neziskovka

White savior komplex (dále WSK) neboli záchranářský komplex bílého člověka (jak bych to přeložila já), je termín vysvětlující záchranářskou tendenci bělocha vůči ne-bílé rase. Teorie vysvětluje, že tato tendence je hnaná egoistickým důvodem. Jednoduše řečeno, běloch pomáhá především proto, aby on samotný získal. WSK je často spojován s neziskovkami a charitami, které na chudobě a nerozvinutosti určitých zemích profitují. Na podobné téma jsem již nahrála podcast: Proč jsem proti pomoci Africe ze Západu. Tento článek však nemá za cíl odsoudit všechny neziskovky, charity či humanitární organizace působící v zemích třetího světa. Znám dost neziskovek, které svoji práci dělají dobře a k vyššímu dobru ostatních. Jedním příkladem skvěle vedené neziskové organizace je například Change Tomorrow a je jich určitě více. Dobrovolníci z vyspělého Západu mající white savior komplex Když jsem byla v Togu, tak jsem potkala mnoho evropských dobrovolníků, kteří pracovali pro mezinárodní či národní neziskovky. Jejich úkolem bylo předložit rozvojový plán, který byl většinou vypracován v Evropě bez toho, aniž by dobrovolník nejdříve danou rozvojovou zemi navštívil a analyzoval. Takoví dobrovolníci se často stavěli do pozice těch “chytřejších, vzdělanějších, civilizovanějších” a byli přesvědčení, že právě oni mohou Togu pomoci stát se vyspělou zemí. Nebudu zastírat, že i já jsem do určité míry White Savior komplex prožívala. Ještě než jsem do Toga přijela, tak jsem byla místní neziskovkou požádána, abych vypracovala komunikační plán. Byla jsem překvapená, jak velikou důvěru ve mě můj zaměstnavatel měl, aniž by si mé vzdělání či odbornost ověřil. Vše, co jsem navrhla bylo automaticky provedeno. To, do značné míry posílilo můj White Savior Komplex. Uvědomit si to, že ho prožívám, mi trvalo dalších x let. Pocit nadřazenosti Když jsem se s ostatními dobrovolníky bavila, tak jsem často slýchala názory: “Kdo jiný než lidé z vyspělého Západu mohou pomoci chudé Africe.” A já se ptám: Jak je možné, že se ta “Afrika” nemění a zůstává stále nerozvinutá i přes tak dlouhodobé úsilí mnoha celosvětově registrovaných neziskovek a charit? Tuto otázku si kladla i Dambisa Moyo, předsedkyně Ekonomického výzkumu a strategie pro Goldman Sachs a bývalá konzultantka pro Světovou Banku. Zjistila, že do pomoci rozvojových zemí bylo “nasypáno” 1bilion dolarů. I přes to je Afrika stále nejméně rozvinutý kontinent a nemá udržitelnou ekonomiku. Jak si někdo může myslet, že může změnit zemi, ve které nikdy nežil a nezná její obyvatelstvo? Kde se ve člověku ze Západu bere pocit nadřazenosti, že pouze on může Africe pomoci?” Neziskovky, které živí samy sebe Opět zdůrazňuji, že ne všechny neziskovky a humanitární organizace jsou špatné. V tomto článku se zaměřuji na ty, jejichž aktivity nejsou dle mého nejlépe nastaveny. V čem tedy vidím problém a co by dobrovolníci měli předem zjišťovat? Určitě to, jak je daná neziskovka důvěryhodná a jak nakládá s penězi, které jsou organizaci posílány. Dle Reader’s Digest jedna americká neziskovka použila pouhé 3 % poslaných peněz na rozvoj, zbylých 97 % použila na chod organizace a podporu zaměstnanců. Toto zjištění jen potvrdilo slova jedné mé kolegyně z WTFO-Europe (což je mimo jiné organizace, která má smysl), která mi vysvětlovala, že je skoro nemožné, zbavit se zajetého systému rozvoje afrických zemí dirigovaného Západem, jelikož je v něm velké množství peněz a pracovních pozic. Tehdy mi řekla: “Nikdo ze Západu nechce, aby se tento kolotoč zastavil. Zároveň si však neuvědomují, jakou škodu nerozvinutým zemím způsobují.” Pomáhejme na základě potřeb místních Nenosme jídlo tomu, kdo trpí žízní. Je ušlechtilé navrhnout plán rozvoje s nejlepším vědomím a svědomím, nicméně, když si před tím neanalyzujeme, co místní obyvatelé potřebují, tak veškerá energie půjde vniveč. Sama o tom vím své. Kdysi tožská neziskovka AME pořídila mlýn s myšlenkou toho, že místním zjednoduší práci. Jak to dopadlo si můžete přečíst ZDE. Odhoďme své ego společně s white savior komplexem a postavme se na stejnou úroveň s lidmi, kterým pomáháme. Hlavně se nestavme do pozice nadřazeného. Ne jen, že budou sdílnější, ale nebudou se cítit jako ti, kteří nic neví, neumí nevědí. Přistupujme k lidem, kterým pomáháme jako k parťákům, ne jako k těm podřadným. Já ráda dodávám, že mně by se také nelíbilo, kdyby si třeba lidé z Asie připadali vůči Evropanům nadřazení a začali by Čechům v nouzi pomáhat dle jejich kulturního a hodnotového žebříčku. To prostě nefunguje, tak to tak nedělejme. Negativní důsledky white savior komplex Řekněme, že organizace se svěřenými penězi hospodaří kvalitně a dostatečně analyzuje místní situaci. Takových společností existuje celosvětově velké množství a jsem přesvědčená, že jsou sami přesvědčeni o tom, že pomáhají světu, aby byl lepším místem k žití. I když se to bude možná zdát odvážné to co tvrdím. Ne vždy vede poskytování finanční pomoci k dlouhodobé udržitelné ekonomii dané země. Krásně o tom právě mluví Dambisa Moyo v knize Dead Aid: Why Aid is not working and Haw There is a Better Way for Africa. Závislost na externí finanční pomoci Jednu z negativních skutečností, kterou externí finanční pomoc způsobuje, je vytvoření závislosti na externí pomoci. Je to takový začarovaný kruh. Místo, aby se obyvatelé rozvojových zemí naučili sami si obstarat finance, spoléhají se na to, že jim je jednou někdo zase pošle. Kdybych toto vztáhla na Tožany a připočetla k tomu jejich víru v boha a neskutečnou trpělivost, tak s čistým svědomím mohu říct, že nemalé procento z nich celý život čeká na to, že jim jednou někdo z bídy pomůže. Mají to totiž tak naučené. Další věcí je také to, že posíláním peněz do chudých zemí vytváří opět vztah nadřazeného a podřazeného. Teď však nemám na mysli humanitární pomoc při přírodních katastrofách či finanční podporu ve zdravotnictví. Mluvím pouze o “pumpování” peněz do zkorumpovaného systému. Takové nastavení ve společnosti ničemu nepomáhá. Málo kdy se peníze dostanou k těm, co je opravdu potřebují. Není lepší místo “pomáhání” brát chudé společnosti jako obchodní partnery? Vytvořit pracovní místa a dát jim možnost rozvíjet se pomocí vlastního úsilí. Ono totiž nejvíce udržitelné v životě je to, co si lidé sami vybudují, ne, když jim něco spadne do klína. Jestli chceme opravdu pomoci, bylo by super do afrických zemí poslat experty na finanční gramotnost a naučit obyvatele hospodařit s penězi. Z mé