těhotenství
Motivace,  V roli mámy

Jak mi neplánované děti změnily osudovou cestu

Kdo mě zná, tak ví, že jsem racionálně uvažující člověk. Ráda si ověřuji fakta a většinou potřebuji ke všemu vysvětlení. Nicméně také zažívám chvíle, kdy si uvědomuji, že ne vše můžeme ovlivnit. Na naší životní cestě se nám často přihodí věci, které jsme neplánovali a na které jsme se nemohli nijak připravit ani je ovlivnit. Tento článek jsem chtěla napsat od chvíle, kdy jsem potřetí otěhotněla. Avšak až teď, kdy mám vedle sebe spokojené spící miminko, mi na napsání článku “Jak mi neplnánované děti změnily osudovou cestu” přijde vhodná doba.

Potrat, co dál…

Nebudu zapírat, že o naše první miminko jsme se snažili docela dlouho. Myslím, že to bylo něco kolem roku. Jaká pak přišla rána, když se konečně zadařilo a já v 18 týdnu potratila. Svět se mi zbořil a já otočila tak, že jsem si řekla, že už nikdy žádné dítě mít nechci. Bála jsem se, že se bude vše opakovat. Naděje, smutek, bezmoc. Moc moc jsem se bála znovu otěhotnět. Touhu po dítěti jsem tedy v sobě dočasně pohřbila a vrhla se po hlavě do práce.

V tu dobu jsem pracovala na univerzitě. Měla jsem předmět přípravy na anglickou zkoušku TOEFL, k tomu jsem si přibrala nově projektový management a komunikaci ve francouzštině a začala jsem se více specializovat v oboru marketing. Po večerech jsem jezdila na kraj města předcvičovat zumbu a přijímala jsem veškeré pracovní nabídky, které mi přišly do cesty.

Byla jsem velmi překvapená, když jsem relativně rychle po potratu otěhotněla. Bála jsem se, ano, ale nějak jsem věřila, že tentokrát to vyjde 🙂

Narození prvního syna

Po narození prvního syna jsem si začínala uvědomovat, že jsou určité věci, které mi v Togu nevyhovují. Chyběla mi moje rodina, která syna nemohla vídat, kamarádky, se kterými jsem chodívala na hřiště a celkově životní styl v České republice. Ne všechno jsme si mohli pořídit a já začala uvažovat nad tím, že začnu pracovat. Zároveň jsem to brala jako možnost seberealizace.

Ze začátku jsem tedy chodila doučovat školní děti angličtinu a časem jsem si vedla svůj vlastní kroužek v jednom centru v Lomé. Bavilo mě to. Syna jsem mohla mít u sebe a zároveň jsem se setkávala s ostatními maminkami. Bylo to fajn. Pak mi ale do cesty přišla další nabídka. Měla jsem možnost pracovat jako obchodní ředitelka jednoho mezinárodního obchodu a vyžívat výhody firmy. Měla jsem svého řidiče, na nákupy mi jezdil kolega a o syna měla pečovat chůva s tím, že si ho kdykoliv mohu vzít do obchodu. Na nabídku jsem přikývla.

Těhotenství s druhým synem

Půl roku jsem pracovala v relativně našláplém tempu a začínala si uvědomovat, že spíš více pracuji než jsem se synem. Ač mě práce bavila, chtěla jsem na této situaci něco změnit. Nedlouho po tom, kdy jsem začínala přemýšlet, jak to vše povedu dál, jsem neplánovaně otěhotněla. Ze začátku to byl šok! Bryan byl ještě moc malinký. Bylo mu pouhýh 9 měsíců a já opět těhotná. V práci jsem byla unavená a vůbec se mi nic nechtělo. Nedokázala jsem si představit život v Togu se dvěmi takhle malými dětmi. Rodina daleko, kamarádi taky, manžel věčně v práci. Myslela jsem si, že se mi opět hroutí svět.

Usilovně jsme s manželem začali přemýšlet, jak naši životní situaci změnit, aby jsme byli všichni spokojení. Já si trvala na svém a to na tom, že chci z Toga pryč. Bylo mi jedno kam. Jen jsem chtěla pryč. Manžel moc do Evropy nechtěl. Hlavně ne do Francie. Zvažovali jsme tedy Belgii. Jenže jak tam začít? Tamní náklady jsou vysoké a my se nemohli jen tak přestěhovat s dvěmi malými dětmi. Já na mateřské a manžel bez práce. To nešlo. Zvažovali jsme tedy ostatní státy v Africe – Ghanu, Maroko, Jižní Afriku. Jenže všude byl nějaký zádrhel. Pak jsem si tedy prosadila Českou republiku. Manželovi se sem nechtělo, bál se rasismu, že neumí česky a že si nenajde práci. Chápala jsem ho! Navrhla jsem mu tedy, že do Čech pojedeme jen na prázdniny, uvidíme co a jak a pak se sem třeba za půl roku vrátíme.

Osud tomu však chtěl jinak. Manžel byl z Čech nadšený. Jak mě viděl, že jsem tu spokojená a jak je tu život pro naše děti lepší, tak mě přesvědčil, abych se do Toga nevracela a rovnou zůstala tu. Těhotná, s jedním kufrem, s letními věcmi a s blížícím se podzimem. Byl to risk, ale podstoupila jsem ho. Zůstala jsem.

Třetí těhotenství

Kdybych měla náš životní příběh trochu uspíšit a přetočit, tak se stalo následující. Já s Bryankem zůstala v Čechách. Manžel odjel zpět do Toga vše zařídit a ukončit a já mezitím vše zařídila v Čechách. Čekala jsem až za námi přijede zpět. Manžel přijel asi měsíc před mým porodem druhého syna a vše se začínalo pomalu zlepšovat. Manžel si našel práci, já porodila, přestěhovali jsme se do lepšího a já začala uvažovat nad tím, jakou si dám rekvalifikaci, aby se mi časem snáz hledala práce. Přeci jenom jsem vždy pracovala v zahraničí a nějak jsem si nedokázala představit, jakou práci chci v Čechách dělat. Neměla jsem ani žádnou zkušenost s místním pracovním trhem. Začala jsem tedy přemýšlet o různých kurzech či dálkovém studiu na mateřské dovolené. Přeci jenom jsem měla ještě asi dva roky na to si promyslet, co budu do budoucna chtít dělat.

Vše běželo hladce, bez problémů, když do toho jsem potřetí otěhotněla! Teď zpětně je to hrozné říct, ale já byla úplně na dně! Vůbec se mi to nehodilo. Dvě děti jsme vždy chtěli, ale nad třetím jsmě nikdy neuvažovali. Maximálně až někdy za hodně dlouho až budeme bohatí a za vodou. Hahaha. V tu dobu to bylo opravdu špatné načasování. Já byla opět fit, plná energie jít do práce, děti relativně velké na to, abych si mohla odejít alespoň na záchod a teď do toho další cvrček na cestě. Co teď? Já to vyřešila tím, že jsem brečela a brečela. Těhotenství jsem nechtěla, ale potrat bych v životě nemohla podstoupit.

V této těžké chvíli mě nejvíce podržel můj manžel. Objal mě a řekl mi, že se vše zvládně. Měla jsem možnost rozhodnout se jak jsem chtěla. Dal mi na vybranou. Buď si miminko nechat nebo jít na potrat. V obou případěch rozhodnutí akceptoval a respektoval. Vzala jsem si tedy na přemýšlení den. Na váhy dala pro a proti a přemýšlela. Příští den jsme si znovu sedli a já mu oznámila, že si dítě nechám. Nebudu přeci dělat výběr toho, jakému svému dítěti dám život a kterému ne. Manžel s nadšením rozhodnutí přijal.

Myšlenka na blog

S třetím těhotenstvím jsem se jakžtakž sžila a mě zas chytaly myšlenky na seberealizaci. Potřebovala jsem na něčem pracovat. Něco dělat, mimo domácnosti a starosti o děti. Ale co můžu na mateřské dovolené dělat? Dálkové studium mi po oborové stránce nevyšlo. Kurzy byly relativně drahé a ke samostudiu bych asi neměla dost odhodlání a elánu.

Probírala jsem moji situaci s relativně dost lidmi a nikdo mi bohužel nedal uspokojivou radu. Až na moji dlouholetou kamarádku, která přišla s myšlenkou psaní blogu. Nejdříve jsem se nad tou myšlenkou pousmála, jelikož já do té doby nerada psala. Jsem spíše mluvící typ. Nicméně myšlenka mi rezonovala hlavou a já si řekla, proč to nezkusit. Ke psaní mi stačí počítač, čas, energie a navíc jsem sama sobě svým pánem. Když budu chtít psát, tak budu, když ne, tak nebudu. Řekla jsem si, že to zkusím a uvidíme, co z toho vzejde.

No a já když se do něčeho pustím, tak je to většinou na 200 %. Začala jsem si o blogu něco zjišťovat a k mému překvapení, jsem zjistila, že blogování v roce 2020 se na tolik posunulo od blogování z roku 2000, že jsem se tím vším nechala naprosto pohltit a vrhla se do objevování wordpressu, založení domény, pluginů, správy sociálních sítí, PPC reklam, a dalších skvělých věcí. Nato jsem blogování rozšířila o podcast a nově mám i e-shop. A to vše jsem se naučila jen díky tomu, že jsem potřetí otěhotněla. Kdyby k těhotenství nedošlo, tak bych si už teď psala specializovaný životopis a nedlouho nato bych si začala hledat v této covidové době práci. Jak by to dopadlo nevím. Co vím je, že tam kde jsem teď, jsem správně a nic bych neměnila! Nejvíc jsem šťastná, že jsem se správně rozhodla s tím naším třetím cvrčkem :-).

***

A jak to máte s osudem vy? Věříte na něj? Máte taky nějakou zkušenost s tím, že se vše ze začátku zdálo špatně a pak se to k dobrému obrátilo? Pište dolů do komentáře.

Please follow and like us:

4 komentáře

  • Jana Jelenová

    Věřím v osud. Všechno zlé nás posouvá dál…. Nechci psát nic konkrétního, ale až se uvidíme osobně, ráda se s Vámi podělím o moje životní putování…..
    Držím Vám palce. Obdivuji Vás, co všechno zvládáte.
    Přeji mnoho zdraví a štěstí úplně celé Vaší rodince 👍👍👍

  • Hana

    Ježišmarjá! Už žádnou jinou práci nehledejte! Tenhle projekt je skvělý a já vám fandím!
    Čtení a poslouchání mě vždycky tak krásně uklidní a obohatí…
    Přeji hodně štěstí a zdraví celé vaší rodině, jste krásní a ať tento web dál vzkvétá a narůstá

Zanechte odpověď