Ještě než jsem si pořídila svoje vlastní děti, které mají původ ze dvou kontinentů (afrického a evropského), tak jsem se zabývala identitou míšených lidí. Nenapadlo mě to však jen tak. Prvotním popudem byla konverzace s mojí kamarádkou, jejímž tatínkem je Afričan a maminka Evropanka, která mi řekla osudnou větu: ” Míšení děti jsou sice roztomilé, ale nikdo už neví, jak komplikovaní jsou ve svých hlavách.” To mě šokovalo a potřebovala jsem se dozvědět více. Komplikovaní? Proč? Kamarádka to se mnou nechtěla nijak sáhodlouze probírat. Jen mi řekla, že jestli někdy budu míšené děti mít, tak je třeba je vychovávat tak, aby obejmuly svoji africkou i evropskou část. Nejhorší prý je, jednu z těch částí v nich potlačit. Začala jsem se tomu tedy věnovat…
První mýtus: Míšené děti nejsou “jiné”
Míšené děti nejsou “jiné”. Takto mi argumentují maminky míšených dětí, které chtějí své děti vychovávat k tomu, aby se jiné necítily. Chápu! Všechny chceme pro své děti to nejlepší a chceme, aby se cítily, že “zapadají”. Kdo by se přeci chtěl cítit, jako ten jiný? Jenže, paradoxem zůstává, že takto vychovávané děti (k tomu, že jsou stejné jako všechny ostatní české děti), mají pak v hlavách neuvěřitelný “bordel”. Pojďme si to rozebrat od začátku…
Jako příklad uvedu své děti a svoji rodinu. Představte si, že jdu s dětmi ven a slýchám, jéé ti jsou krásní, roztomilí, můžu si sáhnout na vlasy, odkud mají tatínka, to jsou vaše děti? Hummm. Jasný, je skvělé, že slýcháme převážně krásné a milé věci, nicméně, slýchají to i ostatní české děti? Nevím, já tedy nezažila, že by se českým bílým dětem takto veřejně lichotilo. Co z toho teda plyne? Jednoduše to, že i ony samy již od útlého věku vidí a vnímají, že jsou odlišní. Lidé se k nim odlišně chovají a odlišně na ně reagují. S postupem času, jak rostou, si to samozřejmě uvědomují více.
Teď, jak se k tomu jako rodič postavit. Utvrzovat je v tom, že jsou i přes tyto reakce stejné jako ostatní české děti nebo jim naopak říkat, že jsou jiní? Těžká, věc, protože říkat svým dětem, že jsou jiní, se nikomu nechce. Nejlepší by bylo, kdyby tu “jinakost” česká společnost “neviděla” a neřešila ji. Jenže, co si budeme. Tak daleko bohužel Česká republika není. Co tedy s tím?
Sama, jako maminka míšených dětí jsem se necítila natolik kompetentní, abych si o této problematice udělala úsudek na základě svého vlastního přesvědčení. Jako nejlepší řešení mi přišlo spojit se s míšenými dospělými lidmi a zeptat se jich na to, s čím nejvíce při dospívání bojovali a co by při výchově svých dětí udělali jinak. Dostávalo se mi veskrze stejných odpovědí. Sepsala jsem je do jednotlivých bodů:
- Neříkat jim, že jsou stejní, jako ostatní Češi (AHA moment) – akorát to člověka zmate. V dospělosti pak vše vidí s otevřenýma očima a zpětně dohledávají svůj původ. Krásně o tom mluvil na DTVT Obonete S. Ubam
- Komunikovat s nimi jejich odlišnost – a naučit je sebelásce
- Nevyzdvihovat jejich odlišnost ani ji nekritizovat – to, že jsou jiný neznamená, že jsou lepší či horší
- Vysvětlit jim, ODKUD pochází (důležité vědět, odkud je otec i matka)
- Umožnit cestovat do obou rodných zemí (domoviny otce i matky)
- Naučit je reagovat v případě, kdy jim nebude příjemné se ke svému původu vyjadřovat
- Otázky typu – odkud jsi, odkud je tvůj rodič, atd.
- Míšení lidé nemají povinnost s sebou nosit rodokmen !
Další důležitou věc, kterou je dobré si uvědomit je ta, že míšení budou pravděpodobně všude menšinou. V Evropě budou ti tmavší, v Africe ti světlejší. Kdybych měla být kategorická, tak nemají nikde svůj domov, jelikož jsou stále jednou nohou na jiném kontinentu. A tak to mají i ti, kteří jsou rozeni v ČR, vychovávaní bílými rodiči. Ne, opravdu i tyto děti nikdy “bílí” nebudou. Jednou mi jeden člověk, se kterým jsem se o této problematice bavila řekl: “Běloch má domov v Evropě (bráno zjednodušeně), barevný člověk v Africe a my míšení máme domov kde?”
Proto je třeba brát problematiku míšených dětí a rasové diskriminace velice vážně. Nevěřili byste, kolik míšených lidí, kteří vyrůstali v České republice řeší traumata spojených s jejich původem. Míšení lidé budou tak dlouho “jiní” než se společnost vzpamatuje a nebude řešit otázku dělení ras. K tomu máme ale bohužel ještě dost daleko…
Kristýna