nakupování v Africe

Jedna (z mnoha) věcí, která je v Togu naprosto odlišná od našeho evropského nastavení, je logika nakupování zboží a potravin. Zajímá vás, jak se v Togu nakupuje? Pro člověka, který se do Afriky vydá poprvé, může být tento místní objev na velice překvapivý a je docela dost možné, že se na tento systém bude dlouho adaptovat. Já se mu naučila relativně rychle. Nicméně na vyjednávání jsem si nezvykla nikdy a návrat k nakupování zboží o pevně daných cenách byl pro mě pohlazením na duši. Teď ale pěkně popořádku. V Togu a dalších okolních zemích můžeme nakupovat zboží v zahraničních supermarketech – o nich ale mluvit nebudu – na trzích, u dam prodávajících zboží na ulicích či v tradičních obchůdcích místních maloobchodníků. První věc, o které při nakupování jde je velice intenzivní kontakt kupujícího a prodávajícího. Vždy je dobré přijít do obchůdku či na trh s úsměvem. Později, když se obě strany znají, je dobré se zeptat, jak se vede či jak se daří rodině. Tak si získáte na důvěryhodnosti a budete pravděpodobně oblíbení. Teď už ale k samotnému systému prodeje. Cenovky nejsou IN V místních obchůdcích či na trhu budete velmi marně hledat ceny potravin. Prodávající se s jimi nevypisují a nikde je nevystavují. Když jsem se tedy poprvé místních ptala, jak poznají, co kolik stojí, jen mi s pokrčenými rameny odpověděli, že si ceny musím zapamatovat. WHAT????? Hned mi v hlavě naskočil jede český supermarket a zkoušela jsem si vybavit ceny nějakých potravin. Děsně mě to pobavilo, jelikož jsem si vybavila možná tak cenu mléka a rohlíku. V tom momentu mi celá tožská populace stoupla v očích, jelikož jsem si nedokázala představit jak si mohou zapamatovat všechny ceny potravin. Časem jsem ale opravdu zjistila, že to zas taková věda není. Všichni totiž prodávají veskrz to samé a když si chodíte opakovaně pro ty samé sušenky či vodu, tak si ty ceny jednoduše zapamatujete. No, a když ne, tak se na cenu zeptáte. Nikdy se mi v obchodu s potravinami nestalo, že by mi prodávající prodal zboží dráž než ostatním. Ví totiž, že bych na to přišla a už bych se pravděpodobně nevrátila. Kolik stojí prosím 200g rajčat? Zatím umíme tedy ceny zboží v obchůdcích. Což docela jde. Jenže! Hlavní problematika toho, jak se v Togu nakupuje teprv přijde. Zajímavá situace nastává na trzích. Představte si, že průměrné rajče stojí cca 25 franků a vy jich chcete třeba deset. Celkem lehký kalkul. Jak by to ale chodilo u jiného počtu? Jiné ceny? Nebo by ta rajčata byla nedejbože různě veliká. Né, takhle to nechodí. Buďto kupujete kvantitu potravin, která je již rozdělena do mističek. Tudíž víte, že jedna mistička rajčat stojí třeba 200 franků. Nebo si řeknete, že potřebujete rajčata o ceně 500 franků a kupující vám odpovídající množství nabere. Tu velmi záleží na vašem vztahu s prodávajícím, jak zmiňuji výše, jelikož vám někdy dají více než je v ceně. 🙂 Zaplatíš zítra? Nevadí V úvodu zmiňuji, že při nakupování je velice důležitá komunikace a vztah s obchodníkem. Může se totiž stát, že jdete po ulici a potkáte svoji známou Tata (označení mladých dam), která prodává banány. Zavoláte si na ni, ona k vám přijde a dát se do hovoru. Poté jí řeknete, že si koupíte čtyři banány, ale že u sebe momentálně nemáte peníze, tak jí to dáte zítra nebo až ji prostě někdy potkáte. Tata odsouhlasí a jde dál. Zdá se Vám to jako vtip? Asi by bylo zajímavé toto udělat v českém supermarketu, nakoupit za 5 tisíc a na pokladně oznámit, že to někdy pak zaplatíte. Hihi. V Togu je to ale normální. A musím říci, že jsem toho často využívala. Pěkné šaty, pouze 10 000 franků Nejhorší pro mě v Togu bylo smlouvání o ceně. Potraviny jsou fixní, tam se nesmlouvá, ale u oblečení a jiného zboží je smlouvání běžná praktika. Ze začátku jsem byla upozorněna, že bílým se věci prodávají až 3x dráž než místním. Je tedy třeba cenu o třetinu snížit. K tomu si vždy musíte nejdřív udat svojí cenu výrobku, kterou jsem si vždy stejně stanovila o dost vyšší než by stanovil místní. Pamatuji si situaci, kdy jsem si byla kupovat krásné šaty a cena byla 15 000 franků. Já velice aktivně smlouvala a když jsem po asi 10 minutovém souboji dosáhla ceny 10 000 franků, byla jsem nadšená. Se zvýšeným sebevědomím jsem přišla domů a ukázala je manželovi. Když se dozvěděl, že jsem je pořídila za 10 000 franků, tak málem spadl ze židle. Šaty prý nemají hodnotu více než 2500 franků. Nevadí, já byla i tak šťastná, že jsem usmlouvala 5000 franků. V dalším článku zmíním tipy jak smlouvat o ceně