Když jsem získala stipendium na šesti měsíční studijní pobyt v Togu, které jsem si vybojovala, abych se mohla “pohodlně” vrátit, tak mi bylo jasné, že tam nebudu moct žít ze svých našetřených úspor. Po oslavě získání stipendia jsem se rychle vrátila nohami na zem a začala přemýšlet, jak si v Togu vydělávat. Ne, že bych nebyla kreativní, nápadů jsem měla dost. Dokonce jsem chtěla založit bistro u Kristýny a prodávat palačinky a české polévky. To mi tedy bylo mužem rychle vymluveno 🙂 a já začala hledat na internetu, co bych mohla dělat. Co vám budu, v Africe moc oficiální práce není, šmelit se mi nic nechtělo, bistro mi bylo rozmluveno a tak jsem tento úkol nechala trochu odležet s tím, že já si vždy nějakou placenou práci najdu.
Kontakty až na prvním místě
No a jako vždy, když dám na svoji intuici a zbytečně věci netlačím, tak se naskytne to nejlepší řešení. Stejně, jak mi nabídka stáže v Togu spadla z nebe do klína, tak mi i nabídka práce takto přiletěla. A znovu v tom hrál roli Facebook. Díky Zucki. To jsem si tak jednou pročítala feed na facebooku, když jsem zahlédla příspěvek od mého tožského kamaráda, který sdílel nabídku práce pro jednu soukromou univerzitu v Lomé. Hledali rodilého mluvčího angličtiny. Podmínky byly ucházející – základní plat + hrazení jídla a bydlení. Královská nabídka pro cizince, který se chce v Togu upíchnout a nějak začít. Rychle jsem kamaráda zkontaktovala s tím, že bych měla zájem. Sice nejsem rodilý mluvčí anglického jazyka, ale to vem čert. Tato nabídka mi šla do cesty a já měla ji v plánu vzít. Kamarád kontaktoval zástupce ředitele poptávající univerzity a já měla za pár dní naplánovaný online pohovor. Myslím, že jsem byla v tu dobu jediný kandidát, ale modlila jsem se, aby mě vzali 🙂
Pohovor pro práci profesorky angličtiny
Pohovor s panem Laterciem začal v uvolněné atmosféře a probíhal jako typický pracovní pohovor. Odpověděla jsem na všechny otázky, ale Latercia nejvíc zajímal důvod, proč chci jet pracovat do Toga. Nerozuměl tomu, proč se ženu z Bruselu do Lomé. V tomto momentě již pohovor probíhal ve francouzštině, kterou jsem ještě neměla moc vytříbenou a často jsem dělala chyby. Na Laterciovu otázku jsem mylně odpověděla, že chci jet zpět do Toga, protože jsem se tam zamilovala (myšlenkou však bylo říct, že jsem se zamilovala do Toga, abych trochu pohladila jeho africké ego a vyzdvihla jeho zemi). V tom se Latercio dal do smíchu a řekl mi, že ještě nikdy neslyšel takový bizarní důvod jet pracovat do zahraničí. Evidentně se mu však odpověď líbila. Ještě dodal, že podporuje mladou lásku, myslím, že tam padlo i něco o tom, milujme se a množme se, a nato mi potvrdil, že mě přijímá. Práce byla moje. juch!
Budova univerzity
Když jsem se po příjezdu do Toga zadaptovala a ubytovala u kamarádky, tak jsem se vydala poprvé do místa mého pracoviště – na univerzitu ESIG (Univerzita se zaměřením na informatiku a management). Univerzita se nacházela poměrně v dobré oblasti a celkem předčila mé očekávání. Třípatrová modro-bílá budova se nacházela kousek od hlavní silnice a před ní se nacházela typická africká restaurace – takový zastřešený bar, kde se servíruje káva, kakao, čaj a drobné občerstvení. Budova univerzity byla zajímavě řešená. Měla obdélníkový půdorys a uprostřed bylo vysazené množství zelených rostlin. Chvilku jsem si přišla jako v botanické zahradě. Působilo to velice moderně a celá budova dýchala přírodou. Jako všechny africké budovy, byla i tato navržená tak, aby “dýchala”. Byla sice zastřešená, ale tak nějak napůl. Možná proto, do budovy v období dešťů tolik zatékalo :). Každopádně jste měli pocit, že na vás odevšud vane vánek. Co se týče rozmístění kabinetů a tříd, tak první patro bylo učitelů. Existovalo něco jako sekretariát, recepce, ředitelna, kabinet učitelů a jazykové centrum (tam jsem byla já). Další patra byly jen pro třídy. V době nástupu se stavělo čtvrté patro, kam měli chodit magistři a doktorandi.
První pracovní den
Když jsem vstoupila do budovy, tak na mě samozřejmě všichni studenti začali koukat a velmi nápadně se o mě bavili. Na to jsem byla připravená. Prošla jsem kolem všech až na recepci, kde mě všichni zaměstnanci velice vřele uvítali. Pamatuji si úplně přesně každou tvář a to už tomu bude 8 let. Musím říct, že jsem kolem sebe měla opět skvělé a hodné lidi, kteří mi život v Togu dělali moc příjemným. Po chvíli si pro mě na recepci přišel Latercio a začali jsme řešit pracovní věci. Mojí pracovní náplní v úplném začátku bylo učit angličtinu na vysoké úrovni a připravovat studenty na mezinárodní zkoušku TOEFL, ze které mám státnice. Pracovat jsem měla každý den od 7h do 16h. Týkaly se mě povinnosti jako každého učitele. Musela jsem si dělat přípravy, psát docházku, vyplňovat třídnici, účastnit se meetingů, a dalších věcí. Sice jsem to před tím nikdy nedělala a nikdo mě ani nic nevysvětlil, ale v tom bylo celé to kouzlo. Hlavně se z toho nepo…:)
Hlavně, ať je žaludek plný
Latercio mi tedy řekl, co se ode mne očekává. Měla jsem na starosti asi 5 tříd a začít jsem měla hned následující pondělí. Zajímavé bylo, že nikdo nikdy nekontroloval mé osnovy, přípravu a nikdo ani nekontroloval, jak vedu výuku :). Ještě, že jsem tak poctivá a opravdu jsem řádně učila. Kdybych mým studentům bývala četla pohádku o Červené Karkulce, tak by se to asi nikdo nedozvěděl. Ach to Togo. I miss you :). No nic, vraťme se k příběhu. Poté, co jsme si dovysvětlili, co na univerzitě budu dělat, tak jsme zamířili rovnou do školní kantýny, jelikož se všichni vždy pečlivě starali o můj plný žaludek. Myslím, že jsme si k tomu dali i panáka. Kolem a kolem. Uvítání na univerzitě bylo více než uspokojivé a já se mezi těmi všemi kolegy a studenty cítila velice dobře. Již první den jsem věděla, že to bude spíše zábava než práce. A měla jsem pravdu.
***
Příští článek bude pokračovat v tématu práce. Seznámím vás s tím, jak jsem vyučovala, jaký jsem měla vztah se studenty, jaká byla jejich morálka a další zajímavosti, které se mohou stát jen v Africe 🙂
