Africké kuriozity

Nezaměstnanost a pracovní morálka Tožanů

1 Komentář / Africké kuriozity,Togo / Napsal

Shodou okolností píši tento článek v době covidu, kdy se mnozí bojí, jak dopadne jejich podnikání, či zda jako zaměstnanci nebudou propuštěni. V žádném případě nechci místní situaci nijak zlehčovat, co si budeme povídat, zhoršování ekonomiky není nic příjemného a dotýká se každého z nás. Nicméně, napadlo mě, že bych vám mohla přiblížit, jak je na tom ekonomika v Togu. Dnešní článek na téma nezaměstnanost a pracovní morálka Tožanů, má za cíl vysvětlit, proč Tožané pracují tak jak pracují a vyvrátit některé zajeté stereotypy. Pro více informací si poslechněte podcast na toto téma. Statistické údaje Před tím, než začnu popisovat moje vlastní zkušenosti s trhem práce v Togu, tak je důležité, abych uvedla některé oficiální údaje. Togo je dle mezinárodního měnového fondu řazeno mezi 10 nejchudších zemí světa. Je to způsobeno především politickou nestabilitou a velkým zadlužením země. Nejdůležitějším sektorem je bezpochyby zemědělství, které tvoří až 40 % HDP a pracuje v něm údajně až 65 % pracujících. Jedná se především o pěstování kakaa, kafe, kukuřice, fazolí, lov ryb, a dalších místních surovin. Průmysl je v Togu velice nevyvinutý. Statistiky mluví pouze o těžbě fosfátu a udává se, že tomto sektoru pracuje pouze 5 % všech pracujících. Tady si dovolím dodat, že Togo je opravdu v oblasti průmyslu velmi nerozvinutá země. Až na výrobu cementu jsem nezaznamenala žádnou lokální továrnu, Togo nevyrábí nic svého a všechno materiálno je dováženo skrze přístav ze zahraničí. Sektor služeb není nijak detailně zmonitorován. Zajímavé jsou údaje ohledně nezaměstnanosti. Organizace PNUD (Program rozvoje společnosti OSN) uvádí, že úroveň nezaměstnanosti je pouhých 3,4 %. Zároveň však udává další údaj, tzv. sníženou zaměstnanost, která dosahuje 24 %. Poslední statistický údaj, který zmíním je průměrná měsíční mzda, který nyní činí (již od roku 2013) 35 000 cfa, což je v přepočtu 1 431 Kč. Realita a nezaměstnanost Dost tedy statistických údajů. Pojďme se podívat na realitu. Místní občané udávají, že míra nezaměstnanosti činí až 60 %. Jak je to možné? Vysvětlení je relativně jednoduché. Statistiky vycházejí především z údajů od lidí, kteří jsou registrovaní v rámci tožské administrativy či mají bankovní účet. Problém nastává u lidí, kteří nemají občanský průkaz, natož, aby byli někde vedeni ve státním registru. Jak tedy tyto lidi začlenit do statistiky? Pravděpodobně nijak. Vznikají tedy zkreslené údaje, které monitorují jen část tožské populace. To by pak vysvětlovalo tak velký rozdíl v datech a reálných číslech. Co způsobuje tak velkou nezaměstnanost Prvním důvodem je jistě to, že občané nejsou registrovaní na úřadech a nevlastní občanský průkaz. Bez něho vás žádný zaměstnavatel nezaměstná. Teď si pravděpodobně kladete otázku, proč si občané nezajistí OP? Odpověď je jednoduchá. Většinou se jim to nevyplatí. Občanský průkaz je vydáván pouze na dobu pěti let a stojí 5 000 cfa, což činí v přepočtu cca 200 Kč. Pro nás to není moc, nicméně pro průměrného Tožana, který vydělává necelých 1 400 Kč, má x dětí a musí toho dost platit, to je dost. Navíc je třeba doložit fotky a další dokumenty, jako třeba rodný list (který mezi námi také moc lidí nevlastní a jehož výroba je zpoplatněna), a to všechno se pojí s úsilím, které se obyvateli Toga nechce podstupovat. Kór když v držení občanského průkazu nevidí žádný zisk. Bez občanského průkazu se totiž v Togu dá docela normálně fungovat. Nevlastnění občanského průkazu hraje tedy důležitou roli, nicméně není to dle mého hlavní příčina vzniku nezaměstnanosti. Je totiž jasné, že kdyby měl někdo výbornou nabídku práce, tak si dá tu práci a občanský průkaz si zařídí. Nízká nabídka práce Co hraje důležitou roli, je rozhodně velice nízká nabídka práce ve státním a soukromém sektoru. Zaměříme-li se na státní sektor, tak ten, kdybych to měla zjednodušit, zaměstnává pouze policajty, vojáky, lékaře a lidi v administrativě. Jednou mi dokonce bylo řečeno, že až 50 % zaměstnaných mužů je u vojáků! Práce není nijak valně placená, ale dá se s tím celkem slušně vyžít. Když se řekne, že obyvatel Toga dělá ve státní správě, tak to evokuje představu slušného příjmu. V soukromé sféře to je složitější. Buď budete pracovat pro zahraniční firmy, které ale upřednostňují bělošské obyvatelstvo žijící jako expati v Togu, nebo budete pracovat pro místní soukromé firmy, které zase relativně špatně platí. Poslední možností je, že si hledáte obživu sami. Nejste nikde registrovaní, neplatíte sociální ani daně, ale nemáte vůbec jistotu příjmu. Co tedy v Togu můžete dělat, když nejste zaměstnaní? Obživa nezaměstnaných Nejprve je důležité zmínit, že když jste nezaměstnaní, tak stát vás v žádném případě nijak nepodporuje. Nepočítejte s tím, že budete na pracovním úřadě a stát vás bude dotovat. Žádné příspěvky v Togu také neexistují. Vše je tedy na vás a na lidech, kteří vás obklopují. Čím větší rodina, tím lépe. Když ale nikoho nemáte, tak máte smůlu. Jak se tedy můžete živit? Jste-li žena, tak můžete buď cokoliv prodávat (nejlepší je, když máte svůj vlastní obchůdek), být kadeřnicí, šít oblečení či pracovat pro nějakého cizince jako uklízečka či chůva. Nejchudší ženy však většinou přeprodávají ovoce, zeleninu či mají stánek a vaří jídlo na ulici. Bohatší ženy mají nějaký obchod v centru Lomé, na Grand Marché, a tam prodávají své zboží. Jste-li muž, tak budete pravděpodobně sekuriťák u nějaké soukromé společnosti. Vaší denní a noční náplní bude sedět u něčího domu a hlídat. Častokrát není ani potřeba mít zkušenost s bojovým uměním. Důležité je se posadit na židličku před domem a hlídat :-). Dále můžete dělat mototaxikáře. Když máte stálou klientelu, tak to docela vydělává. Hodně lidí si tak přivydělává ke svému stávajícímu zaměstnání. Podmínkou je samozřejmě vlastnění motorky, takže je nutný určitý kapitál do začátku. Dále se můžete živit rukama jako truhlář, zedník, malíř, mechanik, atd. U všech těchto povolání je však známé, že se je lidé učí za pochodu, takže není výjimkou, že narazíte na např. mechanika, který svému oboru naprosto nerozumí. V neposlední řadě můžete obchodovat v přístavu, což je velice dobře výdělečná činnost, když v oboru umíte chodit. Můžete si totiž dost dobře nelegálně “nahrabat”. Vliv platebních podmínek na pracovní morálku Teď bych ráda přešla k tomu, jak to je s tou pracovní morálkou

Trávení volného času

Jak se stalo, že jsem v Togu byla považována za lehkou dámu

1 Komentář / Africké kuriozity,Životní příběh / Napsal

V předešlém příspěvku jsem popisovala, jak jsem byla Tožany, jakožto běloška vnímána a jak se ke mně vlivem předsudků chovali. Dnešní článek, jehož nadpis je mírně kontroverzní :-), na toto téma bude lehce navazovat. Podělím se totiž s vámi o tom, jak se stalo, že jsem v Togu byla považována za lehkou dámu. Nadbytek volného času Vzhledem k tomu, že se v mé práci nekonala změna pracovní doby z dočasně stanovené na původně domluvenou, tak jsem se v Lomé začala dost brzy nudit. Ono totiž, když jste už ve 12h doma, nemáte přístup k internetu, o nějakém velkoobchodě se vám může jen zdát, tak nastává trochu prekérní situace. Kór, když ostatní spolubydlící jezdili ze svých stáží až kolem 19h. Ze začátku jsem se tedy chodila procházet, ale neustálé chození po té samé čtvrti, mě dosti brzy přestalo bavit. Navíc, mě na každém rohu někdo zastavoval, což nebylo dvakrát příjemné. Začala jsem se tedy více bavit se syny naší paní domácí, tzv. Mama, kteří měli v tu dobu školní prázdniny. Naštěstí to byli celkem aktivní chlapci a každý druhý den chodili kousek od baráku hrát fotbal. Netrvalo dlouho a já se k nim vetřela s tím, že budu kolem fotbalového hřiště běhat. Fotbalová aktivistka Kluci byli nadšení. Hned mě přijali do svého týmu, a já byla ráda, že mám aspoň nějaká odpoledne v týdnu zaplněná. Vždy jsme se tedy v cca 15h sbalili a na další asi 3 hodiny odešli na fotbalové hřiště. Já si vzala mobil s hudbou, sluchátka a po dobu jedné hodiny běhala jak blázen kolem hřiště :-D. Ve 40 stupních. Ale aspoň jsem neseděla doma jak pecka, že? Tato má aktivita vzbudila obdiv všech chlapců fotbalového týmu a ostatních lidí, ke kterým se to časem doneslo. Ono totiž ne moc bílých blonďatých slečen chodí běhat na fotbalová hřiště. To jen tak pro upřesnění. Já byla navíc dosti bezprostřední a nikoho jsem se nestranila. Rychle jsem se s každým skamarádila a bavila se s nimi o afrických kuriozitách. Tímto jim zpětně děkuji, protože mám alespoň o čem psát :-D. Zapálený obdivovatel U mnohých z nich mi bylo jasné, že by chtěli jít na rande s běloškou, už jen pro to, aby se mohli všem chlubit. Byli to však mláďata (asi 13 let jim bylo), tak si nemohli moc vyskakovat. Jeden byl však v mém věku a ten nasadil neústupnou techniku. Každý den byl u nás doma. Vždy mi nanosil flashku plnou africké hudby (pravděpodobně jsem se zmínila, že bych chtěla něco mít v notebooku) a neustále mi něco vyprávěl. Ze začátku jsem ho vnímala. Přišel mi milý a nechtěla jsem mu okatě dávat najevo nezájem. Dokonce jsem několikrát přijala pozvání jeho mámy, která mě zvala na oběd. Kus žvance si přeci nenechám ujít :-). Navíc africkou kuchyni jsem měla v plánu okusit na maximum. Nicméně tehdy jsem ještě netušila, že přijmout pozvání na oběd od mámy chlapce, který si na mě dělal zálusk, byla zásadní chyba! Když ptáčka lapají… Pokaždé, když jsem k chlapci přišla na oběd nebo jen na návštěvu, tak se debata stočila k mému životu v Evropě. Prý bych měla zařídit, po příjezdu zpět do Evropy, aby se její syn dostal na univerzitu v Německu. Prý se učí už pár let Německy a jde mu to docela obstojně. Já vždy opakovala, že jsem z České republiky a momentálně žiji v Belgii a že v Německu nikoho neznám. Na to maminka chlapce vždy jen krátce mávla rukou s tím, že vše je přeci v Evropě a můžu to tedy nějak zajistit :-D. Oukej tedy. Při odchodu mi pravidelně dávali ovoce, gari (mouka z manioku), kukuřici a další pochutiny. Já si vždy vše vzorně brala, jelikož jsem nechtěla urazit a navíc nebudu přeci hlupák a nenechám jim to tam, že :-). Stále mi nedocházelo, že si mě tím pomaličku motají. Chlapec mě pravidelně všude doprovázel, neustále mi něco dával, vyprávěl, obletoval mě a mně to začalo postupně vadit a docházet. Došlo to tak daleko, že jsem se v jeho přítomnosti začala dusit. Vůbec jsem ho nechtěla vídat. Tak jsem to jednou po vodnářovsku rozsekla a ze dne na den se s ním přestala bavit a vídat. Líp jsem to neuměla. Noví obdivovatelé Díky mému běhu okolo fotbalového hřiště jsem si udělala dost kamarádů a ve svému volném čase jsem vždy s někým chodila na procházky. Vyhovovalo mi to. Chlapci byli povídaví, vyprávěli zajímavosti z afrického života a otevírali mi doposud neznámý svět. Dokázali se mi věnovat i tři hodiny v kuse a mě to nesmírně bavilo. Tady bych však chtěla podotknout, že jsem s každým chodila na procházky jen z čistě kamarádského důvodu. Nikdy mě nenapadlo nic víc, vždyť to byli mladí kluci. Já jsem navíc nic víc rozhodně v Togu nehledala. A díky bohu, se mi ani nikdo nelíbil. Jenže mi nedocházelo, že jsem všem na očích a roznáší se o mně po čtvrti drby. Rastaman Korunu tomu všemu jsem nasadila, když jsem poznala jednoho rastafariána. Normálně jsem se moc s lidmi na ulici nebavila, jenže tento týpek mě prostě už od pohledu bavil. Byl to takový vytáhlý kluk, oči mu po marihuanovém dýchánku mírně padaly a na rtech měl protáhlý nefalšovaný úsměv. Když mě tedy oslovit jako madam a ne yovo, což mě vytáčelo, tak jsem mu nemohla než dát šanci. Momentálně mi šel prostě do cesty. Vysmátej a vyklidněnej rastaman. Bavila jsem se sním jen pár hodin jedno odpoledne, nicméně i tak krátká doba stačila k tomu, aby mě časem maminka výše zmíněného neodbytného chlapce, začala pomlouvat, jako lehkou děvu. Love song od rastafariána Když jsem se jednoho dne probudila a šla si dát s ostatními stážisty snídani, hned mi bylo jasné, že se něco stalo. Všichni se na mě s pobavením dívali a v kuchyni u naší mama seděla maminka neodbytného chlapce. Zeptala jsem se spolubydlících co se to děje? Ti na mě vytřeštěně hleděli, jakto, že nic nevím. Prý kolem půlnoci přišel “můj” rastafarián pod okna baráku a začal zpívat, jak mě miluje. Mno, veskrz z něho prý vycházeli jen slova

Africké vodún neboli voodoo

4 Komentářů / Africké kuriozity,Togo / Napsal

V tomto článku se dnes budu věnovat jedné z pro mě nejnáročnějších věcí, kterou jsem se za dobu mého pobytu v Africe snažila pochopit. Tématem je africké vodún neboli voodoo. Z počáteční skepse, po úžas až po akceptování, že vodún (originální africký název) neboli pro nás známější voodoo existuje, jsem dospěla k závěru, že to, v co lidé věří, se realizuje. V Africe lidé věří ve vodún. Co to vlastně je? Jak se to praktikuje? Odkud to pochází? Na vše se budu snažit odpovědět v následujících řádcích. Při čtení vás jen žádám o jediné. Buďte otevření proniknout do tajů africké nadpozemské moci a racionální myšlení nechejte stranou. V opačném případě nebudete nikdy schopni ani z části pochopit dnešní téma. Věřte, že zrovna spiritualismus je disciplínou, která je nám Evropanům stále velmi vzdálená. Trocha historie Pro to, aby člověk mohl pochopit vodún, je třeba zabrousit trochu hlouběji do historie afrického kontinentu. Ještě před tím, než si Evropané kontinent rozdělili, byla Afrika dělena dle království (O jednom takovém království vypráví Epos o Sundiata Keitovi – dostupný ke stažení na úvodní stránce). Každé království mělo svého boha, kterého uctívali. Nepředstavujte si však nějakého pána na mráčku. Tak to v Africe nikdy nebylo a ani není. Bůh v africkém slova smyslu, je jakési zmaterializování přírody a karmy. Každé království mělo také svůj název pro boha. V Togu se bůh nazývá Mawu. Co tím ale myslím? Dám příklad. Řekněme, že v ČR uznáváme lípu, jakožto zdroj české síly a moci. Dle Afričanů bychom tu lípu měli usušit, vložit do nějaké nádobky a poté se k ní modlit. Dává to smysl? Dle mých zdrojů je většina takovýchto bohů založena právě na uctívání přírody a převážná většina vodún se praktikuje právě skrz magickou moc bylin. Nejmocnější zemí v praktikování vodún je Benin. V minulosti totiž jejich přístav sloužil k dovážení všech vodún božstev ze všech koutů Afriky a dnes jich mají v zemi nespočet. Togo má však také své prvenství. V Lomé se totiž nachází největší světový trh s materiálem, tzv. fetišem, pro praktikování vodún. Pozn. autora: fetiš představuje Boha či materiál pro praktikování spiritualismu. Může to být i rostlina, zvíře či člověk. Co je to vodún neboli voodoo Vodún je náboženství (lidé se k němu modlí), kultura (lidé sdílejí určité hodnoty) a etnikum (lidé se s ním identifikují). Věděli jste třeba, že Gabon má svůj spiritualistický tribunál? Lidé jsou legálně souzeni zvlášť za praktikování magie a zvlášť za nám běžnou kriminalitu. U nás se toto praktikovalo ve středověku, v Africe to existuje i v pokročilém 21. století. Naopak vodún rozhodně není voodoo v americkém pojetí. Nepředstavujte si prosím omotávání a probodávání panenek a jiné s tím spojené věci. To zanechme filmovému průmyslu v Hollywoodu. Pojďme si tedy vodún představit detailněji. Jak už jsem předeslala výše, lidé uctívají přírodu a modlí se ní. Jak to dělají? Většinou si z hlíny vytvoří jakési těleso – sošku a pod něj vloží “část uctívané přírody” – třeba nějakou bylinu. Co je důležité si uvědomit. Afričané věří, že v momentě, kdy sošku vytvoří a modlí se k ní, tak se stane tzv. fetišem, který má své potřeby. Nelze se totiž k sošce jen modlit. Je třeba o ni pečovat. Jednoduše řečen,o prostě něco za něco. Mi to dává docela smysl. Jak se o takovou sošku pečuje? To zjistí právě šarlatán, který má schopnost mluvit s vodún. Řeč vodún je nám obyčejným lidem nesrozumitelná. Byla jsem svědkem jednoho takového rozhovoru, kdy šarlatán mluvil skřípavě a klapal hlasitě zuby. Po rozhovoru s vodún sdělí majitelům sošky, co jejich vodún vyžaduje. Většinou je to každodenní poskytnutí hrsti kukuřičné mouky, polití palmovým olejem či podání slepičího vejce. Momentálně se bavíme o bílé magii. V případě černé magie požaduje fetiš krev…. Jak takové vodún po podání potravin vypadá se můžete mrknout níže na fotkách. Bílá nebo černá magie Další věc, kterou bych chtěla vyvrátit je častý předsudek, že vodún neboli voodoo je praktikování pouze černé magie. Není. Vodún je pouze tzv. spirit – duch, ke kterému se lidé modlí a aktivují jeho moc. Je to tedy právě člověk, který svými praktikami určuje povahu vodún. Když to řeknu hoooodně laicky a zjednodušeně, tak vodún – fetiš – je jakýsi otrok, který, když se o něj dobře stará, vykonává požadavky a přání svého majitele. Nadále však zdůrazňuji, že vodún si vždy za prosby něco bere :-). V bílé magii je to právě to starání se o fetiš. V černé magii jsou to většinou roky života majitele. O černé magii ale nemám v úmyslu mluvit. Je to pro mě Pandořina skříňka, která se nemá otevírat. Vězte však, že převážně se praktikuje právě bílá magie. Lidé si přejí úrodu, pohodu, zdraví. Léčí se tím také lékařsky nevyléčitelné nemoci. Proto je v africké domácnosti všude tolik bylinek :-). Jak vodún neboli voodoo funguje V neposlední řadě je třeba si uvědomit, že vodún nepůsobí na každého stejně. Jak je to možné? Vše je spojeno právě s vírou. Čím víc lidé věří, tím víc se vodún realizuje. Nevěří, nic se neděje. Zjednodušeně řečeno. To však není nic nového, takto to chodí i u ostatních náboženství. Viděli jste někdy někoho při modlitbách brečet? Tancovat? Afričané jsou mnohdy při praktikování vodún v transu. To je přesně ten stav, kdy vysíláte svému vodún nejsilnější energii a ono vaše přání vyslyší. Byla jsem svědkem, kdy se jeden tanečník v transu začal řezat a necítil bolest. Kamarádka mi vyprávěla, že viděla, jak jedna paní byla na vozíčku a při transu začala chodit. Vše se ale nakonec vrátí k normálu, když ceremonie skončí. Je proto důležité, aby při takovýchto událostech byl vždy přítomen šaman, který dané osoby pomalu vrátí do původního stavu. Důležité je také zmínit tzv. nocebo efekt. Efekt, který je při evokování černé magie velmi žádaný. Je to takzvané zvnitřnění a uvěření negativního proroctví, zejména vůči svému vlastnímu zdraví. Už chápete, proč víra hraje ve vodún hlavní roli? Kdysi dávno to samé platilo i u nás, za dob čarodějnictví. Lidé říkali, že jsou prokleti. Stačí, když “prokletá” osoba uvěří, že to, co bylo vyřčeno se stane.

Jak se v Togu nakupuje

3 Komentářů / Africké kuriozity / Napsal

Jedna (z mnoha) věcí, která je v Togu naprosto odlišná od našeho evropského nastavení, je logika nakupování zboží a potravin. Zajímá vás, jak se v Togu nakupuje? Pro člověka, který se do Afriky vydá poprvé, může být tento místní objev na velice překvapivý a je docela dost možné, že se na tento systém bude dlouho adaptovat. Já se mu naučila relativně rychle. Nicméně na vyjednávání jsem si nezvykla nikdy a návrat k nakupování zboží o pevně daných cenách byl pro mě pohlazením na duši. Teď ale pěkně popořádku. V Togu a dalších okolních zemích můžeme nakupovat zboží v zahraničních supermarketech – o nich ale mluvit nebudu – na trzích, u dam prodávajících zboží na ulicích či v tradičních obchůdcích místních maloobchodníků. První věc, o které při nakupování jde je velice intenzivní kontakt kupujícího a prodávajícího. Vždy je dobré přijít do obchůdku či na trh s úsměvem. Později, když se obě strany znají, je dobré se zeptat, jak se vede či jak se daří rodině. Tak si získáte na důvěryhodnosti a budete pravděpodobně oblíbení. Teď už ale k samotnému systému prodeje. Cenovky nejsou IN V místních obchůdcích či na trhu budete velmi marně hledat ceny potravin. Prodávající se s jimi nevypisují a nikde je nevystavují. Když jsem se tedy poprvé místních ptala, jak poznají, co kolik stojí, jen mi s pokrčenými rameny odpověděli, že si ceny musím zapamatovat. WHAT????? Hned mi v hlavě naskočil jede český supermarket a zkoušela jsem si vybavit ceny nějakých potravin. Děsně mě to pobavilo, jelikož jsem si vybavila možná tak cenu mléka a rohlíku. V tom momentu mi celá tožská populace stoupla v očích, jelikož jsem si nedokázala představit jak si mohou zapamatovat všechny ceny potravin. Časem jsem ale opravdu zjistila, že to zas taková věda není. Všichni totiž prodávají veskrz to samé a když si chodíte opakovaně pro ty samé sušenky či vodu, tak si ty ceny jednoduše zapamatujete. No, a když ne, tak se na cenu zeptáte. Nikdy se mi v obchodu s potravinami nestalo, že by mi prodávající prodal zboží dráž než ostatním. Ví totiž, že bych na to přišla a už bych se pravděpodobně nevrátila. Kolik stojí prosím 200g rajčat? Zatím umíme tedy ceny zboží v obchůdcích. Což docela jde. Jenže! Hlavní problematika toho, jak se v Togu nakupuje teprv přijde. Zajímavá situace nastává na trzích. Představte si, že průměrné rajče stojí cca 25 franků a vy jich chcete třeba deset. Celkem lehký kalkul. Jak by to ale chodilo u jiného počtu? Jiné ceny? Nebo by ta rajčata byla nedejbože různě veliká. Né, takhle to nechodí. Buďto kupujete kvantitu potravin, která je již rozdělena do mističek. Tudíž víte, že jedna mistička rajčat stojí třeba 200 franků. Nebo si řeknete, že potřebujete rajčata o ceně 500 franků a kupující vám odpovídající množství nabere. Tu velmi záleží na vašem vztahu s prodávajícím, jak zmiňuji výše, jelikož vám někdy dají více než je v ceně. 🙂 Zaplatíš zítra? Nevadí V úvodu zmiňuji, že při nakupování je velice důležitá komunikace a vztah s obchodníkem. Může se totiž stát, že jdete po ulici a potkáte svoji známou Tata (označení mladých dam), která prodává banány. Zavoláte si na ni, ona k vám přijde a dát se do hovoru. Poté jí řeknete, že si koupíte čtyři banány, ale že u sebe momentálně nemáte peníze, tak jí to dáte zítra nebo až ji prostě někdy potkáte. Tata odsouhlasí a jde dál. Zdá se Vám to jako vtip? Asi by bylo zajímavé toto udělat v českém supermarketu, nakoupit za 5 tisíc a na pokladně oznámit, že to někdy pak zaplatíte. Hihi. V Togu je to ale normální. A musím říci, že jsem toho často využívala. Pěkné šaty, pouze 10 000 franků Nejhorší pro mě v Togu bylo smlouvání o ceně. Potraviny jsou fixní, tam se nesmlouvá, ale u oblečení a jiného zboží je smlouvání běžná praktika. Ze začátku jsem byla upozorněna, že bílým se věci prodávají až 3x dráž než místním. Je tedy třeba cenu o třetinu snížit. K tomu si vždy musíte nejdřív udat svojí cenu výrobku, kterou jsem si vždy stejně stanovila o dost vyšší než by stanovil místní. Pamatuji si situaci, kdy jsem si byla kupovat krásné šaty a cena byla 15 000 franků. Já velice aktivně smlouvala a když jsem po asi 10 minutovém souboji dosáhla ceny 10 000 franků, byla jsem nadšená. Se zvýšeným sebevědomím jsem přišla domů a ukázala je manželovi. Když se dozvěděl, že jsem je pořídila za 10 000 franků, tak málem spadl ze židle. Šaty prý nemají hodnotu více než 2500 franků. Nevadí, já byla i tak šťastná, že jsem usmlouvala 5000 franků. V dalším článku zmíním tipy jak smlouvat o ceně