Další dětská africká povídka názvem Ošklivý Koré Manga Konaté, která poukazuje na nesprávné vnímání lidské krásy. Za cíl má dětem představit pravidla, která jim pomohou na jejich životní cestě. … Ošklivý Koré Manga Konaté „Ten, kdo miluje nevzhledného člověka, ho dělá krásným“ Ugandské přísloví Kdysi dávno, na území kolébky lidstva, kde voda přecházela v poušť a hory ubíhaly dolinám, žil chlapec jménem Koré Manga Konaté. Tradice jeho otce Lamaté, jenž pochází z kmene Ewe, přikazuje konzultovat místního šamana, před narozením dítěte. Otec tak učinil. Dítě se narodí zohavené. Tak znělo předurčení. Afika, byla těhotná déle než se předpokládalo. Dva týdny po termínu, se narodil zdravý a silný chlapec. Něco bylo ale špatně. Nebo dobře? Když Afika Korého poprvé spatřila, úžasem ji poklesla brada. Vzápětí se ji objevil láskyplný úsměv na rtech. “Muži můj, pojď se na to naše děťátko podívat! Je překrásný, bez jediné chyby!” volala Afika v nadšení. Otec přerušil přípravu fufu – tradičního afrického pokrmu z dusaných hlíz jamu -a neochotně se vydal k ženě. Již dávno zavrhl dítě rostoucí v jejím lůně a nemínil na tom nic měnit. “Tomuhle říkáš krásné dítě? Vždyť je ohavný jako ropucha, nedá se na něj ani dívat,” znechuceně pravil otec. “Není nic než Naba (ohava) a ty mě kvůli němu rušíš od přípravy jídla. Už to nikdy nedělej.“ To bylo naposledy, co se otec ke Korému vyjádřil. Po zbytek života se mu vyhýbal. Afika nic nechápala, vždyť je přeci tak nádherný. Netušila, že je jediná, která jeho opravdovou krásu vidí. Jen jedna láska je totiž nepodmíněná a to právě ta mateřská. Ostatní se na něj dívali skrze předsudky, očekávání a vlastní představy, čímž vytvořili tzv. zrcadlo pokřivení, a díky němuž nikdy neuviděli jeho opravdovou krásu. Koré, nevalně přezdívaný otcovskou přezdívkou Naba, byl od malička terčem posměchu a šikany. To jeho vzhled způsobil, že ho lidé neměli rádi a vyhýbali se jeho společnosti. Nenávist vůči Korému zacházela tak daleko, že ženy začaly radit Afice jak se ho zbavit. Často slýchala jak si lidé šeptají, že kdyby Koré byl jejich synem, tak by ho už dávno odvedly za hranice vesnice. Avšak ona se ty řeči snažila nevnímat. Milovala svého syna nadevše. Afika vedla Korého k sebelásce a k akceptování sebe samého, jak ho Bůh stvořil. „Chlapče můj, věř, že Pán Bůh nedělá chyby. Stvořil tě k obrazu svému, krásného, nenech se otrávit nenávistnými slovy ostatních, nevědí co říkají.“ Opakovala mu, že tělo je jen schránka, která časem chátrá, zatímco to, co zůstává a zanechává stopy, je duše. “To, jaký jsi uvnitř je důležité. Ne to jak vypadáš. Pro mě budeš vždy ten nejkrásnější na světě. Ať si říká kdo chce, co chce.” Moudrá slova matky nestačila. Chlapec se už dávno rozhodl. V den svých desátých narozenin opustil za nejtemnější noci vesnici. Již tam pro něho nebylo místo. Malý Koré neměl žádné ponětí, kam se vydal. Doposud znal pouze svoji vesnici. Šel tedy tam, kam ho srdce táhlo. Po několika týdnech, s minimem jídla a s minimem vody, se malý Koré konečně dostal na území, které se mu velice zamlouvalo. Nacházel se daleko od civilizace, na pláni, která v dálce přecházela v prales a která nebyla daleko od zdroje vody. Tady se mi bude hezky žít, pomyslel si Koré. Dlouho neotálel a pustil se do práce. Z bambusu, větví a lián si postavil jednoduchý přístřešek. Dřevo opracoval pro potřeby nošení vody a nanosil si kamení, aby měl kde uchovat oheň. Pak si z nedalekého mangovníku natrhal chutné ovoce a po tvrdé práci se oddal poklidnému spánku. Jednoho dne, když slunce zapadlo a noc začala vytahovat svoje drápy, se zvedl od lesa ohromný vítr. “Jak ses opovážil, lidské dítě, vstoupit na naše území,” ozvalo se z lesa. Malý Koré se trhnutím vzbudil a skoro nedýchajíc vyčkával, co se bude dít dál. Uvědomil si totiž, jakého přečinu se dopustil. Vstoupit na území lesního džina bylo trestáno smrtí. Jaký trest teď čekal malého Koré, který si tu dokonce postavil příbytek. “Já jsem Koré Manga Konaté, syn Lamaté Manga Konaté,”začal křičet chlapec. “Já nevěděl, že Vám tato půda patří. Lidé v mojí vesnici se mi smějí, proto jsem odešel hledat jiné místo, kde bych mohl v klidu žít. Toto místo se mi moc líbilo, tak jsem si dovolil se tu usídlit,” argumentoval rychle chlapec. “Odpusťte mi prosím moji nevědomost, odpusťte mi moji troufalost,” vzlykal Koré. Vítr postupně ustoupil. Po chvíli chlapec vyběhl z přístřešku, poklekl a začal líbat zem. Povstal. Čekal. Trvalo snad věčnost, než se před ním ztělesnil lesní džin. “Jaký jsi měl problém lidské dítě? Proč se ti tvůj lid posmíval?” Malý Koré začal vyprávět svůj příběh. Když skončil, džin se ho ptal dál. “Kdo tu zúrodnil půdu?” “Já sám, pane.“ “Za jak dlouhou dobu?” “Patnáct dní, pane.” Po delší odmlce, lesní džin znova promluvil. “Jsi pravdomluvný a upřímný. To jsou nepostradatelné vlastnosti. Navíc jsi i pracovitý, čehož si velmi cením. Jdi tedy zpět do své vesnice a neměj již strach. Od teď jsi krásný. Zrcadlo zohavení je rozbito.” rozmlouval k chlapci lesní džin. Chlapci se ale do vesnice nechtělo. Byl to strach? Či se mu snad zalíbilo existovat si sám pro sebe? Možná obojí. Sám Koré nevěděl. Věděl jen to, že chce zůstat. “Nenech obavy a strach, aby ti vzaly kuráž,” četl v Korého mysli duch lesa. “Nicméně, nechceš-li opustit moje území, smíš zůstat jak dlouho chceš. Můj domov je od teď tvým domovem.” Chlapec se rozhodl zůstat. Uplynulo dalších pár let a z chlapce se pomalu stal muž. Začal mít obavu o svoji matku a začal mít starosti o vesnici, kterou kdysi tak náhle opustil. “Před odchodem ti dám tři rady, kterých se budeš držet, aby ses v pořádku vrátil do své rodné vesnice“, pravil duch lesa. „Řiď se jimi po celý svůj život, je to to nejcennější, co ti mohu dát.“ Mladý muž před džinem poklekl, sklopil oči k zemi a bedlivě poslouchal. Ani jedno slůvko mu nesmělo uniknout. “První rada zní, začal džin, nenech se nikdy zlákat k volbě nejrychlejší cesty k dosažení svého cíle. Mohlo by se stát, že v
