blacklivesmatter

Kauza George Floyda, Blacklivesmatter a aktuálně probíhající celosvětové nepokoje vůči rasismu mě přiměli k tomu, abych se k této problematice také vyjádřila. Jsem přeci manželka Afričana a doma mám dvě míšené děti, tak se nás toto téma dosti týká. Nebudu však psát o rasismu vůči osobám tmavé pleti (ať jsem po pojmové stránce korektní a nevyvolám nechtěné reakce), jelikož o tom chystám samostatný podcast (týkající se kořenů rasismu a obchodu s otroky). Naopak. Rozhodla jsem se, že s vámi posdílím moji osobní zkušenost s tzv. pozitivním rasismem. Chci vám povykládat o tom, jak jsem v Togu vůči své osobě vnímala pozitivní rasismus aneb jaké to je být běloškou v Africe. Demografické informace Ještě než přejdu k horkému tématu, tak mi přijde jako důležité zmínit, že Lomé (natož pak celé Togo), není příliš ”zaplaveno” bělošským obyvatelstvem. Já měla třeba ze začátku pocit, že jsem na jednom miliónu km čtverečních jediný běloch. Opravdu. Až jsem z toho byla překvapená. Časem jsem zjistila, že běloši v Lomé samozřejmě jsou. A to i na stálo. Nicméně se převážně přemisťují v autech – nejlépe s kouřovými skly – takže je nevidíte, či zůstávají zavření doma/ v práci či chodí na typicky bělošská místa. Těmi myslím předražené supermarkety, restaurace, drahé hotely, VIP pláže, atd. No, tam já právě vůbec nechodila a tím pádem, jsem jich moc nepotkala. Avšak zas až tak zkreslenou představu jsem neměla. Togo totiž není příliš turisticky atraktivní země a turistů tu moc nenajdete. Navíc příliš bělochů, až na nějaké střelené výjimky, viz já, se v Togu neusazuje. Takže kolem a kolem, město celkem málo sžité s jinou rasou. První dojem Když jsem byla navíc ubytovaná v odlehlejší čtvrti Lomé, konkrétně v Adidogomé, tak jsem pro mnohé Tožany byla opravdu velice unikátním úkazem. Úplně si pamatuji, jakou pozornost jsem budila, když jsem šla poprvé se syny Mama na procházku. Nejen, že se po nás všichni otáčeli, ale mnozí se o nás dosti nahlas bavili. Někteří po mě pískali a největší odvážlivci se k nám dokonce vydali. V tu dobu jsem byla opravdu ráda, že se neprocházím sama, jinak bych asi musela utéct zpět do domu a zamknout se. Je to opravdu nepříjemný pocit, když se po vás furt někdo otáčí a baví se o vás. Nicméně, s tím jsem více méně od počátku počítala. Proto jsem volila pro mě nejpřirozenější obranou reakci a na všechny jsem se zpět usmívala. Nechtěla jsem být nerudná a dávat najevo, že by si mohli zvědavci hledět svého. Byla jsem holt v cizí zemi a dle mého jsem se měla přizpůsobit. Reagovala jsem tedy mile, usměvavě a to, o to více, zvědavé obyvatele přitahovalo a lákalo se se mnou “kamarádit”. Yovo, Yovovi va Velice často na mě místní pokřikovali slovem Yovo, což znamená běloch nebo yovovi – zdrobnělina slova běloch. Určitě si nepředstavujte, že se o mně bavili skrytě či že si o mně nenápadně s rukou na puse šuškali. Ne. Kamkoliv jsem šla, kdekoliv jsem prošla, tak na mě, převážně mladí muži, začali pokřikovat Yovo va, což znamená běloško pojď sem. Ze začátku mi to nevadilo, někdy jsem dokonce k danému člověku přišla, abych zjistila, co chce. Když se ale hned po druhé větě zeptali na mé telefonní číslo a jestli mě někam mohou pozvat, tak jsem velice rychle argumentovala tím, že jsem vdaná a číslo zatím nemám. Pff, pár jsem jich tak mohla odbít. Někteří však byli tak urputní, že za mnou neustále chodili a snažili se zjistit, kde bydlím. To se pak stejně po čtvrti rozneslo, takže to bylo v podstatě jedno. Co se však snažím říct je to, že jsem zažívala jakousi adoraci vůči mé bílé pleti a vůči mému evropskému původu. No, musím přiznat, že mi to ze začátku nevadilo. Dokonce mi to i někdy lichotilo, jelikož jsem si přišla jako královna, kterou každý obdivuje. No, řekněte samy, která o tomto nikdy nesnila? 🙂 Co je moc to je příliš Avšak, jak čas ubíhal, tak jsem přílišného obdivu ze strany Tožanů měla dost. Přišlo období, kdy jsem chtěla být neviditelná a jen tak se procházet po čtvrti bez toho, aby na mě někdo civěl či se o mně okatě bavil. Přátelé mi radili dát si sluchátka do uší a nevnímat okolí, ale věřte mi, to vás stejně nezachrání. Najednou jsem si uvědomila, jak mi strašně vadí slovo Yovo. Místní se mi sice snažili vysvětlit, že to slovo nemá negativní konotaci, že je to spíš naopak, symbol krásy, čistoty, vzdělanosti a já nevím čeho ještě. Ale já i takto dobře míněného slova měla dost. Prostě nechcete, aby vás všichni konstantně oslovovali barvou pleti, i když v dobrém slova smyslu. Nebo ne ?Moc jsem si přála, aby mě oslovovali třeba madam nebo prostě jménem, ale hlavně ne výrazem Yovo. Víte proč? Cítila jsem se oznámkovaná. Zaškatulkovaná. Bylo na mě nahlíženo skrz závoj předsudků a zkreslených představ. Pro všechny jsem čistě a jednoduše byla bohatá Evropanka, která si přijela vyzkoušet Afriku a pak se vrátí do svého evropského zámku. Avšak jen já sama jsem věděla, že to tak není a nedokázala jsem to nikomu vymluvit. Pozitivní rasismus To, co jsem zažívala, byl tzv. pozitivní rasismus. Co to vlastně je? Jestliže bychom se snažili o definici rasismu, pravděpodobně bychom mluvili o nenávisti k jedinci opodstatněné pouze jeho příslušností k určité rase. Vychází z přesvědčení o rozhodujícím vlivu rasových odlišností na dějiny a kulturu společnosti s preferencí tzv. nadřazené rasy (zdroj: http://www.peengel.cz/rasismus.htm). Naopak pozitivní rasismus by se dal definovat jako vyzdvihování a preferování menšinové rasy. Já to laicky nazývám rasismus naruby. I když to možná zní, jako něco skvělého, mě se to nelíbilo. Víte proč? Často jsem dostávala jiné ceny za zboží než místní obyvatelstvo. Proč? No protože jsem přeci bohatá běloška a musím tudíž zaplatit více. Právě moje barva kůže způsobovala to, že jsem nevěděla, kdo je falešný a kdo je upřímný. Kdo je opravdový přítel a kdo kamarádství ku svému prospěchu předstírá. Nelíbilo se mi, že pozitivní rasismus pronikl do aktivit marketingu. Vždyť právě reklamy nejvíce ovlivňují dospívající mladé lidi. Bylo až do očí bijící,