Togo

Projekt pro rozvoj vesnice Aklakou

Projekt pro rozvoj vesnice Aklakou

1 Komentář / Životní příběh / Napsal

V dnešním článku z rubriky Životní příběh jsem chtěla původně psát o tom, jak jsem si organizovávala denní aktivity. Nicméně to bych nebyla já, kdybych nezměnila plán 😀 a rozhodla jsem se vám dnes představit, jakým rozvojovým aktivitám jsem se v Togu věnovala. Jak jsem již v předešlém článku zmínila, do Toga jsem přijela pracovat mimo jiné i pro společnost Amis du Monde Entier, což je nezisková organizace pro podporu rozvoje Toga. Jedním z hlavních projektů této společnosti byl projekt pro rozvoj vesnice Aklakou. Co je to AME a jak společnost funguje? Budu se opakovat. AME je nezisková společnost, tvořená cca deseti členy tožské národnosti, zaměřující se na místní rozvoj v Togu. Společnost není zatím nikým dotovaná. Na vše se skládají její členové a velká část podpory jde od mediální společnosti, pro kterou jsem pracovala jako stážistka. Členové společnosti AME jsou veskrze mladí lidé se středním a vysokoškolským vzděláním a hlavně s motivací podpořit místní rozvoj. Společnost funguje na principu demokracie, kde má každý možnost se svobodně vyjádřit a přijít s jakýmkoliv plánem. Líbí se mi, že organizace není závislá na finanční podpoře ze zahraničí a mohou si tak o svých aktivitách rozhodovat sami. Cesta do Aklakou Když mě tedy členové společnosti oslovili, abych se podílela na jejich aktivitách, byla jsem velmi potešena. Moc jsem si vážila toho, že dávají na mé názory a snaží se na problematiku dívat mýma očima. Ze začátku jsme pracovali s odbornými analýzami a později jsme tvořili koncepty na podporu rozvoje. Teorie je supr, ale chce to praxi. Naplánovali jsme tedy návštěvu jedné nedaleké vesnice Aklakou, abychom si pohovořili s místním obyvatelstvem a zjistili, co je třeba zlepšit. Sraz byl stanoven na 8 h v sobotu ráno. Já na značkách a nikde nikdo. Jen já a můj šofér. Typické. Zase jsem zapomněla, že se musím řídit africkým časem. Kolem 10 h už byli na značkách skoro všichni, ale zase se objevil problém. Nějak jsme se před odjezdem opomněli přepočítat a stalo se to, že nás na jedno auto mělo jet nějak moc :-D. OMG! Kdo se přeci bude obtěžovat něco takového plánovat dopředu, když to jde řešit ještě ten den. Po asi další hodině jsme měli další auto a mohli jsme konečně vyrazit. Skluz tedy asi pouhé 3 h :-). Příjezd do Aklakou Cesta ubíhala hladce, svižně a mně se po počáteční naštvanosti, že jsem jak tupec čekala takovou dobu, začala vracet dobrá nálada. Všichni spolucestující se mi ji totiž snažili zlepšit a celou cestu mi zpívali do ouška :-). Konec konců to byla celkem sranda. Do Aklakou jsme dorazili asi po třech hodinách a já začínala mít docela hlad. Úplně si pamatuju, jak jsem začala zoufat, co budu jíst, když jsme přijeli do odlehlé vesnice, plné hliněných chaloupek bez známky jakéhokoliv obchůdku natož restaurace. Naštěstí jsem nebyla jediná hladová a brzy pro nás vesničanky začali připravovat fazole. V tu dobu bych snědla asi cokoliv. Uvítání Krátce po příjezdu jsme se pozdravili s místními obyvateli – respektive ženami, jelikož muži byli v práci mimo vesnici – a místním stařešinou. Velice vstřícně a usměvavě nás přivítali a vyzvali k jídlu. Nejdříve jsme ochutnali kokos a kokosovou vodu, místní ovoce připomínající broskve a poté nám naservírovali fazole s gari. Gari je mouka z manioku o jejíž výrobě se zmíním níže v článku. Plánuji také napsat recept s touto surovinou. Aktivity a představení projektu Po jídle jsme přešli k představení aktivit společnosti AME a dali se do debaty se ženami a stařešinou. Vše probíhalo autenticky v místním jazyce. Takže jsem ničemu nerozumněla :-D. Pak mi ale kolegové vše přeložili. Prvním tématem byla Ebola. Bylo to totiž přesně v dobu, kdy se Ebola šířila po západním pobřeží Afriky a klíčové informace se do odlehlých vesnic špatně dostávaly. Vesnice totiž nemá elektřinu a na nějaký telekomunikační signál můžete také zapomenout. 1. Aktivita – Provoz mlýnku na maniok Když nás místní obyvatelé vyslechli a naučili se jak se vyvarovat nákaze Eboly, přesunuli jsme pozornost na aktivity pro rozvoj ve vesnici. První, co se mí kolegové chtěli dozvědět, bylo, jak se jim pracuje s darovaným mlýnkem na maniok. (Pozn. autora: v minulosti členové společnosti AME vybrali peníze na koupi jednoho mlýnu na maniok, který má za cíl zefektivnit práci místního obyvatelstva). Obyvatelé byli trochu v rozpacích, jelikož museli přiznat, že mlýn nevyužívají. Zásadní chyba, kterou v minulosti moji kolegové udělali a kterou dodnes vykonávají některé celosvětové humanitární společnosti, je ta, že se nejprve obyvatel nezeptali, co potřebují! Ačkoliv z dobré vůle vybrali peníze na mlýn, který dle jejich uvážení měl zefektivnit práci, vesničané o něj nestáli a nevyužívali ho. Poučení č.1: při poskytování pomoci, je třeba nejprve zjistit, co daná komunita potřebuje. Proč vesničané nechtěli mlýnek Výroba mouky z manioku má ve vesnici svoji tradici. Říká se, že práve gari (=mouka z manioku) z vesnice Aklakou je jednou z nejlepších v Togu. Já měla to štěstí sledovat její výrobu na vlastní oči a teď se s vámi o tom podělím. Co je důležité říct je to, že výroba gari je výsadou žen. Ráno po porobuzení vezmou své děti a jdou asi 10 min kousek za vesnici na rozlehlé pole, kde v poklidné atmosféře vyrábějí maniokovou mouku. Je to v podstatě pásová výroba. Jedna maniok oloupe, druhá ho nastrouhá, třetí ho praží a čtvrtá ho prosívá. (Pozn. autora: nejsem si úplně jistá postupem, je to už nějaká doba, co jsem to viděla, ale tak nějak to probíhá :-)). Na vše mají svůj čas, vše si dělají za ženského klábosení a do toho se starají o své potomky. Žádní muži je neotravují a ony si tak užívají chvíle klidu. Nyní vám sepíši důvody odmítnutí mlýnu: Ženy chtěly být mimo vesnici a zachovat rytmus své výroby. Mlýn by byl jinak umístěn ve vesnici všem na očích a ženy by ztratily svoje intimní chvíle. Na obstarávání mlýnu stačí dva lidi. Ženy se obávaly, že by neměly co na práci. V případě, že by mlýn obstarával někdo cizí, panovala obava, že by si ten dotyčný kradl mouku domů. Nyní měly ženy přehled, co vyprodukovaly. Takovéto důvody

Africké vodún neboli voodoo

4 Komentářů / Africké kuriozity,Togo / Napsal

V tomto článku se dnes budu věnovat jedné z pro mě nejnáročnějších věcí, kterou jsem se za dobu mého pobytu v Africe snažila pochopit. Tématem je africké vodún neboli voodoo. Z počáteční skepse, po úžas až po akceptování, že vodún (originální africký název) neboli pro nás známější voodoo existuje, jsem dospěla k závěru, že to, v co lidé věří, se realizuje. V Africe lidé věří ve vodún. Co to vlastně je? Jak se to praktikuje? Odkud to pochází? Na vše se budu snažit odpovědět v následujících řádcích. Při čtení vás jen žádám o jediné. Buďte otevření proniknout do tajů africké nadpozemské moci a racionální myšlení nechejte stranou. V opačném případě nebudete nikdy schopni ani z části pochopit dnešní téma. Věřte, že zrovna spiritualismus je disciplínou, která je nám Evropanům stále velmi vzdálená. Trocha historie Pro to, aby člověk mohl pochopit vodún, je třeba zabrousit trochu hlouběji do historie afrického kontinentu. Ještě před tím, než si Evropané kontinent rozdělili, byla Afrika dělena dle království (O jednom takovém království vypráví Epos o Sundiata Keitovi – dostupný ke stažení na úvodní stránce). Každé království mělo svého boha, kterého uctívali. Nepředstavujte si však nějakého pána na mráčku. Tak to v Africe nikdy nebylo a ani není. Bůh v africkém slova smyslu, je jakési zmaterializování přírody a karmy. Každé království mělo také svůj název pro boha. V Togu se bůh nazývá Mawu. Co tím ale myslím? Dám příklad. Řekněme, že v ČR uznáváme lípu, jakožto zdroj české síly a moci. Dle Afričanů bychom tu lípu měli usušit, vložit do nějaké nádobky a poté se k ní modlit. Dává to smysl? Dle mých zdrojů je většina takovýchto bohů založena právě na uctívání přírody a převážná většina vodún se praktikuje právě skrz magickou moc bylin. Nejmocnější zemí v praktikování vodún je Benin. V minulosti totiž jejich přístav sloužil k dovážení všech vodún božstev ze všech koutů Afriky a dnes jich mají v zemi nespočet. Togo má však také své prvenství. V Lomé se totiž nachází největší světový trh s materiálem, tzv. fetišem, pro praktikování vodún. Pozn. autora: fetiš představuje Boha či materiál pro praktikování spiritualismu. Může to být i rostlina, zvíře či člověk. Co je to vodún neboli voodoo Vodún je náboženství (lidé se k němu modlí), kultura (lidé sdílejí určité hodnoty) a etnikum (lidé se s ním identifikují). Věděli jste třeba, že Gabon má svůj spiritualistický tribunál? Lidé jsou legálně souzeni zvlášť za praktikování magie a zvlášť za nám běžnou kriminalitu. U nás se toto praktikovalo ve středověku, v Africe to existuje i v pokročilém 21. století. Naopak vodún rozhodně není voodoo v americkém pojetí. Nepředstavujte si prosím omotávání a probodávání panenek a jiné s tím spojené věci. To zanechme filmovému průmyslu v Hollywoodu. Pojďme si tedy vodún představit detailněji. Jak už jsem předeslala výše, lidé uctívají přírodu a modlí se ní. Jak to dělají? Většinou si z hlíny vytvoří jakési těleso – sošku a pod něj vloží “část uctívané přírody” – třeba nějakou bylinu. Co je důležité si uvědomit. Afričané věří, že v momentě, kdy sošku vytvoří a modlí se k ní, tak se stane tzv. fetišem, který má své potřeby. Nelze se totiž k sošce jen modlit. Je třeba o ni pečovat. Jednoduše řečen,o prostě něco za něco. Mi to dává docela smysl. Jak se o takovou sošku pečuje? To zjistí právě šarlatán, který má schopnost mluvit s vodún. Řeč vodún je nám obyčejným lidem nesrozumitelná. Byla jsem svědkem jednoho takového rozhovoru, kdy šarlatán mluvil skřípavě a klapal hlasitě zuby. Po rozhovoru s vodún sdělí majitelům sošky, co jejich vodún vyžaduje. Většinou je to každodenní poskytnutí hrsti kukuřičné mouky, polití palmovým olejem či podání slepičího vejce. Momentálně se bavíme o bílé magii. V případě černé magie požaduje fetiš krev…. Jak takové vodún po podání potravin vypadá se můžete mrknout níže na fotkách. Bílá nebo černá magie Další věc, kterou bych chtěla vyvrátit je častý předsudek, že vodún neboli voodoo je praktikování pouze černé magie. Není. Vodún je pouze tzv. spirit – duch, ke kterému se lidé modlí a aktivují jeho moc. Je to tedy právě člověk, který svými praktikami určuje povahu vodún. Když to řeknu hoooodně laicky a zjednodušeně, tak vodún – fetiš – je jakýsi otrok, který, když se o něj dobře stará, vykonává požadavky a přání svého majitele. Nadále však zdůrazňuji, že vodún si vždy za prosby něco bere :-). V bílé magii je to právě to starání se o fetiš. V černé magii jsou to většinou roky života majitele. O černé magii ale nemám v úmyslu mluvit. Je to pro mě Pandořina skříňka, která se nemá otevírat. Vězte však, že převážně se praktikuje právě bílá magie. Lidé si přejí úrodu, pohodu, zdraví. Léčí se tím také lékařsky nevyléčitelné nemoci. Proto je v africké domácnosti všude tolik bylinek :-). Jak vodún neboli voodoo funguje V neposlední řadě je třeba si uvědomit, že vodún nepůsobí na každého stejně. Jak je to možné? Vše je spojeno právě s vírou. Čím víc lidé věří, tím víc se vodún realizuje. Nevěří, nic se neděje. Zjednodušeně řečeno. To však není nic nového, takto to chodí i u ostatních náboženství. Viděli jste někdy někoho při modlitbách brečet? Tancovat? Afričané jsou mnohdy při praktikování vodún v transu. To je přesně ten stav, kdy vysíláte svému vodún nejsilnější energii a ono vaše přání vyslyší. Byla jsem svědkem, kdy se jeden tanečník v transu začal řezat a necítil bolest. Kamarádka mi vyprávěla, že viděla, jak jedna paní byla na vozíčku a při transu začala chodit. Vše se ale nakonec vrátí k normálu, když ceremonie skončí. Je proto důležité, aby při takovýchto událostech byl vždy přítomen šaman, který dané osoby pomalu vrátí do původního stavu. Důležité je také zmínit tzv. nocebo efekt. Efekt, který je při evokování černé magie velmi žádaný. Je to takzvané zvnitřnění a uvěření negativního proroctví, zejména vůči svému vlastnímu zdraví. Už chápete, proč víra hraje ve vodún hlavní roli? Kdysi dávno to samé platilo i u nás, za dob čarodějnictví. Lidé říkali, že jsou prokleti. Stačí, když “prokletá” osoba uvěří, že to, co bylo vyřčeno se stane.

Moje stáž aneb v Togu se nepracuje

2 Komentářů / Životní příběh / Napsal

UPOZORNĚNÍ: záměrem článku Moje stáž aneb v Togu se nepracuje není odradit budoucí zájemce o stáž v Togu :-). V předchozím článku jsem vám popisovala, kde jsem byla ubytovaná a jak mi můj pracovní tým uspořádal skvělou welcome párty. Dnes vám popíši, co jsem přijela do Toga dělat za stáž a jak probíhala její organizace. Náplň práce Jelikož jsem studovala média a sociální sítě, tak jsem si stáž logicky hledala v tomto oboru. Když mě pan P. skrze Facebook oslovil, nabídl mi, abych mediální firmě, pro kterou pracuje, spravovala sociální sítě, tvořila newslettery a navrhovala bannery a další propagační materiály. To bylo přesně to, v čem jsem potřebovala nabrat praxi. Paráda! Navíc jsem se měla stát členkou neziskové organizace AME, která se primárně zaměřovala na rozvoj vesnic v Togu. Další oblast, které jsem se chtěla věnovat. Vše tedy zapadalo. Moje pracovní doba byla stanovena od 7 – 18 h s tím, že mám asi tří hodinovou polední pauzu. Zpočátku jsem si říkala, jestli tohle všechno budu moct zvládat. Přeci jenom spravovaní sociálních sítí a online marketing zabere dost času. Na druhou stranu jsem ale byla ráda, že budu mít co dělat a naučím se plno dalších věcí. Takže, takový byl prozatímní plán. Pojďme se podívat na realitu. 🙂 V Togu se plán zásadně nedodržuje První pracovní den jsem sice měla začít dle dohody v 7 h, ale z důvodu mého nedávného příjezdu, jsem měla celý týden končit již v poledne, tedy ve 12 h. Říkala jsem si, jak je můj tým ke mně ohleduplný. To jsem však ještě netušila, že ve změně mého pracovního rozvrhu tkví něco úplně jiného. A to naprostá nepřipravenost mého pracovního místa. No řekněte sami, taková banalitka, že? 🙂 Když jsem ráno přijela do firmy, tak mě kolega vysvětlil, že ještě není tak úplně zrenovovaná moje kancelář a že tedy budu pracovat v kanceláři firemního šéfa. Prý se na rekonstrukci ale usilovně pracuje a příští týden již budu ve svém. Šla jsem se tedy podívat, na čem se tak usilovně pracuje. Představovala jsem si, že se v kanceláři bude malovat, sem tam nějaký žebřík, štafle, pokládání koberce a já nevím co dalšího jsem si ještě představovala :-D. Samá voda. V kanceláři se nic nedělo. On tam ani nikdo nebyl. Vlastně tam nebylo vůbec nic :-D. Celá rekonstrukce spočívala v nákupu jednoho stolu, židle a aktivace klimatizace. Na takovou mega rekonstrukci se přece průměrný Tožan pouhé tři měsíce dopředu nemůže připravit, to chce delší čas. Cháááápu. Sdílená kancelář Dobrá tedy. Šla jsem do kanceláře mého šéfa a čekala na pokyny. Šéf mě vřele uvítal, zeptal se jak jsem se vyspala, položil asi milion dalších mimo pracovních otázek a pak se přešlo k náplni práce. Sláva, na to jsem se celou dobu klepala! Pardon, ještě dodám, že se mi několikrát omluvil, že není připravena má kancelář a následně mě vyzval, ať si sednu z druhé strany k jeho stolu. Svůj bordel si shrnul k sobě, aby mi vytvořil místo a tím to bylo vyřešeno. Takto jsem tedy měla pracovat. V tu chvíli jsem byla moc ráda za zkrácení pracovní doby, jelikož sdílet s někým tak malý prostor, není úplně můj šálek čaje. Navíc můj šéf by asi v minulém životě lední medvěd, protože nechával klimatizaci na tak nízkém stupni, že jsem si musela obléct svetr. Internet nefunguje Po cca 2 hodinách přijel můj kolega, který mi měl vysvětlil náplň mé práce a dát mi přístup na sociální sítě. Naštěstí mluvil velmi obstojně anglicky, tak jsem relativně vše chápala. Pak se omluvil za to, že dnes ještě nebudu pracovat na sociálních sítích, jelikož mi ještě nezařídil internetové připojení? What?? Smála jsem se v duchu. Jak je toto prostě možné? Tři měsíce před mým příjezdem se domlouváme na náplni mé práce a v den D, kdy mám začít pracovat není absolutně nic ready? Z toho vám tedy plyne zásadní rada. V Togu se prostě nikdy nedodržují plány! Z nějakého magického důvodu to prostě nejde. Samotní Tožané se nad tímto jevem podivují :-D. Ten, kdo je tedy disciplinovaný a organizovaný, může v Togu velmi snadno ztrácet nervy. Nebo si na to zkusit zvyknout. Já ale podotýkám, že se mi to za těch 5 let nepodařilo a velice často jsem chtěla hlavou prorazit zeď :-). Africká hudba vše zachrání Tak jsem tam tak seděla se svým počítačem, na asi 10 cm čtverečních a přemýšlela, co budu dělat. Naštěstí byl můj kolega natolik nápaditý, že mi ze svého počítače překopíroval veškeré firemní dokumenty a tožskou hudbu. Prý si to mám vše projít, abych znala zásady společnosti. Kdy byla založena a s jakým cílem. No a potom se prý asi budu nudit, tak si mám poslechnout nějakou africkou music :-). Před tím, než odjel, tak se mě ještě zeptal, jestli mi zatím v Togu něco nechybí či zda něco nepotřebuji. Popřemýšlela jsem a pak jsem se přiznala, že bych potřebovala helmu, protože mi nebylo příjemné jezdit na motorce bez ní. V Togu je pouze řidič povinen nosit helmu a převážná většina spolucestujících ji nenosí. Kolega ale souhlasil a slíbil, že mi ji co nejdříve pořídí. V Togu jsem byla 8 týdnů. Zkuste si tipnout, kdy jsem tu helmu dostala :-). Tímto dnešní příběh končí. Zatím máte tedy stejnou představu o mojí stáži, jakou jsem měla já celý první týden. Celý první týden totiž probíhal v tomto módu takového nic nedělání. Nikdo mi stále nedával žádné instrukce a internet stále nefungoval. Ten přeci pro spravování sociálních sítí není vůbec důležitý 🙂 No, a mě nebavilo dokola číst nudné dokumenty a koukat se z okna, tak jsem ze své vlastní iniciativy začala pracovat na plakátech, bannerech a grafických úpravách webu. Škoda jen, že jsem na to neměla žádný dobrý program. Furt lepší něco než nic. V dalším článku mého životního příběhu se dozvíte, jak jsem trávila svůj volný čas a kdo mě požádal o ruku :-). Těšte se a za týden čau!

Jaké problémy jsme na začátku řešili?

2 Komentářů / Multikulturní partnerství / Napsal

Když vám položím otázku, zda jde Češka a Tožan dohromady? Co si pomyslíte? Spíše ne? Jo, ale jen na chvilku? Možná ano? Já jsem pro názor, že vždy vše jde, když se chce. Nebudu ale předstírat, že vždy bylo vše sluncem zalité. Jaké problémy jsme na začátku řešili? O tom bude právě dnešní článek. 🙂 Představte si následující pár. Žena – Češka, ze střední vrstvy, vychovávaná v tradičním českým stylu, emancipovaná a vyznává evropské hodnoty. Muž – Čech, vychováván v tradičním českém stylu a vyznává evropské hodnoty. Oba jedinci žijí ve své zemi, tedy České republice. Kulturní kompatibilita páru skoro 100 %. Možná si říkáte, nic nového, takových párů je. Zároveň o nich ale víte, že se ne vždy na všem shodnou, hádky sem tam proběhnou a rozchody také nejsou úplně výjimečné. A to si rozumí po jazykové stránce a kulturní stránce. Mají stejné zvyky. Vše si mohou vykomunikovat a přesto to někdy nevyjde. Teď si představte druhý pár. Češka zůstává identická jako v předešlém příkladu. Muže změníme. Nyní je to Tožan, z chudé vrstvy, vychováván v tradičním tožském stylu, maje tožskou, spíše ponurou, historii a vyznává více méně evropské hodnoty. Pár žije v Togu. Češka mluví anglicky a málo francouzsky. Tožan mluví francouzsky a málo anglicky. Oba mají velice odlišné až protichůdné charaktery a temperamenty. Vzniká tak velice zajímavá partnerská kombinace. Kolik procent na úspěch dáváte tomuto druhému vztahu? Asi moc ne, že? A když ještě dodám, že ten pár bude po prvním měsíci zamilování odloučen na dalších 6 měsíců, tak už pomalu ale jistě zatloukám hřebíky do rakve, že? Možná budete překvapeni, ale tento pár je živ a dalo by se říct, že postupem času zraje jako víno. Vím, o čem mluvím. Popisuji totiž moje partnerství, nyní již manželství, které trvá pro mě neuvěřitelných šest let. A víte, co vám ještě řeknu? Nikdy jsem nepochybovala o tom, že by toto partnerství nefungovalo. 🙂 Začátky byly adrenalinové Když pominu období počáteční zamilovanosti (o tom napíši někdy příště), tak jsme měli veskrz období klidu či období bojů. Nebudu pokrytec a přiznám, že spíše převládaly ty boje. A o co v nich šlo? Jaké problémy jsme na začátku řešili? 1. Emancipovanost To byl problém spíše ze začátku, než jsme si tzv. “sedli”. Manžel totiž musel pochopit, že já mám vlastní hlavu a ráda vše zkouším na vlastní kůži. Rady ostatních si ráda poslechnu, ale už se jimi zase tolik neřídím. A už vůbec ne, když mi nepřijdou mně vlastní či v nich nevidím logiku. No, tak to prostě je. 🙂 Ponechána osudu na pláži Manžel měl ze začátku tendenci mi “přikazovat” jak se v Togu chovat. Tu jsem nesměla jít k moři, tu jsem se neměla opalovat, tu jsem neměla zkoušet to a to jídlo. Jasný, myslel to dobře, aby se mi něco nestalo, ale neuměl to podat. Vždy mi něco pouze zakázal a nedodal vysvětlení. Já nechápala, proč bych se jako neměla jít kouknout na moře? Kdyby mi to logicky odůvodnil, tak se zamyslím a třeba mu dám za pravdu. Jenže on mlčel, tak jsem šla. Ha! Později mi vysvětlil, že na určitých částech moře lidé provádí obětní rituály a že to není dobré tam chodit. Ok, měl to ale říct dřív a mohli jsme si ušetřit hádku, že? Vtipné bylo, že se naštval a zanechal mě samotnou s motorkou na pláži :-D. Že si mám prý odjet sama. Nakonec mě samozřejmě odvezl :-). Takových případů bylo více. Manžel mi vždy vysvětloval, že má za mě zodpovědnost. Jenže, já snad taky nejsem úplný trotlík a vím, co dělám. Nebo, jsem o tom v tu danou dobu přesvědčena, a to je důležité. 😀 Takže jsem ho ne vždy (chápejte nikdy) poslechla a udělala si ty věci po svém. A to můj manžel neměl rád. O tom, jsme se dost hádali. Já mu předkládala své pohledy a on zas mé, až si to jednou sedlo a je klid. Nebo to spíš můj manžel vzdal a nechává mě napospas mé samé :-D. 2. Finance Finance bylo dosti složité téma na řešení. Na začátku vztahu neměl manžel dobré zaměstnání, rodina ho nepodporovala, naopak z něho spíše tahala, a vše bylo v podstatě na mých bedrech. Zároveň je ale nutné podotknout, že jsem nikdy nepodporovala jeho samého. Ve smyslu, že bych ho živila, šatila, atd. Tak daleko to nikdy nedošlo. Nicméně, když jsem chtěla někam na výlet, do restaurace, do baru, tak jsem to buď zafinancovala já, nebo nic nebylo. A to byl další problém. Respektive to byl sekundární problém, který se dodatečně vytahoval v rámci hádky, ve které šlo primárně o něco jiného. Na druhou stranu, jelikož jsem věděla, že se manžel snaží co to jde, aby si našel práci, díky které by pokryl požadavky evropského děvčete :-), tak jsem tento problém neměla nikdy na hlavním místě. Navíc jsem si uvědomovala, v jak chudé a nefunkční zemi žijeme. Nebylo pro něj jednoduché zlepšit naší životní úroveň jako mávnutím proutku. Právě jeho snaha a zodpovědnost svépomocně zabezpečit naší rodinu pomohla k tomu, že problém postupně odezníval. Navíc jsme oba věřili, že se situace časem zlepší :-). Po přestěhování do ČR se situace opravdu zlepšila. 3. Hodně mluvím Dalším problémem bylo to, že hodně mluvím :-D. Jak to vlastně myslím? Ráda jsem s ostatními řešila náš vztah a otevírala tak pomyslně dveře do našeho soukromí. To se manželovi nelíbilo. Nechtěl, abych s ostatníma Tožankama řešila, co máme za problémy a co se naopak daří. Několikrát mi opakoval, že náš partnerský život i s jeho problémy je jen naše záležitost. A měl pravdu. Myslím, že to je jedno z největších mouder, co mi mohl dát. Dala jsem mu za pravdu, časem se naučila tolik nemluvit a problém zmizel. 4. Styl komunikace To byl dlouhodobě a stále ještě trochu je závažný problém. Co mám přesně na mysli. Rozhodně ne jazykovou stránku, k té se později také vyjádřím. Jde o pravidla komunikace, které by si každý pár měl nastavit a dodržovat je. Já jsem třeba výbušný typ, který musí vše vyřešit teď hned. Nemám povahu na to, řešit

Cestování do Toga 2.část

3 Komentářů / Životní příběh / Napsal

Pokračování příspěvku Cestování do Toga 1.část Když se všichni usadili na místa a konečně zmlkli, tak…se nic nedělo :D. V tom celé letadlo zhaslo, děti začali křičet a já se začala mírně obávat, co se to děje. Pak se znovu rozsvítilo. Letušky v klidu pochodovali kolem nás a nic neříkaly. V letadle začínalo být nepříjemné teplo a všichni začali žádat o vodu. Nikdo stále nic nevysvětlil a to už jsme měli alespoň půl hodiny letět. Za nějaký čas mi to nedalo a zeptala jsem se klidně procházející letušky, co se to děje. Jen mi odpověděla, že nic a že jen čekáme na vzlet. Aha, já hlupák, že se vůbec ptala. Po necelé hodině od plánovaného vzletu, letadlo neohlášeně nastartovalo a dalo se do pohybu. Lidé začali kvapně zapínat pásy a krotit své potomky, aby se usadili. Já se modlila, abych do té Afriky opravdu doletěla. Na letišti v Adis Ababě Po několika hodinách letadlo přistálo v Adis Ababě. Šílenější letiště jsem neviděla. Co si pamatuji, tak měli jen dva gaty na asi miliardu cestujících. Žádné obchody a pár automatů s jídlem. A já tu měla čekat ještě x hodin na let do Lomé. To cestování do Toga je fakt zmáhající. No nic, co se dalo dělat. Vzala jsem si tablet a začala si číst. Pak jsem se chodila procházet. To mě ale brzy přešlo, jelikož, se po mě nemile dívaly nějaké velice pečlivě – od hlavy až po paty – zahalené ženy a očividně se o mě bavily. Rychle jsem zkontrolovala můj oděv, na němž jsem neshledala nic ostudného a radši zmizela na toalety. Asi jim vadilo, že mi koukají kotníky a hlava. Je pravda, že ta některé může pobuřovat i u nás v Čechách. Záchodová sprcha Na toaletě jsem zažila další zábavu. Zjistila jsem, že nemají toaletní mísy, ale jen takové ty lavůrky s ďourou. Ach jo. To fakt nemám ráda. No, ale čůrat potřebuji, tak jsem do toho šla. Když tak čůrám a docela mi to i jde se strefovat do té díry, ta se najednou pod dveřmi objeví hadice a naplno začne omývat lavůrek, nad kterým jsem dřepěla. Bože! Který hňup. Naštvaně jsem pak vylezla ze záchoda a začala posunkovat na babu s hadicí, aby pochopila, že jsem byla na toaletě, když na mě zaútočila s hadicí. Baba jen pokývala hlavou, že chápe a pokračovala v práci. Abyste si ale nemysleli, že jsem zažívala jen samé hrůzy při mém cestování do Toga. Náhodou jsem mezi tím davem cestujících potkala Češku. Také cestovala z Bruselu a také do Lomé. Dokonce mi vysvětlila, co se dělo s naším etiopským letadlem. Prý mělo poruchu klimatizace. No a jelikož jsme měli už dost velký skluz, tak se na její opravu vykašlali a letěli jsme i s její poruchou. To se přeci stává i v lepších rodinách :-). Lomé, jsem tu! Sláva nazdar výletu, doletěla jsem už jsem tu. V 13h místního času jsem přiletěla do Lomé. Letiště bych přirovnala asi k Pardubickému nádraží. Teď jen doufat, že tu na mě pan P. čeká. Šla jsem rychle vyplnit veškeré papírování o mém pobytu a s moji českou kamarádkou jsem čekala na kufry. Prý kdyby tu na mě nikdo nečekal, tak můžu zůstat u ní a jejího přítele. Fajn. Kufry se našly a já se blížila k exitu. Jen ještě projít přes kontrolu. Netradiční kontrola zavazadel Tožský kontrolor se zdál nebývale vtipný. Otevřel mi kufr a když viděl, že tam mám notebook, tak mi oznámil, že jsem mu prý přivezla dárek a že se mi noťas zabavuje. Nutno podotknout, že byl dosti vážný. Já v tu dobu nevěděla, zda si dělá srandu nebo jestli se toto v Togu děje normálně. Tak jsem mu milým drobným hláskem odvětila, že jsem úplně nezamýšlela mu nějaký dárek přivézt, natož můj notebook. Nato se pak černoch podíval na své kolegy a začali se z plna hrdla smát. Kdo nezná černošský smích, nedokáže si představit. Padá omítka. Uff, vzala jsem si rychle kufr a pádila do hlavní haly. Tam už stála skupinka černochů a drželi transparent s nápisem Hello Týna. Welcome to Togo! Pan P. mezi nimi nebyl, prý má moc práce, ale poslal za sebe náhradu velice vtipných lidí. Všichni se na mě široce usmívali a hned mě začali objímat. Otázky kladli jeden přes druhého a já byla ráda, že se mě tu někdo ujal. První dojmy z nové země, které ve mě zůstávají do teď jsou: Neuvěřitelná vlhkost ve vzduchu – pocit, jak když jste v tropickém pralese Všude červená půda Všude jsou lidé tmavé pleti – já vím, jsem v Africe, ale je to změna Palmy Pocit uvolněné atmosféry. Láska na první pohled Nikdo se nikam nehnal a všichni měli úsměvy na rtech. Každý na mě mával. Přišla jsem si jak v Jiříkově vidění. Takhle pozitivně jsem si příjezd nepředstavovala. Bylo to úžasné. Nasedla jsem do auta a vydali jsme se směr k mému ubytování. Vůbec jsem nevěděla kam jedu. Bylo mi to jedno. Teď jsem tu byla jen já a Togo. Pamatuji si, jak jsem z auta hltala každý detail, každého procházejícího se člověka, každý strom, budovu, vše. I můj uvítací sbor respektoval tuto intimní chvilku poznání a nechal mě se v klidu vším kochat. Takto na mě poprvé zapůsobila Afrika. Láska na první pohled. V dalším článku vás seznámím s mojí hostující rodinou, bydlením a panem P. Líbil se vám článek? Zanechte komentář, sdílejte a likujte. 🙂