cestování do neznáma

Cestování do Toga 1.část

4 Komentářů / Životní příběh / Napsal

V předešlém příspěvku jsem popisovala, proč jsem se rozhodla opustit bezproblémový život v Bruselu a jak mi Togo přišlo do cesty. Nutno podotknout, že v tu dobu jsem vůbec netušila, že se pro mě Togo stane v následujících pěti letech domovem. Plánem bylo odjet na letní prázdniny a vyčistit si hlavu. Nu, jak se říká, člověk míní život mění. Další článek o cestování do Toga právě začíná… Očkování Ještě před odjezdem jsem musela zařídit jistá opatření spojená s pobytem v Africe. První důležitou věcí bylo očkování a způsob ochrany proti malárii. Při konzultaci na bruselské klinice, mi bylo doporučeno veliké množství doporučených očkování. Nevezmou si přeci na triko, že bych se v Togu úplně zdravotně rozložila. Mno, já jim za detailní konzultaci poděkovala a nechala se očkovat jen proti povinné žluté zimnici a hepatitidě. Na zbytek nemocí jsem se zdála dostatečně fit. Malárie Dalším velkým tématem je malárie. Přátelé, neděste se prosím předem. Já vím, že jsme médii masírováni, jak na malárii umírá xy lidí a dětí ročně. Nicméně je třeba vysvětlit, že těch stupňů malárií je hodně a jen ten nejvyšší stupeň je opravdu závažný. V Togu se tato úroveň malárie dle mých zdrojů nevyskytuje. Na druhou stranu, situaci jsem určitě podcenit nechtěla. Přečetla jsem si tedy o nemoci mnoho brožurek s různými doporučeními na antimalarika a rozhodla se pro koupi léku s minimální účinnou ochranou. Že to nedává smysl? Záleží co se svým organismem plánujete udělat. Samozřejmě jsou na trhu skvělá antimalarika, která zaručí 99% ochranu před nemocí. Co vám ale nezaručí, je zachování vašeho mentálního a tělesného zdraví. Takováto antimalarika totiž obsahují látky způsobující poruchy vidění, sluchu, krve tvorby, narušují mentalitu a v lepším případě způsobují jen průjem a zvracení. Tudíž, po zvážení takových kontraindikací, jsem se rozhodla pro mírnější formu léku. Slepá a zvracející být v Togu určitě nechceš. Pro jistotu jsem si přibalila sprej proti komárům a tím považovala svoji přípravu za dokončenou. Naštěstí, jsem nikdy za těch 5 let malárii neměla. Ještě musím dodat, že “krásnou” zkušenost z podcenění ochrany proti malárii má moje dlouholetá kamarádka Lucie, tímto ji zdravím a v budoucnu o její návštěvě napíšu článek. Poslední věci na vyřízení byla víza a cestovní pojištění. Já si víza předem kupovala v Belgii, jelikož jsem nevěděla, jak to na tožském letišti chodí. Později jsem už byla zkušená a víza kupovala vždy po příjezdu do země. Je to levnější a paradoxně rychlejší. Teď už ale ke koupi letenky a letu samému. Koupě letenky do Toga Koupit letenku do Toga není úplně easy. Určitě nečekejte přímý spoj, pokud neletíte třeba z Francie. Já poprvé cestovala z Bruselu a zvolila jsem si cenově velice přístupný let, který trval “krásných” 24 hodin. Později jsem cestovala z Prahy do Lomé přes Cassablancu a to už vyšlo časově na cca 8h, což jde. Můj první let z Bruselu do Lomé jsem tedy volila přes Vídeň a Adis Ababu a našla jsem ho pomocí serveru www.kiwi.com. Den D konečně nastal a já stála před bruselským letištěm sbalená do dvou kufrů. Co přeci člověk do Afriky na dva měsíce potřebuje? Vzala jsem si to nejhorší oblečení, kosmetiku, léky a počítač. Potom jsem trochu litovala, že jsem si nevzala lepší věci, ale o tom někdy příště. Jo, měla jsem také plavky, jedu přeci k moři, že? K moři, ve kterém se koupou sebevrazi. 😀 Afrika na palubě Už když jsem nastoupila do letadla společnosti Ethiopian Airlines, tak jsem se ocitla v Africe, a to jsme ještě ani nevzlétli. Procentuálně jsem tvořila asi 2% bílých na palubě a budila jsem nemalou pozornost. Atmosféra v letadle byla taky naprosto odlišná od mých ostatních letů. Všichni se překřikovali, chodili z místa na místo a vůbec nerespektovali fakt, že do letadla nastupují další cestující. Když jsem došla na mé místo, zjistila jsem, že je již zabrané nějakou africkou rodinkou. Slušně sem jim ukázala palubní lístek s místem, které mělo patřit mě a zeptala se, jestli si nespletli místo. Nato mi odpověděli, že tu právě narazili na staré přátelé cestující do Etiopie a že by rádi seděli spolu. Jestli by mi to teda nevadilo a našla si jejich původní místa vzadu v letadle. Celou dobu se na mě mile usmívali, spínali ruce a aktivně ukazovali směrem dozadu. Co jsem měla dělat? Nemohla jsem přeci nevyhovět. Bylo mi to jedno, kde budu sedět. Odebrala jsem se tedy někam dozadu. Když jsem se těmi všemi vystrčenými zadky prodrala až na konečné místo, chtěla jsem si uložit do podpalubí kufr. Ejhle, všechna míst zabraná. To už jsem teda volala mírně pohoršeně na letušku, že nemám místo na kufr. Ta jen pokrčila rameny, vzala ho a někam šoupla. Že si mám prý pamatovat, kam ho dává. 😀 Ok tedy. Začala jsem se v duchu usmívat a představovala jsem si, jaké to bude, až budu v Africe. Zatím to dobrodružství pěkně začalo. Pokračování v příspěvku Cestování do Toga 2. část Líbil se vám článek? Komentujte, sdílejte a likujte. 🙂

Jak to všechno začalo

2 Komentářů / Životní příběh / Napsal

Takže pěkně od začátku, jak to všechno začalo…Bylo mi 24 let a i když mi v životě do té doby ne vše vyšlo podle mých představ, pevnou základnu jsem měla vybudovanou. Odmaturovala jsem s vyznamenáním, dostala se na prestižní VŠ v Olomouci, absolvovala kurz mezinárodních vztahů v Bruselu a rok nato jsem získala titul MSc. na belgické univerzitě VUB. Jelikož mi šlo studium od ruky, tak jsem nikdy neprodlužovala ani neopakovala ročník. Učení bylo zkrátka moje parketa a já se těšila, jak ty diplomy jednou všechny zpeněžím. 😀 Život v Bruselu Jak už v popisu mých studií napovídám, postgraduální studium jsem absolvovala v Bruselu a tamní život jsem si maximálně užívala. Atmosféra toho města je totiž pro takového člověka jako jsem já absolutně uchvacující. Je to město, které mladému člověku nabízí zábavu, kulturu, možnost profesního růstu a mnoho dalšího. Já v době studií hledala hlavně zábavu a jak se říkalo “kontakty”, abych to přeci někam dotáhla, že? Čas plynul, já studovala, měla kupu multi-kulturních kamarádů a život byl prostě báječný. No, dobře, nedařilo se mi moc v oblasti partnerských vztahů, ale to se dalo přežít. Potřeba změny Jenže, jak to tak v životě chodí, člověk je jednou nahoře jednou dole, a já ke konci svých studií začala pociťovat, že sjíždím z horské dráhy dolů. Víkendy strávené v barech mě začaly nudit, konkurenční prostředí velkoměsta mě naplnilo obavami, jestli si vůbec i přes kupu diplomů najdu práci, a neustálý kontakt s převážně single lidmi, kteří se hlava nehlava ženou za kariérou a velkým výdělkem, mě začal značně nevyhovovat. Najednou jsem si uvědomila, že to, co mi v začátcích Brusel dával, mi už nestačilo, nebo spíše, jsem to už nepotřebovala. Ocitla jsem se v bodě, kde jsem nechtěla být a potřebovala jsem změnu. A to radikální! Afrika jako řešení No a já už jsem taková, že když si něco usmyslím, tak to realizuji. Tentokrát jsem si usmyslela, že odjedu na prázdniny do Afriky. Přišlo mi to jako to nejsmysluplnější řešení mého problému. Proč? Hned vám udám pádné důvody. Nutně jsem potřebovala pryč z hektického, kariérně nastaveného velkoměsta, pryč od materiálních lidí a hlavně pryč od veškerého mužského pokolení, kterým jsem tehdy byla ve velkém obklopena. Plánovala jsem si oddechnout, odpočinou, vyčistit hlavu a jen tak si být. Hlavně sama a pryč od všeho. Afrika se tedy jevila jako geniální řešení. Ha! Našlo se světlo na konci tunelu. Myšlenka stáže Jak už jsem zmínila, se svým plánem jsem byla spokojena. Když jsem ale přemýšlela, za čím do té Afriky pojedu, tak jsem se přeci jen nechala trochu ovlivnit mým ambiciózním já a rozhodla se, že se tam nepojedu jen tak válet k moři, jelikož jsem si to jako nemajetná studentka ani nemohla dovolit, ale že tam pojedu na stáž. Puzzlíky začaly zapadat a já už se viděla v Africe. Sedla jsem tedy k netu, napsala pár inzerátů a čekala co z toho vzejde. Nějakou dobu se nic nedělo. Sem tam mě kontaktovaly neziskové společnosti, které chtěli, abych si veškeré náklady hradila sama plus abych jim zaplatila za registraci, což v mém případě opravdu nepřicházelo v úvahu, a já začínala propadat panice, že nikam nepojedu. Až jednou mě napadlo se kouknout do žádostí o zprávy na Facebooku. Věřím hodně na znamení v životě a toto bylo jedno z nich. Já se totiž do takové kolonky nikdy nedívám. Listovala jsem různými spamy, až jsem narazila asi na měsíc starou zprávu od určitého pana P, který viděl moji žádost o stáž a rád by mi ji nabídl. Jednalo by se o stáž pro jednu mediální start-upovou firmu, kde bych spravovala sociální sítě a jediným mým nákladem by byla cesta a to vše kolem ní, tzn. víza a pojištění. Jídlo, ubytování a ostatní náklady spojené s pobytem by hradila firma. Pan P žádal, abych přijela na 2 měsíce v období letních prázdnin do západní Afriky, do Toga. Togo volá Taková příležitost mi projela tělem jako šíp. Tohle musí vyjít, cítím to. Zas se vracím na svoji cestu. S panem P jsem si nějakou dobu psala, pilovali jsme detaily a podmínky mé stáže, a v květnu jsem si s mírnou obavou koupila zpáteční letenku do Toga. Rozhodnutá, že pojedu sama, do úplného neznáma, se skoro nulovou garancí, že na mě pán P z Faceboou bude v Togu na letišti čekat, ale převelice šťastná, že můj život zase nabírá na obrátkách. O tom, jak jsem cestovala a jestli jsem do Toga vůbec doletěla, se dozvíte ve článku Cestování do Toga 1 a Cestování do Toga 2. 🙂