V roli mámy

Je tomu už relativně dávno, kdy jsem pracovala u jedné rodiny v Belgii, kde matka byla Češka a otec Francouz. Měli dvě malé děti a mě zaměstnali mimo jiné i proto, že jsem také Češka a na jejich děti jsem měla mluvit výhradně česky. V tu dobu jsem ještě netušila, jak mě příklad jejich dvojjazyčné výchovy ovlivní a dá do života velmi cenné know-how. Kdo by byl v tu dobu tušil, že i já budu mít jednou doma francouzsky mluvícího manžela a budu přemýšlet nad tím, jakým jazykem na naše děti budeme mluvit. Jestli řešíte aktuálně stejný problém, který jsem řešila před pár lety já, tak jste tu správně. Dnešní článek je totiž na téma bilingvní výchova aneb jakým jazykem doma komunikujeme? Poučení u bilingvní rodiny Francouzsko-česká rodina, u které jsem kdysi pracovala, měla jasně nastavená pravidla. Matka na děti mluvila výhradně česky a otec výhradně francouzsky. Doma mezi sebou rodiče mluvili francouzsky. Ve školce děti mluvily francouzsky a ve škole opět česky (záleželo na zvolené sekci, ale většinou se děti dávaly do česky mluvící). Jelikož děti vyrůstaly ve francouzsky mluvícím prostředí, tak já jsem měla sloužit jako jakýsi balanc mezi těmi všemi institucemi a okolím. Jelikož děti spíše upřednostňovaly francouzštinu, tak jsem byla jsem požádána, ať na ně mluvím pouze česky. Kdo mě z předešlých článků již trochu zná, tak ví, že já ve všem musím najít logiku, než začnu něco slepě aplikovat. Zajímala, jsem se tedy, proč je tak důležité na děti mluvit česky. Proč na ně také nemohu mluvit francouzsky, jazykem, který jsem v tu dobu jakž takž ovládala. Pro mě bylo prostě důležité, abych se s dětmi dorozuměla a jestli ony preferovaly francouzštinu, tak jsem jim chtěla vyhovět. Jejich maminka mi však na své špatné zkušenosti velice jasně vysvětlila svůj důvod, proč chce, abych mluvila pouze česky a dodržovala to. Bilingvní výchova – špatná metoda Když se jí narodilo první dítě, tak nad tím, jak na něj bude mluvit, moc nepřemýšlela. Jednou na něj mluvila česky a jednou zase francouzsky, jelikož zapomněla tzv. přepnout z francouzské konverzace se svým manželem. Jak dítě rostlo, tak si postupně osvojovalo oba jazyky. Rozumělo jak česky, tak francouzsky. Vše se tedy zdálo v pořádku. Až tedy do té doby, než se začalo dítko samo vyjadřovat. Jednou na maminku začalo mluvit francouzsky, jednou česky, to samé se dělo, když se obracelo na tatínka. Doslova kopírovalo jazykové vzorce obou rodičů. Teď si možná pomyslíte, kde je jako problém? Je to přeci dvojjazyčná rodina, tak co. Já si to také myslela, nebojte. Maminka tudíž pokračovala ve vysvětlování. Problém nastal v dobu, kdy dítku dělalo problém správně vyslovovat v obou jazycích. V češtině a ve francouzštině si neosvojilo správné vyslovování R a L, v češtině byl problém s Ř a ve francouzštině s nosovkami. Lidé si toho samozřejmě všímali a upozorňovali na to. Nicméně rodiče si mysleli, že se to do určitého věku srovná, tak s tím dost dlouho nic nedělali. A ono se to nesrovnalo. Logopedie Dítko muselo časem začít chodit k českému a francouzskému logopedovi. Až ten dostatečně vysvětlil příčiny problému špatného vyslovování. Zaprvé, dítko bylo zmatené jakým jazykem má na jednotlivého rodiče mluvit. To způsobuje mimo jiné to, že si vytvoří tzv. sympatii k jednomu ze dvou jazyků a ten druhý začne odsouvat do pozadí. V jejich případě šla do pozadí čeština. Dítko jí nechtělo používat a využívalo situace, že matka mluvila francouzsky k tomu, že na ni mluvilo či odpovídalo francouzsky. Zadruhé, dítko odposlouchávalo dva různé přízvuky v obou jazycích. Když to přeženu, tak dítko se učilo špatný přízvuk ve francouzštině od české matky a špatný přízvuk češtiny od francouzského otce. Tam byla právě ta hlavní příčina špatného vyslovování, které vedlo k logopedické nápravě. Vidíte, jaký to dává smysl? Co nám z toho tedy plyne. Náprava bilingvní výchovy Bylo tedy třeba zapracovat na struktuře komunikace v dvojjazyčné domácnosti. Naštěstí byla rodina v Belgii (země, která má oficiálně dva úřední jazyky), kde mají odborníci s takovouto situací četné zkušenosti. Nebylo tedy těžké najít dostatečné informace, jak vše napravit. Pravidlo číslo jedna Pravidlem číslo jedna bylo, že každý rodič má na děti mluvit pouze svým rodným jazykem, a to i v případě, že cizím jazykem mluví na velmi dobré úrovni. Proč? Protože si dítě potřebuje spojit osobu s daným jazykem. Proč? Protože je jinak dítko “vyčůrané” a zvolí si pro sebe lehčí variantu, kdy bude využívat dvojjazyčnosti svého rodiče k tomu, že určitý jazyk (ten méně oblíbený) pošle do pozadí. Jak se stalo i v našem případě. Dále přízvuk rodilého mluvčího je nenahraditelný. I když někdo, tvrdí, že žije v cizí zemi x let a mluví jako místní, tak nikdy nebude mít 100 % přízvuk a znalost jazyka jako rodilý mluvčí. Někdy je však těžké si toto připustit. Posledním důvodem tohoto bodu je to, že se nám vždy nejlépe sdílí historie, kultura, vtipy, vyprávění pohádek a mnohé další v našem rodném jazyce. Já si třeba nedovedu představit, jak bych synům vyprávěla pohádku o Perníkové chaloupce ve francouzštině. Dává to smysl? Já si myslím, že jo. Pravidlo číslo dvě Pravidlem číslo dvě bylo, aplikovat první pravidlo už od narození dítěte. Nejlepší je prostě začít hned. Nečekat, až na to dítě podle vás bude připravené. Matka na něj od narození má mluvit svým jazykem a otec zase svým. Pravidlo číslo tři Pravidlo číslo tři bylo dodržovat striktně pravidla i v případě, kdy dítko začne mluvit jazykem matky na otce nebo obráceně. Je naprosto normální, že dítě ze začátku jazyky míchá. Pamatuji si příklad mé kamarádky, která mi říkala, že na otce odmítala mluvit holandsky, jelikož věděla, že mluví i francouzsky. Tvrdohlavě mu na vše reagovala ve francouzštině. Otec však nepovolil a pokračoval ve své holandštině. Dnes je kamarádka vděčná, že otec neustoupil, jelikož mluví plynule v obou jazycích a nedělá mezi nimi žádný rozdíl. V tomto ohledu je právě velice důležité, že si dítě osvojí s kým jakým jazykem mluví a postupem času si to tzv. sedne. Když tedy budou rodiče důslední! Pravidlo číslo čtyři Pravidlo číslo čtyři zdůrazňovalo, že se nemá dítko