Africká historie

Ikona jménem Behazin

Behanzin (1845 – 1906), poslední vládce říše Dahomey (dnešní Benin), je historická postava, o které se v našich dějepisných osnovách nemluví a o které málo kdo něco blíže ví. Jsem přesvědčená, že je to veliká škoda, jelikož tento muž hraje velmi důležitou roli v dějinách západní Afriky a v 19. století byl po Berlínském kongresu trnem v oku francouzským kolonizátorům. Kdo vůbec Behanzin byl? O co se zasloužil a proč je až do dnes velice uznávaný a ctěný mezi obyvateli Beninu? Pojďme se na tohoto vůdce a zastánce nezávislosti své země blíže podívat. Usednutí na trůn Behanzin byl následníkem trůnu svého otce Glele a stal se tak dvanáctým vládcem říše Dahomey. Tento vůdce byl silným zastáncem tradic a zasazoval se o zachování integrace svého národa. Měl veliký respekt ke svým předkům a cítil zodpovědnost ubránit tehdejší říši Dahomey, s hlavním městem Abomey, před francouzskými kolonizátory. Typický pro svoji dýmku, o které tvrdil, že se s ní narodil, byl Behanzin (jméno představuje následovné: “Vesmír drží vejce, po kterém Země touží”) také znám pro své výjimečné schopnosti ovládat voodoo. Mluví se o něm jako o jednom z nejmocnějších vůdců, který byl velmi silně spjat s duchovním světem. Berlínská konference 1885 Berlínská konference, známá také jako Západo-africká konference, řešila otázku evropské kolonizace a obchodu v Africe v době tzv. Nového imperialismu. Jednání probíhalo za nepřítomnosti afrických vůdců a vyústilo ve známé dělení Afriky evropským kolonizátorům (Scramble of Africa). Behanzin byl jedním z největších odpůrců této konference a následného dělení Afriky. Je znám pro svoji větu: “Nikdy neodsouhlasím podepsání jakékoliv smlouvy, která by měla ohrozit nezávislost země mých předků.” Avšak v době, kdy Behanzin ještě nebyl u moci, podepsal král Glé-glé smlouvu s francouzskými kolonizátory, která podstoupila město Cotonu francouzské administraci. Korunovace a francouzská prohra Behanzin byl korunován králem roku 1890 po smrti svého otce. Již od začátku podepsání smlouvy o správě Cotonu francouzskou administrativou, se Behanzin k aktu stavěl negativně. Započal tím tvrdou rezistenci vůči francouzské nadvládě a odmítal uznat smlouvu o protektorátu. V témže roce se francouzské vojsko vylodilo ve městě Cotonu s cílem podmanit si město. Naneštěstí pro francouzské kolonizátory, bylo jejich vojsko nedostatečné a v čele se svým vůdcem Boyolem prohrálo v boji s Behanzinovou armádou. Mnoho francouzských vojáků bylo dahomeyskou armádou zajato. Karty se obrací… Po výměně francouzského armádního vůdce se karty obrací a Behanzin je svědkem vzniku francouzského protektorátu nad říší Dahomey. Vzhledem k tomu, že Behanzin držel Francouze žijící v Ouidah jako rukojmí, domluvil se s Francouzi na vyplácení roční renty ve výši 20 000 cfa. Francouzi však svůj slib nedodrželi a Behanzin nato porušil smlouvu o protektorátu. Navíc posílil svoje vojsko, vybavil se kanóny a moderními zbraněmi a údajně spolupracoval s vojevůdci z Belgie a Německa. “Jsem králem Černých a Bílí nemají nic společného s tím, co dělám. Vesnice, o kterých mluvíte, jsou moje. Patří mně a chci, aby byly nezávislé. Rád bych věděl, do jaké míry jsem já zničil nezávislé vesnice ve Francii?” Král Dahomey Behanzinovy Amazonky Behanzinova armáda vstoupila do dějin díky svým netypickým členům, ženám, tzv. amazonkám. Tyto bojovnice, známé také pod jménem Mino, patřily do kmene Fon a celý svůj život zasvětily boji proti francouzské nadvládě. Nesměly se nikdy vdát, ani mít děti. Dobrovolně či nedobrovolně byly vdané za krále. Nicméně neměly povinnost splňovat manželské povinnosti. Jejich jediná povinnost byla bránit království Dahomey. Amazonky si brousily zuby, některé si uřízly prso, aby mohly lépe držet zbraň a byly známé pro zálibu v odřezávání hlav svých obětí. Byly pyšné na to, být v královské armádě a tvrdě pracovaly na tom, aby co nejlépe ubránily zemi a krále. Poslední boje Francouzská vojska uplatňovala proti vojskům říše Dahomey strategické plánování, nejmodernější zbraně, kterým Behanzin nemohl čelit a psychologický nátlak ve formě záměrného ničení posvátných stromů v oblasti Ouidah. I přesto, že behanzinova armáda bojovala statečně a bránila velmi úspěšně říši Dahomey, v roce 1894 podlehla francouzskému drancování v bitvě u Dogba. Behanzin se dal na útěk. Uplatňování magie a bratrova zrada Existuje tvrzení, že Behanzin po celou dobu odporu proti francouzské kolonizace a při jeho útěku, využíval svých magických schopností. Údajně vlastnil amulet, který ho měl před vojskem ochraňovat. Zradit ho však měl jeho bratr, který byl mezi tím Francouzi jmenován novým králem, a který vyzradil, kde se Behanzin ukrývá. Konec vzdoru a zajetí Behanzin Behanzin nakonec kapituloval v roce 1894 za doprovodu rituálních zpěvů a mluvou k bohu. Vědom si své porážky, vyjednal s vojevůdcem A. Doddem návštěvu francouzského prezidenta Sadi Carnota, kterého považoval za francouzského krále. Tradičně doufal v to, že se oba králové posadí a vyjednají takové podmínky, které budou ku prospěchu oběma vůdcům. Když však byl 14 dní držen v cele v nelidských podmínkách, došlo mu, že nikdy za žádným francouzským králem nepojede. Uvědomil si, že jediná cesta bude do exilu na ostrov Martinik. V roce 1906 umírá v Alžíru. Legenda o uplatnění Behanzinovy moci Legenda říká, že při převozu Behanzina vlakem z města Godo do Cotonu, odkud měl dále pokračovat na ostrov Martinik, setrvával Behanzin v naprosté pohodě a tradičně kouřil svoji dýmku. Najednou vlak zastavil a strojvůdce nemohl přijít na to, co nastalo za poruchu. Behanzin se nechal slyšet, že vlak znovu pojede, až on sám uzná za vhodné uvést vlak opět do pohybu. Takto se čekalo několik hodin, než Behanzin nařídil přinést bílého kohouta, podříznout ho a nechat skapat jeho krev na koleje. Teprve potom se vlak rozjel. *** Toto byl příběh jednoho z největších odpůrců francouzské nadvlády v západní Africe. Mnoho králů v západní Africe spolupracovalo s kolonizátory a podíleli se na obchodu s otroky. Behanzin byl výjimkou. Do dneška je Benin znám jako země, která bojuje za svoji nezávislost a hrdě si chrání své tradice. Líbil se vám článek? Sdílejte prosím dále a komentujte níže 🙂 Chcete více článků o historii? Pokračujte ZDE. Zdroje: Britannica, Historia.fr, Geo.fr, DW, Wikipedia

Pohádkové pláže, úžasné koření a trocha (trpké) historie

Před tím, než budu pokračovat v mém životním příběhu, tak vám chci představit část životního příběhu Zuzany Filipové, zakladatelky blogu Your african hapiness (Tvá radost z Afriky). Zuzana nás ve svém článku Pohádkové pláže, úžasné koření a trocha (trpké) historie, provede napříč Tanzanií, poví nám něco o historii koření a architektury a v neposlední řadě nám představí Tanzánii, takovou, jaká je. Něco málo o Zuzaně Tanzánie však není jedinou zemí, kterou Zuzana v Africe navštívila. Zuzana se do Afriky dostala poprvé před deseti lety. Žila a pracovala v Ugandě, Tanzánii a nyní už žije šestým rokem v Zambii, se svým mužem a synem. Při mateřské dovolené se rozhodla splnit svůj sen začít psát na svém blogu, Your African Happiness (Tvá radost z Afriky), o dnešní Africe, hledání štěstí a mateřství. Zuzku můžete sledovat na Facebooku ZDE či na Linkedin. Teď už ale pojďme přejít k jejímu příbehu. Afrika pro začátečníky Tanzanie. Pohodová země ve východní Africe, často považovaná za „Afriku pro začátečníky“. Tanzanie je opravdu ideál, najdete tu nádherné národní parky se zvířaty, Kilimandžáro i překrásné sněhobílé pláže na pobřeží Indického oceánu, které jsou ideálním zakončením dovolené. A samozřejměZanzibar. K tomu je navíc Tanzanie bezpečná a lidé jsou opravdu přátelští.Já měla to štěstí, že jsem Tanzanii navštívila dvakrát, a potřetí jsem se tam rovnou přestěhovala. Pohádkové pláže Tanzánie Můj první výlet do Tanzanie byl z Ugandy, kde jsem žila a pracovala s mým tehdejším italským přítelem před neuvěřitelnými devíti lety. Rozdíl mezi Ugandou a Tanzanií byl cítit okamžitě po překročení hranic. Policisté neměli automatické pušky AK47 jako v Ugandě, byli milí a nemusela jsem se pokaždé obávat, že mě za něco nesmyslného zatknou s cílem ze mě dostat úplatek. Tehdy jsme během tří týdnů přejeli celou Tanzanii po zemi až do Dar es Salaamu na pobřeží a na Zanzibar. Doteď si pamatuju, že jsem nemohla uvěřit svým očím, když jsem poprvé stála na sněhobílé pláži na východě Zanzibaru. Úplný sen! Městečko Kilwa Masoko Podruhé jsem do Tanzanie přiletěla ze Zambie s cílem odpočinout si u oceánu a navštívit záliv u městečka Kilwa Masoko, asi pět nebo šest hodin cesty na jih od Dar es Salaamu. Tři dny relaxace a trocha historie v ruinách Kilwa Kisiwani, krátkou cestou lodí od našeho hotelu. Stěhování do Tanzanie Tanzanie pro nás byla snem. Dar es Salaam je úžasné město, kde spolu žijí křesťané, muslimové, hinduisti, děti hrají fotbal na ulicích, obchodníci prodávají čerstvé kokosy, výbornou kávu, čerstvý džus z cukrové třtiny nebo kousky chobotnice. A to vše se prolíná s moderními mrakodrapy,kavárnami nebo restauracemi. Po roce a půl jsem se tedy rozhodla, že se za mým přítelem do Tanzanie odstěhuju. Sen „Tanzanie“ nešel sice úplně podle představ, ale i tak jsem tam strávila devět měsíců, během kterých jsem se naučila svahilštinu, nádherný oficiální jazyk Tanzanie, navštívilaněkolikrát Zanzibar a užila si Dar es Salaamu a jeho přilehlých pláží, včetně městečka Bagamoyo . Arabský obchod s otroky Zanzibar. Kilwa Kisiwani. Bagamoyo. Co spojuje tato tři místa, kde jsem se ocitla v rozmezí pěti let? Kromě toho, že jsem je poctila svou nedůležitou maličkostí? Tři věci. Úžasné pláže, historie obchodu s otroky a arabské nadvlády a jejich členství v seznamu světového dědictví UNESCO. Máma z Afriky v srpnu ve svém podcastu mluvila o otroctví a atlantickém trojúhelníku, kdy Evropané obchodovali s otroky ze západního pobřeží Afriky a Amerikou. Otroctví se ovšem bohužel neomezilo jen na tutočást Afriky. Možná jste někdy slyšeli o arabském obchodu s otroky? Jednalo se o arabské otrokáře, kteří obchodovali se svahilskými obchodníky a kupovali otroky z vnitrozemí Tanzanie, Keni, ale i ze Súdánu a dalších území dosazujících až k západnímu pobřeží. A to od středověku až do začátku 20. století, dá se tedy říci, že arabský obchod s otroky byl rozsáhlejší, starší a komplikovanější než obchod transatlantický, i přesto, že se o něm mluví o poznání méně. Arabská stopa v Tanzánii Nebudu vás nudit rozsáhlou historií arabského obchodu s otroky. Naopak chci sdílet svou zkušenost s těmito místy, které jsou opravdu jak z pohádky. Tak jsem tato místa vnímala, když jsem je několikrát navštívila. Ano, o otroctví a arabské nadvládě jsem slyšela, ale moc jsem o tom nevěděla (asi i kvůli tomu, že muzea nejsou mojí oblíbenou destinací). Ovšem několik let poté, kdy již v Tanzanii nežiji, jsem si začala uvědomovat trpkou příchuť výborného kořeněného jídla na pobřeží, portugalských či arabských architektur, které se tak nádherně vyjímají na fotkách se západem slunci nebo mou nezapomenutelnou návštěvu farmy na koření na Zanzibaru. A díky tomuto článku mi na mém seznamu knížek k přečtení přistálo pár knih o otroctví ve východní Africe. Trochu se stydím, že je to až nyní. Vždycky jsem se pozastavovala nad tím, jak je možné, že vnitrozemí Tanzanie je tak odlišné od pobřeží. Na pobřeží bylo vždycky jiné (a lepší) jídlo. Na rozdíl od vnitrozemí, kde se jí typická ugali (něco jako kukuřičná polenta, která se jí rukama) s fazolemi, masem nebo zeleninou, na pobřeží i na Zanzibaru najdete častěji kořeněná jídla, výbornou rýži vařenou v čerstvém kokosovém mléce nebo sladké rýžové palačinky s kořením. Používá se tu čili, kardamom, skořice nebo hřebíček. Zanzibaru se často říká ostrov koření, které je v současnosti jedním z jeho nejdůležitějších ekonomických příjmů. Historie koření a architektura na Zanzibaru Jaká je ale jeho historie? Koření se na Zanzibar dostalo z Indie či jižní Ameriky díky portugalským obchodníkům, kteří Zanzibar chtěli ovládnout v rámci svých koloniálních ambicí. Ovšem obchod s kořením pak dosáhl své slávy díky nadvládě arabských sultánů, kteří vládli na Zanzibaru od 18.století. První sultán prý dokonce nařídil, že každý farmář musí nasadit dva keře hřebíčku na každou kokosovou palmu, která je na jeho pozemku. Když jsem byla na Zanzibaru poprvé před devíti lety, tak jsme se na jednu farmu s kořením podívali, pro mě, jako milovnici květin a stromů, to byl úžasnýzážitek, protože jsem poprvé viděla, jak vypadá hřebíček, muškátový oříšek, pepř, vanilka, kardamom nebo skořicovník. Bohužel o ne tak úžasné historii se na návštěvě farmy nemluvilo a o implikacích vhodného podnebí pro pěstování koření na Zanzibaru pro jeho suverenitu jsem se dozvěděla až později. Podobně tomu bylo i s historickými budovami. Vnitrozemská Afrika, se kterou mám já zkušenost, je typická tím, že tu nejsou téměř žádné historické budovy, jak je běžné u nás v Česku. Každé malé

otroctvi

Obchod s otroky

Položili jste si někdy otázku, jak bylo možné po staletí vyvážet takové množství otroků z Afriky do Ameriky? Jakto, že se Afričané nebránili? Proč se tomu vlastně říká OBCHOD s otroky a co je to atlantický trojúhelník? Jak si Evropané, jakožto křesťané, takovéto zacházení s lidskými jedinci ospravedlňovali? Tak přesně v této epizodě s vámi veškeré odpovědi bdu sdílet. Přípravte se ale na to, že budou dosti šokující. Velice doufám, že se dozvíte věci, které jste dříve nevěděli.   Poslouchat další díly můžete buď zde nebo v aplikacích Podbean, Google podcasty, iTunes, Spotify, České podcasty či Youradio Talk.