Jak to všechno začalo

Takže pěkně od začátku, jak to všechno začalo…Bylo mi 24 let a i když mi v životě do té doby ne vše vyšlo podle mých představ, pevnou základnu jsem měla vybudovanou. Odmaturovala jsem s vyznamenáním, dostala se na prestižní VŠ v Olomouci, absolvovala kurz mezinárodních vztahů v Bruselu a rok nato jsem získala titul MSc. na belgické univerzitě VUB. Jelikož mi šlo studium od ruky, tak jsem nikdy neprodlužovala ani neopakovala ročník. Učení bylo zkrátka moje parketa a já se těšila, jak ty diplomy jednou všechny zpeněžím. 😀

Život v Bruselu

Jak už v popisu mých studií napovídám, postgraduální studium jsem absolvovala v Bruselu a tamní život jsem si maximálně užívala. Atmosféra toho města je totiž pro takového člověka jako jsem já absolutně uchvacující. Je to město, které mladému člověku nabízí zábavu, kulturu, možnost profesního růstu a mnoho dalšího. Já v době studií hledala hlavně zábavu a jak se říkalo “kontakty”, abych to přeci někam dotáhla, že? Čas plynul, já studovala, měla kupu multi-kulturních kamarádů a život byl prostě báječný. No, dobře, nedařilo se mi moc v oblasti partnerských vztahů, ale to se dalo přežít.

Potřeba změny

Jenže, jak to tak v životě chodí, člověk je jednou nahoře jednou dole, a já ke konci svých studií začala pociťovat, že sjíždím z horské dráhy dolů. Víkendy strávené v barech mě začaly nudit, konkurenční prostředí velkoměsta mě naplnilo obavami, jestli si vůbec i přes kupu diplomů najdu práci, a neustálý kontakt s převážně single lidmi, kteří se hlava nehlava ženou za kariérou a velkým výdělkem, mě začal značně nevyhovovat. Najednou jsem si uvědomila, že to, co mi v začátcích Brusel dával, mi už nestačilo, nebo spíše, jsem to už nepotřebovala. Ocitla jsem se v bodě, kde jsem nechtěla být a potřebovala jsem změnu. A to radikální!

Afrika jako řešení

No a já už jsem taková, že když si něco usmyslím, tak to realizuji. Tentokrát jsem si usmyslela, že odjedu na prázdniny do Afriky. Přišlo mi to jako to nejsmysluplnější řešení mého problému. Proč? Hned vám udám pádné důvody. Nutně jsem potřebovala pryč z hektického, kariérně nastaveného velkoměsta, pryč od materiálních lidí a hlavně pryč od veškerého mužského pokolení, kterým jsem tehdy byla ve velkém obklopena. Plánovala jsem si oddechnout, odpočinou, vyčistit hlavu a jen tak si být. Hlavně sama a pryč od všeho. Afrika se tedy jevila jako geniální řešení. Ha! Našlo se světlo na konci tunelu.

Myšlenka stáže

Jak už jsem zmínila, se svým plánem jsem byla spokojena. Když jsem ale přemýšlela, za čím do té Afriky pojedu, tak jsem se přeci jen nechala trochu ovlivnit mým ambiciózním já a rozhodla se, že se tam nepojedu jen tak válet k moři, jelikož jsem si to jako nemajetná studentka ani nemohla dovolit, ale že tam pojedu na stáž. Puzzlíky začaly zapadat a já už se viděla v Africe. Sedla jsem tedy k netu, napsala pár inzerátů a čekala co z toho vzejde. Nějakou dobu se nic nedělo. Sem tam mě kontaktovaly neziskové společnosti, které chtěli, abych si veškeré náklady hradila sama plus abych jim zaplatila za registraci, což v mém případě opravdu nepřicházelo v úvahu, a já začínala propadat panice, že nikam nepojedu.

Až jednou mě napadlo se kouknout do žádostí o zprávy na Facebooku. Věřím hodně na znamení v životě a toto bylo jedno z nich. Já se totiž do takové kolonky nikdy nedívám. Listovala jsem různými spamy, až jsem narazila asi na měsíc starou zprávu od určitého pana P, který viděl moji žádost o stáž a rád by mi ji nabídl. Jednalo by se o stáž pro jednu mediální start-upovou firmu, kde bych spravovala sociální sítě a jediným mým nákladem by byla cesta a to vše kolem ní, tzn. víza a pojištění. Jídlo, ubytování a ostatní náklady spojené s pobytem by hradila firma. Pan P žádal, abych přijela na 2 měsíce v období letních prázdnin do západní Afriky, do Toga.

Togo volá

Taková příležitost mi projela tělem jako šíp. Tohle musí vyjít, cítím to. Zas se vracím na svoji cestu. S panem P jsem si nějakou dobu psala, pilovali jsme detaily a podmínky mé stáže, a v květnu jsem si s mírnou obavou koupila zpáteční letenku do Toga. Rozhodnutá, že pojedu sama, do úplného neznáma, se skoro nulovou garancí, že na mě pán P z Faceboou bude v Togu na letišti čekat, ale převelice šťastná, že můj život zase nabírá na obrátkách.

O tom, jak jsem cestovala a jestli jsem do Toga vůbec doletěla, se dozvíte ve článku Cestování do Toga 1 a Cestování do Toga 2. 🙂