Životní příběh

 

V rubrice Životní příběh si budeš moct přečíst, proč jsem se před lety se rozhodla opustit pohodlný život v Bruselu a odjet do divoké západní Afriky.

Dozvíš se, co mi tamní život dal a co mi vzal. Byla jsem spíše šťastná či nešťastná? Udělala jsem dobře? A udělala bych tak znovu? Provedu tě cestou, která nebyla vždy růžová, ale vždy se objevilo světlo na konci tunelu.

Dozvíš se jak jsem našla svoji druhou a zároveň drahou polovičku – mého manžela, jak jsem kariérně rostla, jak jsem přišla o své první dítě a jak jsem se cyklicky zpět vrátila do mé země zaslíbené – České republiky.

Profesorkou na soukromé univerzitě v Lomé

Když jsem získala stipendium na šesti měsíční studijní pobyt v Togu, které jsem si vybojovala, abych se mohla “pohodlně” vrátit, tak mi bylo jasné, že tam nebudu moct žít ze svých našetřených úspor. Po oslavě získání stipendia jsem se rychle vrátila nohami na zem a začala přemýšlet, jak si v Togu vydělávat. Ne, že bych nebyla kreativní, nápadů jsem měla dost. Dokonce jsem chtěla založit bistro u Kristýny a prodávat palačinky a české polévky. To mi tedy bylo mužem rychle vymluveno 🙂 a já začala hledat na internetu, co bych mohla dělat. Co vám budu, v Africe moc oficiální práce není, šmelit se mi nic nechtělo, bistro mi bylo rozmluveno a tak jsem tento úkol nechala trochu odležet s tím, že já si vždy nějakou placenou práci najdu. Kontakty až na prvním místě No a jako vždy, když dám na svoji intuici a zbytečně věci netlačím, tak se naskytne to nejlepší řešení. Stejně, jak mi nabídka stáže v Togu spadla z nebe do klína, tak mi i nabídka práce takto přiletěla. A znovu v tom hrál roli Facebook. Díky Zucki. To jsem si tak jednou pročítala feed na facebooku, když jsem zahlédla příspěvek od mého tožského kamaráda, který sdílel nabídku práce pro jednu soukromou univerzitu v Lomé. Hledali rodilého mluvčího angličtiny. Podmínky byly ucházející – základní plat + hrazení jídla a bydlení. Královská nabídka pro cizince, který se chce v Togu upíchnout a nějak začít. Rychle jsem kamaráda zkontaktovala s tím, že bych měla zájem. Sice nejsem rodilý mluvčí anglického jazyka, ale to vem čert. Tato nabídka mi šla do cesty a já měla ji v plánu vzít. Kamarád kontaktoval zástupce ředitele poptávající univerzity a já měla za pár dní naplánovaný online pohovor. Myslím, že jsem byla v tu dobu jediný kandidát, ale modlila jsem se, aby mě vzali 🙂 Pohovor pro práci profesorky angličtiny Pohovor s panem Laterciem začal v uvolněné atmosféře a probíhal jako typický pracovní pohovor. Odpověděla jsem na všechny otázky, ale Latercia nejvíc zajímal důvod, proč chci jet pracovat do Toga. Nerozuměl tomu, proč se ženu z Bruselu do Lomé. V tomto momentě již pohovor probíhal ve francouzštině, kterou jsem ještě neměla moc vytříbenou a často jsem dělala chyby. Na Laterciovu otázku jsem mylně odpověděla, že chci jet zpět do Toga, protože jsem se tam zamilovala (myšlenkou však bylo říct, že jsem se zamilovala do Toga, abych trochu pohladila jeho africké ego a vyzdvihla jeho zemi). V tom se Latercio dal do smíchu a řekl mi, že ještě nikdy neslyšel takový bizarní důvod jet pracovat do zahraničí. Evidentně se mu však odpověď líbila. Ještě dodal, že podporuje mladou lásku, myslím, že tam padlo i něco o tom, milujme se a množme se, a nato mi potvrdil, že mě přijímá. Práce byla moje. juch! Budova univerzity Když jsem se po příjezdu do Toga zadaptovala a ubytovala u kamarádky, tak jsem se vydala poprvé do místa mého pracoviště – na univerzitu ESIG (Univerzita se zaměřením na informatiku a management). Univerzita se nacházela poměrně v dobré oblasti a celkem předčila mé očekávání. Třípatrová modro-bílá budova se nacházela kousek od hlavní silnice a před ní se nacházela typická africká restaurace – takový zastřešený bar, kde se servíruje káva, kakao, čaj a drobné občerstvení. Budova univerzity byla zajímavě řešená. Měla obdélníkový půdorys a uprostřed bylo vysazené množství zelených rostlin. Chvilku jsem si přišla jako v botanické zahradě. Působilo to velice moderně a celá budova dýchala přírodou. Jako všechny africké budovy, byla i tato navržená tak, aby “dýchala”. Byla sice zastřešená, ale tak nějak napůl. Možná proto, do budovy v období dešťů tolik zatékalo :). Každopádně jste měli pocit, že na vás odevšud vane vánek. Co se týče rozmístění kabinetů a tříd, tak první patro bylo učitelů. Existovalo něco jako sekretariát, recepce, ředitelna, kabinet učitelů a jazykové centrum (tam jsem byla já). Další patra byly jen pro třídy. V době nástupu se stavělo čtvrté patro, kam měli chodit magistři a doktorandi. První pracovní den Když jsem vstoupila do budovy, tak na mě samozřejmě všichni studenti začali koukat a velmi nápadně se o mě bavili. Na to jsem byla připravená. Prošla jsem kolem všech až na recepci, kde mě všichni zaměstnanci velice vřele uvítali. Pamatuji si úplně přesně každou tvář a to už tomu bude 8 let. Musím říct, že jsem kolem sebe měla opět skvělé a hodné lidi, kteří mi život v Togu dělali moc příjemným. Po chvíli si pro mě na recepci přišel Latercio a začali jsme řešit pracovní věci. Mojí pracovní náplní v úplném začátku bylo učit angličtinu na vysoké úrovni a připravovat studenty na mezinárodní zkoušku TOEFL, ze které mám státnice. Pracovat jsem měla každý den od 7h do 16h. Týkaly se mě povinnosti jako každého učitele. Musela jsem si dělat přípravy, psát docházku, vyplňovat třídnici, účastnit se meetingů, a dalších věcí. Sice jsem to před tím nikdy nedělala a nikdo mě ani nic nevysvětlil, ale v tom bylo celé to kouzlo. Hlavně se z toho nepo…:) Hlavně, ať je žaludek plný Latercio mi tedy řekl, co se ode mne očekává. Měla jsem na starosti asi 5 tříd a začít jsem měla hned následující pondělí. Zajímavé bylo, že nikdo nikdy nekontroloval mé osnovy, přípravu a nikdo ani nekontroloval, jak vedu výuku :). Ještě, že jsem tak poctivá a opravdu jsem řádně učila. Kdybych mým studentům bývala četla pohádku o Červené Karkulce, tak by se to asi nikdo nedozvěděl. Ach to Togo. I miss you :). No nic, vraťme se k příběhu. Poté, co jsme si dovysvětlili, co na univerzitě budu dělat, tak jsme zamířili rovnou do školní kantýny, jelikož se všichni vždy pečlivě starali o můj plný žaludek. Myslím, že jsme si k tomu dali i panáka. Kolem a kolem. Uvítání na univerzitě bylo více než uspokojivé a já se mezi těmi všemi kolegy a studenty cítila velice dobře. Již první den jsem věděla, že to bude spíše zábava než práce. A měla jsem pravdu. *** Příští článek bude pokračovat v tématu práce. Seznámím vás s tím, jak jsem vyučovala, jaký jsem měla vztah se studenty, jaká byla

Společné chvíle Máma z Afriky

Jak jsme trávili volný čas

V posledním příspěvku rubriky Životní příběh jsem popisovala jak jsem se vrátila do Toga a jaké bylo mé ubytování. V dnešním článku jsem se rozhodla věnovat oblasti vztahu s Landrym a to konkrétně tomu, jak jsme se vídali, jak jsme trávili čas a zda nás dlouhá odluka nerozdělila. Jste ready na pokračování? Pojďme na to 🙂 Pochyby Doba, kterou jsem strávila po odjezdu z Toga v Bruselu, byla dost dlouhá na to, aby se vnímání naše vztahu a nás samotných mohlo zkreslit. Byly dny, kdy jsem si Landryho nedokázala vybavit. Měla jsem ho sice na fotkách, ale to nestačilo. Psal se rok 2014 a internet a technologie nebyly tak pokročilé, jako dnes. Landry navíc v tu dobu neměl smartphone a nemohli jsme si volat přes whatsapp nebo přes jinou aplikaci. Veškerá komunikace probíhala na messengeru. Textově. Trochu jsem se tedy bála, jestli si vztah a Landryho moc neidealizuji a zda se neřítím do něčeho, čeho pak budu později litovat. Bude pro mě Togo bezpečné? Uživím se? Najdu si přátele? Otázky se mi před odletem a po příjezdu honily hlavou. Nějak jsem ale věděla, že to bude dobré. Já se přeci ve světě neztratím. Adaptace po příjezdu Pamatuji si, že první týden v Togu byl strašně hektický. Končila jsem starou stáž, začínala pracovat na soukromé univerzitě, řešila si dlouhodobá víza a nejradši bych trávila celé dny s Landrym. Ten za mnou jezdil každý den po práci a povídali jsme si úplně o všem. Ač mi to dnes přijde nepochopitelné, tak mi nekomfortní bydlení u kamarádky a fakt, že Landry nesplnil slib najít společné bydlení, nezkazilo celkový dojem našeho vztahu a to, jak jsem ho vnímala. Měla jsem absolutní pochopení pro nelehkou situaci, kterou si procházel a mně vlastně stačilo, že jsme spolu. Na tyto momenty do dnes společně rádi vzpomínáme, protože jsme si oba vědomi toho, že jsme náš vztah stavěli na lásce, a ne na finančních nebo jiných hmotných jistotách. Ty jsme ještě následujících asi pět let neměli. Čím více času jsme spolu trávili, tím více jsem nabývala na jistotě, že je to ten můj Landry, kterého jsem si v Bruselu vysnila. A jak jsme vlastně trávili společný čas? Společné večery Oba dva jsme od pondělí do pátku chodili do práce a čas na společné chvilky byl jen večer. Přes týden jezdil Landry ke mě a na víkend jsem jezdila já k němu. Landry bydlel společně s Fistonem, jeho nejlepším kamarádem, v takovém komplexu jednopokojových budov s centrální kuchyní a koupelnou (ano, byla pouze jedna). V komplexu žily další tři rodiny, takže když jsem k nim poprvé přijela, tak jsem způsobila celkem rozruch :). Většinou jsem přijela v pátek a v sobotu večer odjížděla, neděle jsem trávila sama a relaxovala nebo se procházela. Kdybych vám měla vyprávět, jaké to bylo u Landryho, tak prvních pár měsíců bylo skvělých. Všichni věděli, že v pátek přijede Yovo (místní název pro bělošku) a připravovaly se velké hody. Vždy jsme se všichni sešli u kuchyňky, jedli a povídali si. Je zajímavé, že jsem nikdy neměla pocit, že jsem cizí. Konverzace plynula hladce a dost jsme se nasmáli. Myslím, že jsem měla štěstí na dobré lidi kolem mě, kteří mě měli rádi a vítali mou přítomnost. Také mi poměrně dost vycházeli vstříc. Snažili se, abych se u nich cítila dobře. Fiston na střeše Dnes mi přijde vtipné, jaké oběti Landryho kamarádi podstupovali, proto, abychom měli soukromí. Uvedu příklad Fistona, který se každý pátek stěhoval na střechu, aby vyklidil pole :-D. Střecha byla rovná, nebojte se, že trčel na áčkové střeše. Každopádně ta budova byla celkem vysoká, takže si vždy musel sehnal žebřík a vyšplhat poměrně vysoko. První noc jsem vylezla za ním, abych zjistila, jak se mu tam nahoře bude spát. Bylo mi totiž celkem blbý, že ho vyháním z pokoje. Upřímně, pochybuji, že by nějaký český chlapec vylezl na střechu paneláku jen proto, aby uvolni místo svému kámošovi, protože mu přijela Afričanka :-D. No a abych se vrátila k té střeše. Musím říct, že to nebylo vůbec špatné. Při teplé noci, byl střešní vánek velmi příjemný a nebyli tam žádní komáři. Navíc to mělo svoje kouzlo, jelikož jste spali po širým nebem. Takže jestliže mě Fiston svým argumentováním nedokázal zbavit blbého pocitu, že ho vyháním, tak výšplh na střechu mě přesvědčil. Společný běh Nečekejte, že jsme s Landrym nějak cestovali nebo podnikali nějaké dobrodrůžo. O tom jsme se tedy časem často hádali, ale nepředbíhejme. Společný čas jsme jednoduše trávili poznáváním nás samých, povídáním nebo jen tím, že jsme byli spolu a nemuseli jsme si nic říkat. Takovéto poklidné chvilky jsme trávili u moře nebo u ohně. Jednu rutinu jsme však měli a to bylo běhání. Každou sobotu ráno jsme chodili běhat s ostatními kamarády Landryho. Vstávali jsme v 6 ráno a vyběhli jsme směr moře. Takto chodilo běhat strašně moc Tožanů, takže když jsme kolem půl 8 doběhli k moři, tak se to všude hemžilo běžci a běžkyněmi. Kolem hrála hudba a atmosféra byla prostě fajn. Vždy jsme si koupili dobrou snídani a vyčerpaní po běhu jsme po kolena vlezli do osvěžujícího oceánu. U moře jsme zůstali ještě asi hodinu a jen si užívali atmosféru brzkého rána a šumu oceánu. Když jsme se vrátili zpět domů, tak jsme byli všichni hladoví a těšili jsme se na tradiční fazole s palmovým olejem, posypané gari (manioková mouka) a sladkou bagetou. Nikdy bych nevěřila, že to bude tak výborné. Pamatuji si, že jsem dokonce jednu porci tajně snědla Landrymu, když usnul a nedojedl svůj talíř :). Takto jsme tedy prvních pár měsíců, než jsme se sestěhovali spolu, trávili společné chvíle. Sice jsem si časem stěžovala, že nejezdíme na žádné výlety (to bylo pro mého muže dlouho sprosté slovo :D), nicméně, bez těchto chvil bychom se nikdy nepoznali a neutvrdili se v tom, že k sobě opravdu patříme. Příští měsíc vás čeká pokračování příběhu Života v Africe s Afričanem , ve kterém vám povyprávím o své práci na univerzitě ESIG v Lomé. Líbil se vám dnešní příběh? Dejte mi vědět dolů do komentáře nebo sdílejte se svými

Návrat do Toga

Když jsem seděla opět v letadle směr Togo (tentokrát jsem letěla s Royal Maroc), tak jsem si dost dobře uvědomovala, že nejedu jen na měsíc, dva. Ale že to bude minimálně půl roční jízda. Nu což. Školu jsem měla dodělanou, práci v Togu zajištěnou a koneckonců jsem se vracela za partnerem, se kterým jsem si po dobu šesti měsíců pravidelně psala. A jestli jsem měla obavy? Věřte mi to nebo ne. Neměla. Život jsem měla sbalený do dvou kufrů a těšila se na to, jak to vše bude pokračovat. V dnešním díle bude o tom, jak probíhal můj návrat do Toga. Do čeho jsem se vracela? Půl roku uteklo, já měla univerzitní stipendium na výzkum NGO v Togu a návrat se nebezpečně blížil. S Landrym jsme byli v každodenním kontaktu a bylo nasnadě vyřešit bydlení. Toho jsem se nejvíce bála. Na jednu stranu jsem otázku bydlení chtěla nechat na Landrym, zároveň jsem však chtěla mít jistotu nějakého komfortu. Jestli mi rozumíte. On by to třeba člověk neřekl, ale i v Togu se dá důstojně bydlet. Dle slov mého partnera, však takové bydlení úplně zatím nepřicházelo v úvahu. Práci sice měl, ale ne na tolik dobrou, aby se postaral o svoji zmlsanou Evropanku. Průšvih byl také v tom, že v Togu se platí nájemné půl roku či až dokonce rok předem. Celé! Což je docela sebevražda. Nebo alespoň nevím, kdo v České republice by byl schopen “vypláznout” 12 nájmů najednou. V Togu je to bohužel standard. No a jelikož jsme na drahé bydlení logicky neměli ani jeden, tak jsem přijala nabídku kamarádky Tožanky, která mi na pár měsíců půjčila svůj pokoj. Ano, chápete dobře. Člověk, kterého jsem poznala asi měsíc před mým odjezdem zpět do Bruselu, mi jen tak nabídl, abych u něj zůstala. Hlava mi to nebrala. Kdo z nás, by si jen tak pustil do bytu Afričana? 😀 Kamarádka mi však věřila a argumentovala tím, že je stejně na pracovní cestě mimo Lomé a pokoj by byl zbytečně prázdný. Takto se alespoň využije. Navíc, její rodiče, kteří komplex vlastnili, budou prý nadšení, když mě tam budou mít. Fajn, problém s bydlením vyřešen. Návrat do Toga a uvítání na letišti Když jsem tedy stála na letišti a Landry mě s dalším kamarádem vyhlíželi, začalo mi bušit srdce. Radostí, nervozitou, stresem, obavou? Všechny emoce se mi smíchaly. Napjatou atmosféru ale bravurně rozstřelil Landry, když mi po uvítací puse řekl: ” Tééda, ty ses nám v Bruselu nějak spravila”. Ehm, dík. To jsem opravdu na úvod potřebovala slyšet. Neuplynulo ani pět minut, co jsem ho po půl roce viděla, a už jsem měla mírné nutkání ho vzít něčím po hlavě. Klid, klid, dýchej, zůstaň v klidu. On to tak určitě nemyslel. Tak jsem jen odvětila: “Dík, ty taky nevypadáš úplně nejhůř”. Krásné prvotní vzpomínky na návrat do Toga. Asi tak jsme započali náš “romantický” vztah. Mimochodem nám ta romantika takto trvá dodnes. Ani jeden si na ni nepotrpíme :D. Cesta na motorce Druhým šokem, po výborném uvítání, byl způsob, jakým jsem se měla přesunout do mého nového bydliště. Ach to očekávání! Pravidlo číslo jedna pro ženu, která randí s Afričanem je: Neměj žádné očekávání! Ušetříte si tím jen starosti a nebudete zklamané. Já toto pravidlo neznala a představovala jsem si né-li limuzínu, která mě odveze do mého tožského hradu. Mno. Realita byla taková, že můj muž s kamarádem začali hledat zemidjan. Neboli moto. Chápete to? Já měla jet s dvěmi kufry na motorce. Tak jsem jen nevěřícně koukala a odvážila se zeptat, jak jako převezeme dva 20kg kufry na motorce. To jsem prý neměla řešit. Postarají se. Ok, no stress. Já nasedla na motorku, kterou řídil Landry a frčeli jsme si to k mému bydlu. Kamarád tam mezitím s motorkářem koumal, jak převézt ty kufry. Víte, jak to dopadlo? On ty dva 20 kg kufry normálně vzal za madla do rukou, každý kufr v jedné ruce, nasedl za řidiče a jeli. Dobrých 20 minut. Já se jen modlila, aby se na to v půlce cesty nevys nevykašlal a nehodil je někde do příkopu. Borec to však zvládl na jedničku a s vykulenýma očima vysílením, je v pořádku dovezl do cíle. Do teď nechápu, jak to zvládl. Dva 20 kg kufry, držet je jen za madlo, při jízdě na motorce. Nějaký ten vítr tomu také moc nepřidá. No v Africe lze prostě vše! Příjezd do nového bydlení Ač jsem byla kamarádce velice vděčná, že mě u sebe ubytovala, tak jsem z toho byla trochu v nervech. Přeci jenom jsem nevěděla kam přesně jedu. Já u ní nikdy nebyla. Nemělo to ale smysl řešit, než přijmout mojí realitu. Nakonec nebyla až tak špatná. Přijela jsem do takového komplexu budov. Vjeli jsme hlavní plechovou bránou a za ní bylo pět či šest domečků po jednom, dvou či třech pokojích. Jeden z nich, samostatný, jsem měla obývat já. Jak jsme přijeli, tak jsem byla velkolepě uvítána rodiči mé kamarádky. Bylo na nich vidět, že jsou upřímně rádi, že mě u sebe mohou ubytovat :). To, že jsem v dobrých rukou jsem zjistila, když mi začali “lustrovat” Landryho. Prý z jaké rodiny pochází, co má vystudované, co dělá za práci a zda to se mnou myslí vážně. Do dnes mě to udivuje. Ten paradox, že “chránili” cizinku. Nakonec nás oba pozvali na večeři a přivedli mě do mého obydlí. Moje prvotní bydlení Moje bydlo, jak jsem již řekla, sestávalo z jednoho pokoje. Odhaduji 4 x 4 metry. Z toho více jak polovinu pokoje zabírala postel. Za postelí byla skříň, do které se nedalo nijak dostat, jelikož se otevírala směr postel. Tak jsem to neřešila. Výhodou pokoje byla televize na stolečku. Nad ní bylo jedno mini okénko, kterým dovnitř proudil vzduch. Zbytek prostoru jsem vyplnila svými dvěma kufry a pak nebylo k hnutí. No což. Stejně se sem budu chodit jen vyspat. Koupelna žádná nebyla. Měla jsem k dispozici kamennou venkovní koupelnu – čtyřstěnná místnost bez střechy, do které jsem si nosila kýbl s vodou a takto na čerstvém vzduchu se měla mýt. Pravá Afrika :). Do

White savior komplex

White savior komplex (dále WSK) neboli záchranářský komplex bílého člověka (jak bych to přeložila já), je termín vysvětlující záchranářskou tendenci bělocha vůči ne-bílé rase. Teorie vysvětluje, že tato tendence je hnaná egoistickým důvodem. Jednoduše řečeno, běloch pomáhá především proto, aby on samotný získal. WSK je často spojován s neziskovkami a charitami, které na chudobě a nerozvinutosti určitých zemích profitují. Na podobné téma jsem již nahrála podcast: Proč jsem proti pomoci Africe ze Západu. Tento článek však nemá za cíl odsoudit všechny neziskovky, charity či humanitární organizace působící v zemích třetího světa. Znám dost neziskovek, které svoji práci dělají dobře a k vyššímu dobru ostatních. Jedním příkladem skvěle vedené neziskové organizace je například Change Tomorrow a je jich určitě více. Dobrovolníci z vyspělého Západu mající white savior komplex Když jsem byla v Togu, tak jsem potkala mnoho evropských dobrovolníků, kteří pracovali pro mezinárodní či národní neziskovky. Jejich úkolem bylo předložit rozvojový plán, který byl většinou vypracován v Evropě bez toho, aniž by dobrovolník nejdříve danou rozvojovou zemi navštívil a analyzoval. Takoví dobrovolníci se často stavěli do pozice těch “chytřejších, vzdělanějších, civilizovanějších” a byli přesvědčení, že právě oni mohou Togu pomoci stát se vyspělou zemí. Nebudu zastírat, že i já jsem do určité míry White Savior komplex prožívala. Ještě než jsem do Toga přijela, tak jsem byla místní neziskovkou požádána, abych vypracovala komunikační plán. Byla jsem překvapená, jak velikou důvěru ve mě můj zaměstnavatel měl, aniž by si mé vzdělání či odbornost ověřil. Vše, co jsem navrhla bylo automaticky provedeno. To, do značné míry posílilo můj White Savior Komplex. Uvědomit si to, že ho prožívám, mi trvalo dalších x let. Pocit nadřazenosti Když jsem se s ostatními dobrovolníky bavila, tak jsem často slýchala názory: “Kdo jiný než lidé z vyspělého Západu mohou pomoci chudé Africe.” A já se ptám: Jak je možné, že se ta “Afrika” nemění a zůstává stále nerozvinutá i přes tak dlouhodobé úsilí mnoha celosvětově registrovaných neziskovek a charit? Tuto otázku si kladla i Dambisa Moyo, předsedkyně Ekonomického výzkumu a strategie pro Goldman Sachs a bývalá konzultantka pro Světovou Banku. Zjistila, že do pomoci rozvojových zemí bylo “nasypáno” 1bilion dolarů. I přes to je Afrika stále nejméně rozvinutý kontinent a nemá udržitelnou ekonomiku. Jak si někdo může myslet, že může změnit zemi, ve které nikdy nežil a nezná její obyvatelstvo? Kde se ve člověku ze Západu bere pocit nadřazenosti, že pouze on může Africe pomoci?” Neziskovky, které živí samy sebe Opět zdůrazňuji, že ne všechny neziskovky a humanitární organizace jsou špatné. V tomto článku se zaměřuji na ty, jejichž aktivity nejsou dle mého nejlépe nastaveny. V čem tedy vidím problém a co by dobrovolníci měli předem zjišťovat? Určitě to, jak je daná neziskovka důvěryhodná a jak nakládá s penězi, které jsou organizaci posílány. Dle Reader’s Digest jedna americká neziskovka použila pouhé 3 % poslaných peněz na rozvoj, zbylých 97 % použila na chod organizace a podporu zaměstnanců. Toto zjištění jen potvrdilo slova jedné mé kolegyně z WTFO-Europe (což je mimo jiné organizace, která má smysl), která mi vysvětlovala, že je skoro nemožné, zbavit se zajetého systému rozvoje afrických zemí dirigovaného Západem, jelikož je v něm velké množství peněz a pracovních pozic. Tehdy mi řekla: “Nikdo ze Západu nechce, aby se tento kolotoč zastavil. Zároveň si však neuvědomují, jakou škodu nerozvinutým zemím způsobují.” Pomáhejme na základě potřeb místních Nenosme jídlo tomu, kdo trpí žízní. Je ušlechtilé navrhnout plán rozvoje s nejlepším vědomím a svědomím, nicméně, když si před tím neanalyzujeme, co místní obyvatelé potřebují, tak veškerá energie půjde vniveč. Sama o tom vím své. Kdysi tožská neziskovka AME pořídila mlýn s myšlenkou toho, že místním zjednoduší práci. Jak to dopadlo si můžete přečíst ZDE. Odhoďme své ego společně s white savior komplexem a postavme se na stejnou úroveň s lidmi, kterým pomáháme. Hlavně se nestavme do pozice nadřazeného. Ne jen, že budou sdílnější, ale nebudou se cítit jako ti, kteří nic neví, neumí nevědí. Přistupujme k lidem, kterým pomáháme jako k parťákům, ne jako k těm podřadným. Já ráda dodávám, že mně by se také nelíbilo, kdyby si třeba lidé z Asie připadali vůči Evropanům nadřazení a začali by Čechům v nouzi pomáhat dle jejich kulturního a hodnotového žebříčku. To prostě nefunguje, tak to tak nedělejme. Negativní důsledky white savior komplex Řekněme, že organizace se svěřenými penězi hospodaří kvalitně a dostatečně analyzuje místní situaci. Takových společností existuje celosvětově velké množství a jsem přesvědčená, že jsou sami přesvědčeni o tom, že pomáhají světu, aby byl lepším místem k žití. I když se to bude možná zdát odvážné to co tvrdím. Ne vždy vede poskytování finanční pomoci k dlouhodobé udržitelné ekonomii dané země. Krásně o tom právě mluví Dambisa Moyo v knize Dead Aid: Why Aid is not working and Haw There is a Better Way for Africa. Závislost na externí finanční pomoci Jednu z negativních skutečností, kterou externí finanční pomoc způsobuje, je vytvoření závislosti na externí pomoci. Je to takový začarovaný kruh. Místo, aby se obyvatelé rozvojových zemí naučili sami si obstarat finance, spoléhají se na to, že jim je jednou někdo zase pošle. Kdybych toto vztáhla na Tožany a připočetla k tomu jejich víru v boha a neskutečnou trpělivost, tak s čistým svědomím mohu říct, že nemalé procento z nich celý život čeká na to, že jim jednou někdo z bídy pomůže. Mají to totiž tak naučené. Další věcí je také to, že posíláním peněz do chudých zemí vytváří opět vztah nadřazeného a podřazeného. Teď však nemám na mysli humanitární pomoc při přírodních katastrofách či finanční podporu ve zdravotnictví. Mluvím pouze o “pumpování” peněz do zkorumpovaného systému. Takové nastavení ve společnosti ničemu nepomáhá. Málo kdy se peníze dostanou k těm, co je opravdu potřebují. Není lepší místo “pomáhání” brát chudé společnosti jako obchodní partnery? Vytvořit pracovní místa a dát jim možnost rozvíjet se pomocí vlastního úsilí. Ono totiž nejvíce udržitelné v životě je to, co si lidé sami vybudují, ne, když jim něco spadne do klína. Jestli chceme opravdu pomoci, bylo by super do afrických zemí poslat experty na finanční gramotnost a naučit obyvatele hospodařit s penězi. Z mé