: http://www.peengel.cz/rasismus.htm). Naopak pozitivní rasismus by se dal definovat jako vyzdvihování a preferování menšinové rasy. Já to laicky nazývám rasismus naruby. I když to možná zní, jako něco skvělého, mě se to nelíbilo. Víte proč? Často jsem dostávala jiné ceny za zboží než místní obyvatelstvo. Proč? No protože jsem přeci bohatá běloška a musím tudíž zaplatit více. Právě moje barva kůže způsobovala to, že jsem nevěděla, kdo je falešný a kdo je upřímný. Kdo je opravdový přítel a kdo kamarádství ku svému prospěchu předstírá. Nelíbilo se mi, že pozitivní rasismus pronikl do aktivit marketingu. Vždyť právě reklamy nejvíce ovlivňují dospívající mladé lidi. Bylo až do očí bijící,

Projekt pro rozvoj vesnice Aklakou

1 Komentář / Životní příběh / Napsal Kristyna Bodjona

V dnešním článku z rubriky Životní příběh jsem chtěla původně psát o tom, jak jsem si organizovávala denní aktivity. Nicméně to bych nebyla já, kdybych nezměnila plán 😀 a rozhodla jsem se vám dnes představit, jakým rozvojovým aktivitám jsem se v Togu věnovala. Jak jsem již v předešlém článku zmínila, do Toga jsem přijela pracovat mimo jiné i pro společnost Amis du Monde Entier, což je nezisková organizace pro podporu rozvoje Toga. Jedním z hlavních projektů této společnosti byl projekt pro rozvoj vesnice Aklakou. Co je to AME a jak společnost funguje? Budu se opakovat. AME je nezisková společnost, tvořená cca deseti členy tožské národnosti, zaměřující se na místní rozvoj v Togu. Společnost není zatím nikým dotovaná. Na vše se skládají její členové a velká část podpory jde od mediální společnosti, pro kterou jsem pracovala jako stážistka. Členové společnosti AME jsou veskrze mladí lidé se středním a vysokoškolským vzděláním a hlavně s motivací podpořit místní rozvoj. Společnost funguje na principu demokracie, kde má každý možnost se svobodně vyjádřit a přijít s jakýmkoliv plánem. Líbí se mi, že organizace není závislá na finanční podpoře ze zahraničí a mohou si tak o svých aktivitách rozhodovat sami. Cesta do Aklakou Když mě tedy členové společnosti oslovili, abych se podílela na jejich aktivitách, byla jsem velmi potešena. Moc jsem si vážila toho, že dávají na mé názory a snaží se na problematiku dívat mýma očima. Ze začátku jsme pracovali s odbornými analýzami a později jsme tvořili koncepty na podporu rozvoje. Teorie je supr, ale chce to praxi. Naplánovali jsme tedy návštěvu jedné nedaleké vesnice Aklakou, abychom si pohovořili s místním obyvatelstvem a zjistili, co je třeba zlepšit. Sraz byl stanoven na 8 h v sobotu ráno. Já na značkách a nikde nikdo. Jen já a můj šofér. Typické. Zase jsem zapomněla, že se musím řídit africkým časem. Kolem 10 h už byli na značkách skoro všichni, ale zase se objevil problém. Nějak jsme se před odjezdem opomněli přepočítat a stalo se to, že nás na jedno auto mělo jet nějak moc :-D. OMG! Kdo se přeci bude obtěžovat něco takového plánovat dopředu, když to jde řešit ještě ten den. Po asi další hodině jsme měli další auto a mohli jsme konečně vyrazit. Skluz tedy asi pouhé 3 h :-). Příjezd do Aklakou Cesta ubíhala hladce, svižně a mně se po počáteční naštvanosti, že jsem jak tupec čekala takovou dobu, začala vracet dobrá nálada. Všichni spolucestující se mi ji totiž snažili zlepšit a celou cestu mi zpívali do ouška :-). Konec konců to byla celkem sranda. Do Aklakou jsme dorazili asi po třech hodinách a já začínala mít docela hlad. Úplně si pamatuju, jak jsem začala zoufat, co budu jíst, když jsme přijeli do odlehlé vesnice, plné hliněných chaloupek bez známky jakéhokoliv obchůdku natož restaurace. Naštěstí jsem nebyla jediná hladová a brzy pro nás vesničanky začali připravovat fazole. V tu dobu bych snědla asi cokoliv. Uvítání Krátce po příjezdu jsme se pozdravili s místními obyvateli – respektive ženami, jelikož muži byli v práci mimo vesnici – a místním stařešinou. Velice vstřícně a usměvavě nás přivítali a vyzvali k jídlu. Nejdříve jsme ochutnali kokos a kokosovou vodu, místní ovoce připomínající broskve a poté nám naservírovali fazole s gari. Gari je mouka z manioku o jejíž výrobě se zmíním níže v článku. Plánuji také napsat recept s touto surovinou. Aktivity a představení projektu Po jídle jsme přešli k představení aktivit společnosti AME a dali se do debaty se ženami a stařešinou. Vše probíhalo autenticky v místním jazyce. Takže jsem ničemu nerozumněla :-D. Pak mi ale kolegové vše přeložili. Prvním tématem byla Ebola. Bylo to totiž přesně v dobu, kdy se Ebola šířila po západním pobřeží Afriky a klíčové informace se do odlehlých vesnic špatně dostávaly. Vesnice totiž nemá elektřinu a na nějaký telekomunikační signál můžete také zapomenout. 1. Aktivita – Provoz mlýnku na maniok Když nás místní obyvatelé vyslechli a naučili se jak se vyvarovat nákaze Eboly, přesunuli jsme pozornost na aktivity pro rozvoj ve vesnici. První, co se mí kolegové chtěli dozvědět, bylo, jak se jim pracuje s darovaným mlýnkem na maniok. (Pozn. autora: v minulosti členové společnosti AME vybrali peníze na koupi jednoho mlýnu na maniok, který má za cíl zefektivnit práci místního obyvatelstva). Obyvatelé byli trochu v rozpacích, jelikož museli přiznat, že mlýn nevyužívají. Zásadní chyba, kterou v minulosti moji kolegové udělali a kterou dodnes vykonávají některé celosvětové humanitární společnosti, je ta, že se nejprve obyvatel nezeptali, co potřebují! Ačkoliv z dobré vůle vybrali peníze na mlýn, který dle jejich uvážení měl zefektivnit práci, vesničané o něj nestáli a nevyužívali ho. Poučení č.1: při poskytování pomoci, je třeba nejprve zjistit, co daná komunita potřebuje. Proč vesničané nechtěli mlýnek Výroba mouky z manioku má ve vesnici svoji tradici. Říká se, že práve gari (=mouka z manioku) z vesnice Aklakou je jednou z nejlepších v Togu. Já měla to štěstí sledovat její výrobu na vlastní oči a teď se s vámi o tom podělím. Co je důležité říct je to, že výroba gari je výsadou žen. Ráno po porobuzení vezmou své děti a jdou asi 10 min kousek za vesnici na rozlehlé pole, kde v poklidné atmosféře vyrábějí maniokovou mouku. Je to v podstatě pásová výroba. Jedna maniok oloupe, druhá ho nastrouhá, třetí ho praží a čtvrtá ho prosívá. (Pozn. autora: nejsem si úplně jistá postupem, je to už nějaká doba, co jsem to viděla, ale tak nějak to probíhá :-)). Na vše mají svůj čas, vše si dělají za ženského klábosení a do toho se starají o své potomky. Žádní muži je neotravují a ony si tak užívají chvíle klidu. Nyní vám sepíši důvody odmítnutí mlýnu: Ženy chtěly být mimo vesnici a zachovat rytmus své výroby. Mlýn by byl jinak umístěn ve vesnici všem na očích a ženy by ztratily svoje intimní chvíle. Na obstarávání mlýnu stačí dva lidi. Ženy se obávaly, že by neměly co na práci. V případě, že by mlýn obstarával někdo cizí, panovala obava, že by si ten dotyčný kradl mouku domů. Nyní měly ženy přehled, co vyprodukovaly. Takovéto důvody

Moje stáž aneb v Togu se nepracuje

2 Komentářů / Životní příběh / Napsal Kristyna Bodjona

UPOZORNĚNÍ: záměrem článku Moje stáž aneb v Togu se nepracuje není odradit budoucí zájemce o stáž v Togu :-). V předchozím článku jsem vám popisovala, kde jsem byla ubytovaná a jak mi můj pracovní tým uspořádal skvělou welcome párty. Dnes vám popíši, co jsem přijela do Toga dělat za stáž a jak probíhala její organizace. Náplň práce Jelikož jsem studovala média a sociální sítě, tak jsem si stáž logicky hledala v tomto oboru. Když mě pan P. skrze Facebook oslovil, nabídl mi, abych mediální firmě, pro kterou pracuje, spravovala sociální sítě, tvořila newslettery a navrhovala bannery a další propagační materiály. To bylo přesně to, v čem jsem potřebovala nabrat praxi. Paráda! Navíc jsem se měla stát členkou neziskové organizace AME, která se primárně zaměřovala na rozvoj vesnic v Togu. Další oblast, které jsem se chtěla věnovat. Vše tedy zapadalo. Moje pracovní doba byla stanovena od 7 – 18 h s tím, že mám asi tří hodinovou polední pauzu. Zpočátku jsem si říkala, jestli tohle všechno budu moct zvládat. Přeci jenom spravovaní sociálních sítí a online marketing zabere dost času. Na druhou stranu jsem ale byla ráda, že budu mít co dělat a naučím se plno dalších věcí. Takže, takový byl prozatímní plán. Pojďme se podívat na realitu. 🙂 V Togu se plán zásadně nedodržuje První pracovní den jsem sice měla začít dle dohody v 7 h, ale z důvodu mého nedávného příjezdu, jsem měla celý týden končit již v poledne, tedy ve 12 h. Říkala jsem si, jak je můj tým ke mně ohleduplný. To jsem však ještě netušila, že ve změně mého pracovního rozvrhu tkví něco úplně jiného. A to naprostá nepřipravenost mého pracovního místa. No řekněte sami, taková banalitka, že? 🙂 Když jsem ráno přijela do firmy, tak mě kolega vysvětlil, že ještě není tak úplně zrenovovaná moje kancelář a že tedy budu pracovat v kanceláři firemního šéfa. Prý se na rekonstrukci ale usilovně pracuje a příští týden již budu ve svém. Šla jsem se tedy podívat, na čem se tak usilovně pracuje. Představovala jsem si, že se v kanceláři bude malovat, sem tam nějaký žebřík, štafle, pokládání koberce a já nevím co dalšího jsem si ještě představovala :-D. Samá voda. V kanceláři se nic nedělo. On tam ani nikdo nebyl. Vlastně tam nebylo vůbec nic :-D. Celá rekonstrukce spočívala v nákupu jednoho stolu, židle a aktivace klimatizace. Na takovou mega rekonstrukci se přece průměrný Tožan pouhé tři měsíce dopředu nemůže připravit, to chce delší čas. Cháááápu. Sdílená kancelář Dobrá tedy. Šla jsem do kanceláře mého šéfa a čekala na pokyny. Šéf mě vřele uvítal, zeptal se jak jsem se vyspala, položil asi milion dalších mimo pracovních otázek a pak se přešlo k náplni práce. Sláva, na to jsem se celou dobu klepala! Pardon, ještě dodám, že se mi několikrát omluvil, že není připravena má kancelář a následně mě vyzval, ať si sednu z druhé strany k jeho stolu. Svůj bordel si shrnul k sobě, aby mi vytvořil místo a tím to bylo vyřešeno. Takto jsem tedy měla pracovat. V tu chvíli jsem byla moc ráda za zkrácení pracovní doby, jelikož sdílet s někým tak malý prostor, není úplně můj šálek čaje. Navíc můj šéf by asi v minulém životě lední medvěd, protože nechával klimatizaci na tak nízkém stupni, že jsem si musela obléct svetr. Internet nefunguje Po cca 2 hodinách přijel můj kolega, který mi měl vysvětlil náplň mé práce a dát mi přístup na sociální sítě. Naštěstí mluvil velmi obstojně anglicky, tak jsem relativně vše chápala. Pak se omluvil za to, že dnes ještě nebudu pracovat na sociálních sítích, jelikož mi ještě nezařídil internetové připojení? What?? Smála jsem se v duchu. Jak je toto prostě možné? Tři měsíce před mým příjezdem se domlouváme na náplni mé práce a v den D, kdy mám začít pracovat není absolutně nic ready? Z toho vám tedy plyne zásadní rada. V Togu se prostě nikdy nedodržují plány! Z nějakého magického důvodu to prostě nejde. Samotní Tožané se nad tímto jevem podivují :-D. Ten, kdo je tedy disciplinovaný a organizovaný, může v Togu velmi snadno ztrácet nervy. Nebo si na to zkusit zvyknout. Já ale podotýkám, že se mi to za těch 5 let nepodařilo a velice často jsem chtěla hlavou prorazit zeď :-). Africká hudba vše zachrání Tak jsem tam tak seděla se svým počítačem, na asi 10 cm čtverečních a přemýšlela, co budu dělat. Naštěstí byl můj kolega natolik nápaditý, že mi ze svého počítače překopíroval veškeré firemní dokumenty a tožskou hudbu. Prý si to mám vše projít, abych znala zásady společnosti. Kdy byla založena a s jakým cílem. No a potom se prý asi budu nudit, tak si mám poslechnout nějakou africkou music :-). Před tím, než odjel, tak se mě ještě zeptal, jestli mi zatím v Togu něco nechybí či zda něco nepotřebuji. Popřemýšlela jsem a pak jsem se přiznala, že bych potřebovala helmu, protože mi nebylo příjemné jezdit na motorce bez ní. V Togu je pouze řidič povinen nosit helmu a převážná většina spolucestujících ji nenosí. Kolega ale souhlasil a slíbil, že mi ji co nejdříve pořídí. V Togu jsem byla 8 týdnů. Zkuste si tipnout, kdy jsem tu helmu dostala :-). Tímto dnešní příběh končí. Zatím máte tedy stejnou představu o mojí stáži, jakou jsem měla já celý první týden. Celý první týden totiž probíhal v tomto módu takového nic nedělání. Nikdo mi stále nedával žádné instrukce a internet stále nefungoval. Ten přeci pro spravování sociálních sítí není vůbec důležitý 🙂 No, a mě nebavilo dokola číst nudné dokumenty a koukat se z okna, tak jsem ze své vlastní iniciativy začala pracovat na plakátech, bannerech a grafických úpravách webu. Škoda jen, že jsem na to neměla žádný dobrý program. Furt lepší něco než nic. V dalším článku mého životního příběhu se dozvíte, jak jsem trávila svůj volný čas a kdo mě požádal o ruku :-). Těšte se a za týden čau!